Diabolik Lovers Lost Memory

XIV.

Edgar, Nera a... Felix? Felix. Ano tak se jmenoval. Kdo to jen byl? Kdo byly všechny ty děti z vesnice? Začínají se mi vybavovat jména i tváře, ke kterým je mám přiřadit, ale nemohu si vzpomenout, kdo byli...
Všude kolem mě se rozlilo příjemné světlo hřejivé už jen na pohled a já jsem se jím odevzdaně nechala pohltit. 

"Ty už jsi měl dost! Nech něco i pro ostatní!" "Ale já si nemůžu pomooct... Je to tak dobrý! A holky stejně už nechtějí!"  
Otevřu dokořán oči. Spatřím skupinku dětí pokojně tisknoucí se k ohni, na kterém si na klaccích opékali už docela připálené ryby. "Pšt! Slyšeli jste to?"  otázal se plavovlasý mladík, který ke mně seděl zády, načež se všichni začali nervózně rozhlížet a pátrat po zdroji zvuku, jenž skupinku poplašil. V tom se blonďáček otočí za sebe. Moje tělo strne. Dívá se přímo na mě. Už se chci otočit a rozeběhnout se hlouběji do lesa, který nás obklopoval, ale v tom se zarazím. Safírové oči, blonďaté kučeravé vlasy jako beránek. "Shu...?" zašeptám tak potichu, jako bych se bála, že vyslovení toho jména nahlas upoutá jeho pozornost, ačkoliv mi něco uvnitř napovídalo, že na tom stejně nezáleží. Shu mě neviděl. Nemohl, protože jsem tu vlastně ani nebyla. "Asi se mi to zdálo," zamumlal nejistě a otočil se zpět k ohni a přátelům. "To se ví, poseroutko!" zahalekal mladík vedle něho a poplácal ho po zádech. Zatímco se dohadovali, odhodlala jsem se přiblížit natolik blízko, aby mou tvář osvěcovala zář plamenů a já si tak mohla v klidu a pořádně prohlédnout jednotlivé tváře dětí, bez obav aniž by mě mohli vidět. Vedle Shua seděl ten veselý mladík s vlasy svázanými do culíku a se širokým úsměvem na tváři. Jmenoval se Edgar a ještě nikdy jsem neviděla tak upřímný a velký úsměv od srdce tak jako od něho. Bylo příjemné sledovat tu večerní idilku s přáteli u ohně, ačkoliv jsem neměla tušení, kde se nacházím, nebo o co tu vůbec jde. Svůj pohled jsem přeměřovala vedle sebe. Po mé pravici seděl klučina s vlasy jako lišák a pod paží si tiskl holčičku, která byla zabalena do přikrývky. Felix a Nera, byli pravděpodobně sourozenci, jelikož jejich vzhled byl neomylně identicky stejný. Vlasy stejně měděné, oči taktéž perlové a i ta jejich tvář byla dosti podobná. Skoro jako dvojčata. Znala jsem všechny ty děti, co tu teď seděli, ale nevěděla jsem kam je zařadit. Vyčerpaně jsem sjela na zem, kde jsem se usadila vedle sourozenců, zatímco jsem se nahřívala u ohně a poslouchala.
"Tak! A teď kdo chce slyšet strašidelnou historku?" zajásal nadšeně Edgar a v očích mu zajiskřilo vzrušením. "Já! Povídej, prosím!" žadonila Nera, a naklonila se blíž směrem k chlapcům, snad aby lépe slyšela a všechna únava byla tatam. "Nemyslíš, že je na to moc malá, Edgare?" otázal se nejistě Shu. "Ale prosím tě, ona to přežije," odbyl ho bezstarostně Felix a dál se věnoval kousku masa, který mu zbyl z ryby. "Tak jo! Ale než začnu, půjdu se ještě podívat po Ann, je pryč nějak dlouho... Hned jsem zpátky, bando!" A aniž by počkal na odpovědi vstal a rozeběhl se do náruče temného lesa. Ann... To myslí mě? Ale... Nemotorně vstanu. Ale..."Edgare!" zakřičím na chlapce a bezmyšlenkovitě se rozběhnu za ním.
