Diabolik Lovers Lost Memory

XVII.

Ann se snažila vzpouzet, ale bylo to marné. Neměla šanci před Laitem, který měl nadlidské schopnosti a tak bylo pouhým pobavením jí tak pozorovat, jak se snaží vymanit z pod něho. "Vzdoruj, plač, křič jaká jsi potvůrka..." povzdechl jí do ucha, když se naklonil k jejímu tělu o něco blíže. Hravě jí odhrnul vlasy z krku i ty, které jí sklouzávaly do obličeje, aniž by jí umožnil jedinkrát si vydobýt svobodu. Důkladně nasál její vůni z odkryté šíje a jen taktak se dokázal ovládat, aby se hned nezakousl do té nepoškozené, hebké a měkké kůže, po jejíž vrstvou tepala teplá krev. Byl jí překvapen, jelikož očekával, že tak jako každá jiná dívka jejího věku, bude vonět krásně po parfému. Tak kupříkladu Yui. Ta voněla sladce jako vanilka. Naproti tomu mu Annina vůně připomínala spíše přírodně jako polní kvítí rozkvetlé na širých loukách. Byla to kupodivu příjemně uklidňující vůně. "Voníš jako květinka, Myško. Jsem v pokušení, abych se na tebe rovnou nevrhl a nezkrotil tě tady a teď," Nedbal se posunout k dalšímu kroku a pečlivě jí přejel jazykem od dolní čelisti až k uchu. Zachvěla se, ačkoliv se chtěla ovládat a zachovat si naprostou lhostejnost, ať už jí Laito plánoval udělat cokoliv. On se ušklíbl. Vítězně, pobaveně a spokojeně. "I když to možná ostatní nevidí, jsi tak nevinně sladká, že už to dlouho nevydržím," šeptl ji do ucha a v dalším momentu už jen cítila ostrou bolest, když jeho tesáky projely její pokožkou. Pevně zavřela oči a stiskla pěstě tak silně že i z její dlaně se začaly řinout tenké pramínky krve. Moc dobře věděla, že samotné kousnutí od upíra bolí, ale co bylo ještě známější, že si to vychutnávají do posledního okamžiku, dokud nenabydou pocitu, že jejich oběť trpí. A právě v té fázi se Ann nacházela.
Svíjela se v pocitu agónie, dokud jí to nepřinutilo vydat ze sebe hlásku. Jakmile to Laito uslyšel odtáhl se od ní a překvapeně se na dívku podíval. Bylo to snad poprvé, co uslyšel náznak jejího hlasu a pro Ann zas připomenutí na její sen, kde dokázala mluvit celými větami. "No podívejme, kdo ze sebe vydal první hlásku!" zasmál se, zatímco z jeho rtu stékala čerstvá krev, kterou si poté okamžitě oblízl, aniž by nesetřel poslední kapku. "Věděl jsem, že budeš jiná... ale nečekal jsem, že se vyrovnáš Bitch-chan," zaculil se a zavrtěl zamítavě hlavou. "Vyrovnáš. To je slabé slovo. Chutnáš mi." Na potaz oblízl ještě jednou její šíji, tam kde zůstala krvavá stopa po kousanci. "Ach... vidíš už, jak moc mě dráždíš, Myško?" Ann už však upíra vnímala pouze z půli. "Je to zvláštní. Piju a piju, ale nemám dost. Chci ještě..." Rozuměla každé druhé slovo a i ty se ztrácely v šumu. Nicméně, už když vkročila do pokoje věděla, že bez následků neodejde. A i to, že její pevnou vůli jen tak někdo nezlomí.

...

Uběhlo několik dalších dnů, což Ann připadalo téměř věčnost, co už pobývala v Sakamaki sídle od incidentu se Shuem ve škole. Ačkoli jí bylo poveleno procházet se po sídle, jak je libo, byla z hodiny na hodinu nervóznější, co se týkalo Karlheinze a jeho návratu do lidského světa. 
Často trávila celé dny a noci ve svém pokoji, zabarikádovaná za dveřmi, krčící se na okenní sklo, odkud vyhlížela svět. Svobodu. Odmítala společně jíst v jídelně s bratry ba dokonce najít spojenkyni v Yui, která se jí všemožně snažila zavděčit, jen proto aby měla kamarádku. O nic z toho Ann však nežádala a tak se pokoušela odříznout od veškeré společnosti. 

...

"Ať už je úmysl za tvým nezdvořilým chováním cokoliv, doporučuji ti toho ihned nechat. Ledaže by jsi chtěla umřít dříve na vyhladovění, než tě někdo z mých bratrů vysaje jako pouze zbytečnou nádobu na krev. Avšak ocenil bych raději, kdyby jsi svým dětinským protestem přestala." Usrkl si čaje v porcelánově zdobeném hrníčku, zatímco ho Ann nečinně pozorovala jako poddaná čekající na rozkazy od krále. Upír neměl na spěch a vychutnával si jak chuť tak i vůni nápoje. Ann byla ale trpělivá. Dokázala čekat a vydržet déle, než Reiji předpokládal a díky tomu si dokázala zachovat dokonalý klid ve výrazu tváře. Zamračil se. "Pokud mi budeš nadále vzdorovat a půjdeš vzorem jakési rebelie pro Yui, která by si z tebe mohla vzít příklad, nemine tě trest. O to se osobně postarám." Uchechtl se, ale ani poté nerozeznal jakoukoliv reakci na dívčině tváři, těle či tepu srdce, které jí pravidelně a pomalu tlouklo v hrudi. Poslouchala vůbec něco z toho, co jsem tu říkal? Otázal se sám sebe. Čaj odložil na konferenční stolek a postavil se. Došel na protější stranu místnosti k jeho pracovnímu stolu, která způli připomínala domácí skromnou laboratoř a knihovnu zároveň. "Posaď se. Musím tě opět zkontrolovat," prohlásil a aniž by se ohlédl, zda ho Ann poslechne, připravoval si na stůl medicínské pomůcky, jež zahrnovaly čisté obvazy, dezinfekci a injekci. Ann poslušně učinila tak, jak jí bylo nařízeno a dále už jen vyčkávala. Připomnělo jí to časy strávené s Heinzem, kdy mu naslouchala a čekala a čekala...