Je to to samé jako láska. Ptám se tě, kdy se to stalo? Co byl zlomový okamžik, když jsi poznala, že ho miluješ? Nepamatuješ si...? Ne. Říkáš, že nevíš, protože v hloubi duše zjišťuješ, že to je jen důkaz pravé lásky, která se slovy nedokáže vyjádři...
"To vidíte snad sám, co s ní je. Je tuhá jako špalek," "Chudinka, nemá to lehké..." "Hee? Jak to jako myslíte?" "Slečna je očividně chudokrevná, abych k vám měl být konkrétnější. Jí dostatečně bílkovin? Potřebuje především doplnit železo-" "Co já vím? Nejsem její chůva..." Ann se s tíhou donutí odlepit víčka od očí, když jí hlasy z vedlejší místnosti opětovně probudí. Co se to stalo? Že by další sen? Rozhodně ne. Byla to skutečnost. Proč ale Karlheinz chtěl, aby na to Ann zapomněla? A další otázka: Proč na to nezapomněla? Překvapivě dobře si vybavila obsah injekce, jež jí vpíchl upír do žil. Znala, co se v ní skrývalo. Ačkoliv si ze začátku nebyla jistá, ale jeho poslední slova to potvrdila. Měla zapomenout. Kolikrát už toto slyšela těsně předtím, než vypila to samé sérum, když jí nejvíce bolela hlava... Měl to být údajně lék. Nechápala. Přestože měla tolik otázek a tolik výpadků v paměti, hlasy, které se ozývaly z vedlejšího pokoje, ji vrátily zpět do reality. Naklonila hlavu na stranu, aby lépe slyšela a zaposlouchala se. "... kdo vyzvednout?" Karlheinz. "Přestaňte se mě na tohle ptát. Víte dobře, že odvoz tu bude až škola skončí nám všem." Ten hlas poznávala moc dobře. Byl vzpurný, drzý a naprosto bezohledný tak jako jeho majitel. Ayato. "Je mi líto, ale z hlediska školního řádu si pacientku nemůžu nechat na ošetřovně déle, než pár vyučovacích hodin. Trvám na tom, aby jste slečnu Komori dopravil domů v pořádku a dohlédnout na ni." Karlheinz.
Zatímco Ayato odporoval svému otci - ačkoliv byl v přesvědčení, že je to pouhý školní lékař - se Ann přiměla pomalu vstát. Nejdříve si sedla a počkala až se ji přestane motat hlava a teprve pak se odhodlala postavit na vlastní nohy. Neohrabaně se s pomocí nábytku, jež ji umožňoval podporu, dopotácela k futrům odkud opatrně nakoukla do vedlejší místnosti, kde se hašteřili otec se synem. Ačkoliv Ann byla tichá jako myška a leckdo by si jí nevšiml, Ayatovi uši zaznamenali jemné ťapkání nohou, dech, jež byl v pravidelných intervalech skoro zadržován a bijící srdce. Nicméně to, co přilákalo červenovlasého upíra pozornost, byla zaschlá krev. Prudce se otočil směrem k popelovlásce a v ten moment, kdy se jejich oči střetli, se do situace vložil Heinz. "Ach, už ses probudila. Pojď představím tě spolužákům," posunkem ruky ji naznačil, aby se k nim přidala. Nejistě svého pána poslechla, ačkoliv se jí moc nezamlouval ledový úsměv, jímž ji obdaroval. "Ayato rád bych ti představil svou neteř, Ann Remogiu, která se sem přistěhovala z Anglie," něžně uchopil její drobnou dlaň do své. "Ann tohle je Ayato Sakamaki. Je nešťastné, že musíš poznávat i slečnu Komori Yui za takovýchto okolností, ale jsem si jistý, že příležitostí na příjemnější seznámení bude ještě mnoho." Řekl více než přesvědčeně a nespouštěl z dívky oči. Ann nevydrží nátlak jeho pohledu a raději uhne pohledem k blondýnce na lůžku, jež pomalu oddechovala. To upoutalo její zvědavost. Byla krásná. Její pokožka byla tak bílá jako ta sněhově upíří. Vypadala jako porcelánová panenka. "Oi..." oslovil Ayato mírně podrážděně ale obezřetně popelovlásku. "Co se ti stalo?" poukázal na její obmotanou hlavu skrz obvazy jí prosakovala místy zaschlá krev. I když Ann rozuměla, nebyla schopná Ayatovi odpovědět a v důsledku toho se ani neobtěžovala vynaložit alespoň snahu o to. To mladého upíra rozčílilo. Už slyšel nadávky, povyšování nad jeho maličkostí, ale aby ho někdo dočista přehlížel, se mu vůbec nezamlouvalo. "Jsi snad hluchá? Hej! Odpověz mi!" "Ayato uklidni se. Ann ti nemůže odpovědět," pokusil se uchlácholit svého syna, Karlheinz. "A to jako proč? Neumí snad mluvit?" "Bohužel... Ann je němá," Jakmile se tato slova dostala k Ayatovým uším, nemohl tomu uvěřit. Nevěděl, jak zareagovat natož smysluplně odpovědět. Na moment se zarazil, načež pevně zavřel oči a zasyčel jako podrážděná kočka a vstal z lůžka, kde spala blondýnka. "Tss!" založil si ruce za hlavou, kterou uraženě vztyčil špičkou nosu téměř až ke stropu a táhlými kroky si to kráčel k východu z ošetřovny. "Jako by mě to mělo zajímat," zamumlal a pak zmizel.
