Diabolik Lovers Lost Memory

XXI.

"Říkáš tedy, že Ann někdo vymazal paměť? Vysvětli mi, co myslíš tím 'znovu', Laito." Podezíravě vryl pichlavý pohled do jednoho z trojčat, zatímco ostatní v salonu zmateně přeskakovaly očima z Reijiho na Laita. "Počkej, o co tu sakra jde?" vyrušil jejich konverzaci netrpělivý Ayato a pánovitě se narovnal v křesle, které zřejmě považoval za svůj trůn. "Možná, kdyby si neustále neskákal do řeči, tak by ses něco dozvěděl, bratříčku," zamumlal Kanato stejně nevrle jako z celého tématu, které musel poslouchat o té potvoře. Na druhou stranu ho ale i vytáčel fakt, že Ann si nic nepamatovala tedy ani ne na to, jak drze ho vyrušila při jeho hře s Yui, a tím pádem nemohl dosáhnout toho pravého uspokojení, až by ji při dalším setkaní rdousil, dokud by její bílá pokožka nenabrala jeho oblíbené nachové. "Sklapněte už konečně!" okřikl podrážděně všechny v místnosti nejmladší z bratrů, div že něco nerozmlátil. "Lépe bych to neřekl, Subaru," přidal se Reiji a urovnal si brýle na očích. "Říkám 'znovu', protože už se to dříve stalo." "Jak si můžeš být jistý, že to není jen lehkomyslná dívka s nulovou inteligencí, kterou předčí i Yui?" Než Laito stačí na jeho kousavou poznámku reagovat, vloží se do hry Shu, který svým nečekaným vstupem do konverzace očividně překvapí všechny v místnosti. "Říká pravdu." "A to říkáš zrovna ty? Ty, který jsi k ní nezabloudil ani pohledem? Myslel jsem, že jsi dost líný, než aby si o ní projevoval zájem." Na to se však Shu už nenamáhal odpovědět a dál se ležérně povaloval na pohovce. "Na tyhle šarvátky není čas! Musíme něco udělat!" Tentokrát se Subaru v zápalu rozhněvání neudržel a udeřil do stolku, který se společně s porcelánovou vázou a čerstvými růžemi, rozsypal na padrť. Pevně zatínal pěsti a bylo více než jasné, když se ještě někdo odchýlí od tématu, nezaváhal by zbořit klidně i celé sídlo. Reiji si jen pohoršeně povzdechl. "Ty se opravdu nikdy nepoučíš. Strhávám ti to z kapesného za tvou dětinskou výbušnost-" "Nacpi si ty prachy někam Reiji! Mě teď jen zajímá, co budeme dělat!" "Cha! Nějak moc ti záleží na tom prckovi, Subaru," poškádlil ho s neskrývaným klidem Ayato, uvelebený opět na svém 'trůně'. "Nezáleží! Teda- Do toho ti stejně nic není, červeňáku!" znejistil po hlase bělovlasý upír, přičemž mu tváře nabraly červeného nádechu. "Co chceš, abychom dělali?" "Ale no tak Reiji není to jasné? Není vám to všem divné? Co si tak pamatuju, i ty jsi ze začátku podezíral Myšku, jen to přiznej," uchechtl se trpělivě Laito, ale v hloubi jeho falšovaného klidu měl zakopané starosti, hněv a stesk po jeho malé Myšce. Byl rozpolcený z jejího chování, které vůči němu bylo chladnější a cizejší než kdy dřív. Toužil ji znovu vidět a snad i přimět, aby se vrátila, ale věděl, že to nemá cenu, a proto musel jednat tentokrát vychytrale jako mazaný lišák. A jedině jak mohl přispět k rozluštění jejího tajemství záviselo právě na Reijim, který měl v jejich rodině hlavní slovo. Musel na něho zapůsobit. Byl to oční souboj, kterým si bratři sdělovali vážnost situace a neústupnost ani o píď. Nakonec si Reiji unaveně povzdechl a postavil se k odchodu. "Nuže dobrá. Připouštím, že cosi na Annině případě nesedí a nebudu popírat, že mě nezajímá co. Kontaktuji otce a doufejme, že se mi povede ho přesvědčit, aby nás v nejbližší době přijmul." A s těmi slovy odešel.

...

Kdyby bratři nebyli natolik zaneprázdnění svými maličkostmi po celou dobu, snad by si i všimli změn, které nastávaly v poslední době u Yui a možná i díky tomu předešli pohromě, která se na sídlo řítila jako nekontrolovaná lavina v podobě vzkříšené ženy, která svou povahou alespoň trocho připomínala tu samou nebezpečnou lavinu sněhu, jež si přála všechny zahubit ve svém chladném objetí. 

...

"Yui," ozval se šelestící hlas, který se ozýval znovu a znovu, dokud blondýnku nevzbudil. Ačkoliv by tma a všudypřítomný chlad dívku donutil instinktivně skrýt se více pod pod peřinu, tak jako to dělají malé děti, dnes to bylo jiné a něco cosi nepopsatelné. Zdálo se jí, že pořád sní a zatímco bděla otevřenýma očima, vymanila se zpod teplé přikrývky a tupě se zadívala k proskleným okenicím, které vedly na terasu. Venkovní vítr si probil cestu dovnitř a s rachotem otevřel dveře dokořán vábící v náruč chladné noci. Yui jako zhypnotizovaná pomalu přímo mířila vstříc krásné dámě naproti, která k ní s netrpělivým klidem natahovala ruku. Jakmile se jejich ruce propojily, nastala tma.