Diabolik Lovers Lost Memory

XIII.

Ann si připadala jako omráčená. Jakoby žádný sen ani neskončil a ona se jen ocitla v dalším. Začala propadávat panice. Ucítila, jak tlukot srdce se prodíral skrz její hruď. Nikdy se necítila tak bezradná... zoufalá bez svého pána. A to právě pod drobnohledem jeho synů. Člověk by řekl, že to je ironie. Doposud to bylo naopak, kdy Ann musela dohlížet na syny Karlheinze a nyní se stala ovečka z ní.
Měla pocit, že se jí rozskočí hlava, potřebovala své sérum. Nedůvěřivě se podívala na ampulku, kterou jí tu položil Reiji. Nevěděla, jaké tablety se v ní skrývaly, ale určitě nechtěla riskovat. I přes bolest se tomu vzepřela a odstrčila se namáhavě od postele, aby se mohla postavit. Ztěžka udržela balanc už na tak slabých nohách a teď ji navíc i přemáhala ukrutná bolest hlavy jako nikdy. Myslela si, že každým dalším krokem, kterým se loudala ke dveřím, zkolabuje. Potřebovala se dostat do města, kde společně s Heinzem přebývali. Jedině tam byly připravené lahvičky s neznámou tekutinou, která jí konejšila před bolestí. Už jen kvůli tomu neměla na výběr. Navíc nemohla dovolit, aby se u Sakamaki bratrů zdržovala na dobu delší, než bylo nutné. Už tak ve škole hazardovala jak se svou identitou tak i životem. Nesměla tu zůstat. Musela utéct a to hned. 

Byla zahalena pouze v bílé noční košili. Sama plížící se temnými chodbami. Na jejím čele rašily krůpěje potu, které se sem a tam zaleskly ve třpytu nočního světla, když procházela kolem oken. Strach ze tmy jí dostihl i přes nesnesitelnou bolest, která jí bodala při každém dalším kroku. Nervózně se ohlížela, snad jako kdyby jí tma měla pohltit. Její myšlenky byly zmatené. Nedokázala se soustředit na nic jiného, než na cestu před sebou a na potlačovaný strach ze tmy, který bil v její hlavě stejně silně jako řezavá bolest.
Nicméně přecenila svoji bdělost, když se zčista jasna před ní rýsoval obrys tmavé postavy skryté ve tmě, aniž by si toho všimla už dříve. Ostražitě napjala každičký sval v jejím těle a pozorně zamžourala do tmy, připravená případnému útěku nebo obrany. Byla odhodlaná se buď odsud dostat a nebo si vzít své tajemství do hrobu a zachovat tak bezpečí a loajalitu svému pánovi. Když se však drobná postava přiblížila natolik blízko, aby Ann dokázala rozeznat jednotlivé rysy osoby, mírně se jí ulevilo a na chvíli polevila v ostražitosti. "Ann? Jsi to ty?" hlesl potichu sladký hlásek tmou jako zářné světlo a rozbilo tak zdejší temnou a strašidelnou atmosféru sídla. Ann už teď skvěle mohla spatřit Yuinin obličej, jejíž tvář, z níž snadno dokázala vyčíst překvapení a starost poté, co si popelovlásku prohlédla. Nebylo divu. Člověk nemusel být profesionální lékař, aby při pohledu na ni usoudil, že něco není úplně v pořádku, když už se stěží dokázala udržet na nohou. "Co tu děláš? Co se stalo?" chrlila na Ann jednu otázku za druhou a rychle docupitala až k ní, aby jí podepřela. Jakmile se ale Yui přiblížila, Ann jí od sebe prudce odstrčila a tím jí naznačila, aby se nepřibližovala. "Co to děláš? Potřebuješ pomoct! Nemůžeš-!" Než stačila blondýnka doříct, Ann už jí dávno zase ignorovala a rozešla se dál, pokud možno aby dávala co nejméně před Yui najevo, že sotva stojí. Yui se však nevzdávala a vyplašeně jí šla v patách. "Ann, prosím. Vím, že se odsud chceš utéct... i já bych chtěla... Ale to nemůžeš! Prosím věř mi, pokud se o to pokusíš, oni tě najdou a-!" Ann jí umlčela vzpurným pohledem, v jejíchž perlových očí se jasně leskla vzdorovitost. A tak pokračovala v chůzi bez toho aniž by jí dál doprovázela starostlivá blondýnka, která byla v chodbě ponechána o samotě pouze s myšlenkami, co se asi stane. 

Otevřela okno dokořán. Noční větřík jí zavál do tváře. Zhluboka se nadechla svěžího vzduchu a na moment měla pocit, jakoby se bolest trochu utišila. Ale ne dost, aby byla schopná normální chůze a jednání. Nerozvážně se vyklonila z okna, aby mohla zjistit, co se pod ním nachází. Ve svitu nočního světla dokázala stěží rozeznat trnité křoviny s rozkvetlými růžemi, které se nacházely podle Anninýho odhadu tak 4 až 5 metrů pod ní. Unaveně se opřela o rám okna, aby si trochu odpočinula před dalším rozhodnutím, které rozhodovalo o jejím útěku. Kdyby použila hlavní vchod někdo by jí mohl přistihnout, což bylo riskantní. Jestliže by hledala jiný východ, trvalo by jí to příliš dlouho a nakonec by buď podlehla vyčerpáním a nebo by jí někdo našel dřív, než by se jí to podařilo. Nejrychlejší a nejbezpečnější varianta před neprozrazením jejího útěku byla okna či balkony. Zato to byla ale nejnebezpečnější a nejšílenější možnost, kterou mohla zvolit. Beznadějně se rozhlédla po tmavé chodbě, zdali neuvidí závěsy, po kterých by aspoň kousek mohla sešplhat, ale bohužel takového štěstí se jí  nedostalo. Nezbývalo tedy už nic jiného. Zahleděla se opět z okna, a když už se chystala k vyšplhání se na parapet, něco zaujalo její pozornost.