Je to to samé jako láska. Ptám se tě, kdy se to stalo? Co byl zlomový okamžik, když jsi poznala, že ho miluješ? Nepamatuješ si...? Ne. Říkáš, že nevíš, protože v hloubi duše zjišťuješ, že to je jen důkaz pravé lásky, která se slovy nedokáže vyjádři...
Zdá se mi sen. Všichni koho v něm spatřím vypadají šťastně. Dospělí pracují a pomáhají si navzájem. Děti skotačí a hrají si. Je to krásné. Vlastně i krásnější, než skutečný život, který znám. Slunce svítí vysoko na blankytně modré obloze, na které se vznáší načechrané mráčky různých tvarů a velikostí. Ačkoliv nic necítím, směju se s ostatními a já vím, že jsem šťastná.
Zničehonic se ale vše změní a ráj skromného života se rozplyne v prach. Plameny ohně olizují domy, jako by si pochutnávaly na dobrém dezertu. Tělo mě pálí, ale vím, že musím jít dál. Musím přežít. Ne proto, abych nezemřela příšerně spalující smrtí, ale abych tu žila pro někoho na kom mi záleží. Vím téměř jistě, že to tak je. Uslyším prasknutí a v dalším momentě mě žhavé uhlíky na chvíli oslepí, ale to vše těsně před tím, než naposledy spatřím vyděšené obličeje chlapce s holčičkou nesoucí na zádech, aby jí chránil před úlisnými plameny. Sen se opět změní ale tentokrát v něco, co mě děsí každou noc, jakožto noční můra. Nebo snad vzpomínka? Dovolí mi nakonec pohlédnout chlapci do tváře, kterou mu jizví velká spálenina táhnoucí se po celé hlavě. Pohled mi opětovává skrz červené potůčky stékající přes jeho tvář, ale jeho život dávno vyprchal z jeho očí, ještě předtím než si stačíme dát poslední sbohem.
Vše se ztratí v temnotě. Vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe, když v tom spatřím plavovlasého mladíka, kterého znám možná více, než jsem si kdy myslela. Dívá se přímo na mě. Zklamaně, smutně, vyčítavě...
"Řekni... Jak to že žiješ?"
"Máš být mrtvá... Tak jako Edgar i Nera! Ne... Ty mě nutíš si vzpomínat na ten požár a tváříš se celé dny tak tupě, jako loutka!"
"Máš být mrtvá!"
Edgar, Nera... Kdo je to?
...
Přistihne se, jak se pokouší šeptat tatáž jména, které se jí ozývaly v hlavě, jako zvony linoucí se přes daleké údolí. Z jejich úst však nevyšla ani hláska. Jen pouhý náznak pohybujících se rtů, jako by její hrdlo prahlo po vodě. A taky tomu tak bylo. Cítila tlumenou bolest a vyschlý krk, jako kdyby už týdny nepila. Nicméně když otevřela oči a chtěla se předklonit do sedu, rána po tesácích opět povolila a nechala stéct pár kapek krve, které jí sklouzlo po krku na načechraný polštář, na němž byla uložena. Dezorientovaně se rozhlédla po neznámém místě. Nedokázala si utřídit popořadě myšlenky a tak měla poměrně v hlavě zmatek, ale napříč tomu se dokázala na kratičký moment uklidnit. Zavřela oči, ztišila svůj dech a soustředila se na své dýchání. Nadechla se a poté se opět rozhlédla kolem sebe. "Oya, oya, oya... Mademoiselle se nám konečně probudila z hlubokého spánku," vyrušil jí z rozjímání dobře známý, laškovný hlas. Dotyčného však nemusela hledat dlouho, jelikož zaujímal místo hned u jejích nohou, přes které se jednou rukou opíral o blankytně modrou peřinu, zatímco jí pozorně sledoval svými smaragdovými oči. Na rtech mu tančil úsměv stejně medový jako jeho hlas. Jako jeho otec... Problesklo Ann hlavou, když se soustředila na jeho úsměv. Popelovláska opětovávala jeho pohled s mžouravými oči, které naznačovali známky její stálé dezorientaci. A možná i to toho upíra se špetkou zvláštního smyslu pro humor pobavilo. "Víš, že tak vypadáš roztomile, když na mě nevědomky mrkáš?" zasmál se Laito. V ten moment, když uslyšela jeho smích si rozpomněla, co se vlastně stalo a jak se zde ocitla. Vybavily se jí střípky vzpomínek na Shua...
Edgar, Nera...