"Edgare, tady jsem! Stůj!" halekám po lese jako smyslu zbavená snažící se udržet tempo s chlapcem.
Místy byl les tak hustý, že jsem se musela křovinami prodírat a to mě zpomalovalo, ale nepřestávala jsem. Když už jsem si myslela, že mám hnědovláska skoro na dosah, vyběhla jsem na mýtinu. Nikdo tam ale nebyl. Zmateně jsem se rozhlížela a třásla se zimou a adrenalinem, ale nikoho jsem nezahlédla. Jakoby se vypařil z povrchu zemského a já se jen honila za stínem.
"Edgare!" zkusila jsem na něho znova zavolat, i když jsem věděla, že mě neuslyší. Nechtěla jsem se vzdát naděje. Potřebovala jsem vědět, kdo jsem a co se to děje a on my mohl pomoct jako vodítko k rozluštění. "Egare! Kde jsi?!" "Tady jsem." zprudka jsem se otočila za hlasem. Stál přede mnou. Chladný a nedůvěřivý. Prohlížel si mě s jistým odporem v jeho očích. V ten moment jsem nebyla se schopna hnout natož promluvit. "Jsi mrtvá?" "C-Co? Ne. Ne, nejsem. Já-" "Zapomněla jsi, Ann. Dala jsi slib, že nás najdete. Ale ty ses o to nikdy ani nepokusila. Jsi zrádce, Ann! Nenávidím tě! Měla jsi radši umřít!" kapky slz mu stékaly po tvářích v proudech a já nevěděla, co na to říct. Celé tělo se mi chvělo, otevřela jsem ústa, ale nevyšlo z nich žádné slovo.
Zničehonic jsem ucítila silný žár. Pozvedla jsem opět hlavu a přede mnou se rozléhala hořící scenérie vesničky v plamenech. Tak jako v tom snu. Podívala jsem se tam, kde ještě před chvíli stál Edgar, ale místo něj sem spatřila tutéž skupinku dětí jako tam u ohně. Prchali před ohněm. V  jejich od popelu špinavých tvářích se leskl strach. Rozeběhla jsem se za nimi, abych je už po druhé zase neztratila. Kličkovali jsme mezi hořícími troskami a vyhýbali jsme se padajícím části přístavků a podobným věcem, které by nás mohly ohrozit. Plíce se nám naplňovaly kouřem a každý z nás lapal po kyslíku. Vpředu skupiny klusal Edgar a za sebou táhl malou Neru, která mezi kašlem a brekem, neměla šanci ani zalapat po dechu. Za nimi hned běžel Felix a... moje mladší já? Bylo zvláštní se dívat na sebe jako pouhý pozorovatel, zatímco moje tamní Já bojovalo o přežití. "Pozor!" vykřikl Felix a zastavil mě i mé mladší Já v tu chvíli, kdy se před nás zřítil hořící trám a tím nás rozdělil od druhé dvojice. "Bráško! Sestřičko!" slyšela jsem z protější strany nářek malé Nery. Sestřičko? Podiveně jsem se podívala na Ann a Felixe. To tvrzení mě zasáhlo do srdce, jakoby mi jím prorazila kudla. To jsou mí sourozenci...? Zakolísala jsem několik kroků za sebe a v tu chvíli mi bylo  jedno, jestli uhořím nebo je opět ztratím z dohledu. "Běžte dál! Najdeme jinou cestu!" "Ale-!" "My vás najdeme, Nero, Edgare! Slibuju!" Viděla jsem skrz plameny, jak Edgar váhal, ale nakonec s těžkým srdcem ale s časem nemající nazbyt vzal plakající Neru na záda a rozeběhl se dál...