...
"Tak to by jsme měli," usmál se král upíru spokojeně pro sebe a oprášil si ruce, jakoby se mu za tu chvilku na ně nanesl prach. Ann opatrně odcupitala od Karlheinze jako pes před výpraskem. Byla s tím však smířená. Byla to její pošetilost a zvědavost, která jí dohnala k neúmyslnému setkání s jeho syny. "Ann," oslovil jemně dívku plavovlasý upír, zatímco děvčeti na lůžku měřil tep. "Pročpak se mě straníš? Nechci ti ublížit, maličká. V podstatě jsi nic špatného neprovedla," pousmál se a pozvedl k Ann oči. "Pouze si urychlila naši hru. Rád bych ti však dřív, než se karty zcela obrátí, uvedl do pravidel této 'hry'." "Už odnepaměti si mi věrně a pečlivě dohlížela syny. Neznám nikoho, kdo by se hodil více pro tento úkol, než právě ty, má milá. A nyní máš podobný úkol." Pohladil spící dívku po tváři. Jeho ruka však později klesla až k její klíční kosti, kde odkryl krvavý kousanec, jež narušoval perfektně bledou texturu pokožky, jako bič do očí. "Jaká to škoda..." povzdechl si navzdory tomu, že se na jeho tváři pohrával úsměv. "Komori Yui, obyčejná středoškolačka s šesti nenasytnými upíry. Tomu rozumím," uchechtl se a něžně otřel krvavou kapku z dívčina hrdla, načež ji špičkou jazyka olízl. "Její krev je výjimečná," pohlédl zpět k Ann, jež tomu nečinně přihlížela. "Tentokrát budeš dohlížet na obětní nevěstu, maličká."
...
Nejistě nechala záda ulehnout na měkkou matraci její obrovitánské postele s nebesy. Pocit pohodlnosti a tepla jí zrovna nedopřával klidné svědomí a to jí udržovalo vzhůru. Navíc tady bylo ještě něco, co Ann nedalo spát. Když omdlela... zdálo se jí o dětství, nebo si to alespoň myslela. Že by vzpomínka? Hloupost. Vždyť byla vždy po boku svého upířího krále a nikdy nebylo nic, nikde a nikdo předtím. Proč se to ale zdálo tak skutečné? A proč Karlheinz chtěl, aby na to zapomněla? A několik dalších proč ale nikdy nedostala odpověď na to. Věřila svému pánovi. On ji chránil, učil, vychovával a díky tomu on věřil jí. Není to tak? Přece... dělal si o ní dnes starost... ne? Tu myšlenku už ale nestačila dále rozvést. Víčka se jí vyčerpaně klížila až ji nakonec tma pohltila do světa snů a především nočních můr, jež dívku navštěvovaly noc co noc...
...
Oči šedé a lesklé jako perly. Vlasy popelavé jako uhel... A ten pach, jako čerstvá louka s rozkvetlým kvítím. To věčné klidně bušící srdce. Už je to dávno, ale byl si tím téměř jistý. Ale ne natolik, aby se o tom mohl dozajista přesvědčit. Ten fakt, že to bylo nemožné, ho od dívky zase odrazoval, hned ale na druhou stranu byl opět přitahován, když jeho hlavou probleskla další myšlenka. Nechtěl si přiznat, že by to mohla být- "Shu!" uslyšel kroky, jež dokráčeli až k pohovce, kde se rozvaloval jako líný kocour. "Snažíš se mě vyprovokovat?!" obořil se do něho jeho mladší nevlastní bratr, Ayato, který byl vzteky bez sebe, a tím se mu i podařilo, že veškeré myšlenky na dívku v Shuově hlavě rozprášil, jako prach koštětem. "Hej, slyšíš mě?!" prsknul opětovně Ayato, který nevydržel táhnoucí tichu z bratrovy strany. "Buď zticha," promluvil lhostejným hlasem povalující se upír, ačkoliv nerad. Už se však dále nenamáhal podívat se Ayatovi do očí. "Tss! Utkám se s tebou v šipkách!" vyzval opovážlivě Shua ve snaze si svou palačinku, kterou si přivedl sebou jako důkaz, ukořistit jen pro sebe...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