Zničehonic jí opět rozbolela hlava a ona poznala, že je ten čas, kdy by měla dostat další sérum na otupění její bolesti. A její paměti... "Oi! Přesně si dokážu představit, co mi tvůj výraz napovídá, Maličká... Tak ti všichni říkají ne?" pokýval hlavou na důraz souhlasu. Vskutku Ann byla svým vnějškem drobná a maličká oproti průměrným děvčatům a tak nebylo divu, že se tato přezdívka se shodou náhod velmi často uchytávala. "Můžu ti pomoct, jestli chceš..." začal se přibližovat. "A myslím, že to potřebuješ, Maličká." Když ucítila jeho dotek na hýždích, cosi v její mysli se proti tomu vzbouřilo a na důraz toho začala i jednat. Začala se vzpírat a vzdalovat od upíra, co to jen šlo, dokud nebyla hluboce zabořena do polštářů schovávající se pod pokrývkou, tak že jí byly vidět jen oči. Ačkoliv to vypadalo až dojemně komicky na nic víc se teď nezmohla. Hlava se jí točila a každým dalším pohybem jí projela ostrá bolest, což jí způsobovalo mžitky před očima. Zároveň si kladla dokola otázku: 'Jak se sem dostala?' "Oi! Přestaň ty úchyláku!" napomene Laita jeho dvojník, čímž svého bratra vytrhne ze hry zpět do reality. "Oo... To jsi ty Ayato. Copak? Mrška už tě unavuje? Chceš se snad přidat?" otázal se Laito bratra celý rozechvělý a vzrušený zároveň, když se rozplýval nad tou představou. "Tch! Ta bábovka mě vůbec nezajímá!" zkřížil ruce uraženě, ale jeho tváře i přesto chytly trochu nádechu do červena. "Takže ti jistě nebude vadit, když si tuhle maličkou ponechám jen pro sebe, že ne?" otázal se škádlivě svého bratra a na důraz svých slov si Ann proti její vůli přivinul do své náruče, přičemž se škádlivě usmál. Ann byla natolik vyčerpaná a slabá, že se v jeho objetí vzpouzela jako ubohá myška před hladovým kocourem. Ayato už chtěl něco namítnout, když v tom se do jejich hry vložil Reiji. Ne proto aby se přidal, ale aby toto směšné divadýlko přerušil. "Ayato, Laito, co je to tu za rozruch? Očekávám logické vysvětlení, když se odvažujete obtěžovat slečnu i přes můj důrazný zákaz," zkřížil si vážně ruce, zatímco pohledem probodával své nevlastní mladší bratry. "Ale Reiji nebuď tak vážný. Chtěli jsme jen slečně zpříjemnit pobyt zde. Viď, Ayato?" mrknul Laito šibalsky na téměř identického bratra. "Haah?! Já s tím nemám nic společného!" vyhrkl ze sebe pobouřeně Ayato na svou obranu. "To jsem si mohl myslet," zavrtěl smířlivě hlavou nejstarší z bratrů, zatímco co se špičky prstů dotkl čela. Ann se mezitím vymanila z Laitova pevného objetí a odtáhla se od něho na nejvzdálenější okraj postele. "Nechte si zajít chuť a své hrátky si praktikujte ve svých pokojích," sjel oba bratry bodavým pohledem, načež si odkašlal. "A teď, když dovolíte, rád bych si tu na moment promluvil se slečnou." Dál už se bratry nezabýval a jen čekal až odejdou z pokoje. Laito i Ayato, ačkoliv neradi, neotáleli a šouravým krokem se loudali k odchodu. Než však zmizel z dohledu i klobouk na ryšavé kštici Laita, na patách se dotyčný otočil zpět k Ann a poslal jí letmo vzduchem pusu. "Brzo se uvidíme, Maličká."
...
"Nuže, předpokládám, že mě i mé bratry znáš, ale i přesto se raději představím. Jmenuji se Reiji Sakamaki a mám na dohled tuto domácnost, ačkoliv by se o to měl starat Shu." Při zmínce toho jména se popelovláska nepatrně zachvěla, ale nadále před tmavovlasým upírem pokusila předstírat stejně němý obličej tak jako má její hlas. Reijiovým bystrým očím však neunikl ani detail, a proto se soustředil na jakýkoliv sebemenší náznak čehosi, coby mu mohlo napovědět na koho si ta dívka - obklopená tajemstvím - mohla hrát. Mluvil klidným a trpělivým hlasem, v němž zněla i vážnost. Ann mu bez vyrušení naslouchala. Vypadala vysíleně, unaveně, ale odhodlání a ostražitost v jejích očích se nemohla zapřít. Něco mu tu stále nesedělo. A to, že nenašel známky strachu, které by jistě byly pochopitelné vzhledem, co se jí přihodilo. Věděla, že jsou upíři. Nebylo pochyb. Ale jak? Reiji prahnul po objevení pravdy a to více, než po její krvi, nicméně předstíral, jakoby to nebylo hlavním tématem. Zajímal se o její zdravotní stav aniž by se o tom snažil přesvědčit a vyšetřit jí. Stačilo mu celou situaci vydedukovat jeho velmi pozornýma očima, které skenovaly každičkou část Annina těla, až nakonec dodal: "Vypadá to, že už ti je lépe, ale pro jistotu se ještě nepokoušej vstávat. Mohla by tě přemoct závrať a já nemám v úmyslu, aby tě tu někdo celé dny hlídal jako dítě. Co si mohu troufat říct, už bys mohla být natolik chytrá a zodpovědná, aby si mě raději poslechla. Nicméně já nebo některý z mých bratrů tě budeme chodit kontrolovat, aby jsi se nepokoušela o žádnou hloupost," obešel postel z druhé strany naproti Ann a na noční stolek vedle sklenice s vodou položil ampuli s tabletami. "Vypij to. Mělo by ti to odlehčit od bolesti." A s těmito slovy aniž by se ještě jednou podíval na dívku si to kráčel k odchodu. Ann však neváhala a už chtěla vyskočit na nohy a pokorně ale odhodlaně následovat Reijiho. Upír jí však zadřel dřív, než se stačila dotknout podlahy i druhou bosou nohou. "Jsi snad ještě natvrdlejší, než ta marná ignorantka? Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně, ale budu se muset vynasnažit ti to ještě jednou zopakovat v jednodušších slovech, aby tomu porozuměl i někdo jako jsi ty," pokýval pohoršeně hlavou ze strany na stranu a se vším odporem a posměšností se podíval Ann zpříma do očí, doufajíc, že tentokrát jeho slova naberou na vážnosti i jejím uším. "Dokud to nerozhodnu především Já, není ti dovoleno opustit toto sídlo," narovnal si brýle a téměř až škodolibě se usmál. "Nechceme přece riskovat, aby se naše tajemství vypustilo do světa, obzvlášť pokud by je měla hlásat němá a hloupá holka jako jsi ty. Zjistím, co máš za lubem a do té doby tě budu mít neustále na očích."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
