Niku? ✓

~ 22 ~

Probouzím se s velkou bolestí hlavy. Po nějaké době otevřu oči, což byla chyba. Tohle slibuje každý a pak to nedodrží, ale já fakt slibuju, že už nepiju. Začnu se rozhlížet a zjišťuju, že tohle není můj pokoj. Se strachem se podívám vedle sebe. Leží tam Pepa, okamžitě se podívám pod peřinu a k mému nevelkému štěstí mám jen jeho tričko. Hned mi dojde, co se muselo stát. Vstanu rychle, ale i zároveň tak, abych ho neprobudila. Posbírám svoje věci, které leží na zemi a opouštím byt.

Jdu po ranních Pardubících. Myslím, že je dobré si provětrat hlavu. Zapínám mobil na kterém je zpráva od Kuby.

Jakub:
Jsem u Nikol, takže mě nečekej.

Kdyby jen věděl, kde jsem skončila já.

Zanedlouho stoupám po schodech do bytu. V kapse nahmatám klíč a odemknu. Ticho a prázdno. Jen jsem si povzdychla.

Šla jsem do koupelny, kde jsem si dala sprchu. Trochu se upravila, v pokoji převlékla a pak přešla do kuchyně, kde jsem si vzala prášek a udělala snídani.

-

Oběd a ani jeden doma. Kubu chápu, ten má Nikol, ale mám pocit, že je tam víc, jak tady doma. Nik pravděpodobně skončil s nějakou holkou.

K Dominikovi chovám nějaké city. Bolí to, když vím, že je s jinou. S Pepou to tak dopadlo, protože alkohol v krvi dělá divy. Z mého hlubokého přemýšlení mě probrala příchozí zpráva.

Pepa:
Nechceš někam zajít? Potřebuju s tebou mluvit.

Nikam se mi nechce. Odpověděla jsem mu, že může přijít sem.

-

Zazvonil zvonek a mě je jasné, že Pepa je tady. Nádech, výdech a otevřela jsem dveře. Pepu jsem pozvala teda dál. Posadili jsme se na gauč a čekali kdo začne první. Několik minut jsme zírali před sebe. Doufala jsem, že nebudu muset začínat já.

,,Začnu. To co se stalo..." Přerušila jsem ho.

,,Stalo se, jestli jsem ti dala naději, tak se omlouvám, ale oba jsme byli opilí. Nevěděli jsme, co děláme, prostě to necítím stejně." Snažila jsem se aspoň trochu usmát.

,,A-aha." Dala jsem mu ruku na rameno. Sklopil pohled.

Rozhlédla jsem se po obýváku a oči se mi zastavili na dvě osoby ve dveřích. Pravděpodobně to všechno slyšeli, ani nevím, že přišli.

,,Já-já..." Pepa svůj pohled přesunul do stejného místa jako já. Tvářili jsme se skoro stejně.

,,Všechno jsme slyšeli."

,,Kubo, já..."

,,Nejsem naštvaný a ani na tebe." Podívá se na Pepu. Dominik se, ale moc netvářil. Jen se na mě zhnuseně podíval a odešel.

Pepa nakonec odešel a já se přesunula do svého pokoje. Zapla jsem notebook a pokračovala v hledání práce.

-

Nevím, co jsem Dominikovi udělala, ale celé odpoledne se mnou nepromluvil. Momentálně je večer. Kuba je opět pryč a já ležím se svými myšlenkami na posteli.

Bytem se ozve zvonek. Nikoho nečekám, takže otvírat nebudu. Tlumeně slyším pro mě neznámí ženský hlas. Je mi jasné, že ona bude další z mnoha. Celkem je mi těch holek líto, ale vybraly si to, tak s tím musí počítat. Na druhou stranu je tady ta bolest. Radši beru sluchátka a zapínám hudbu.

.
.
.
⚠️ Chyby ⚠️

Jsem tady s novou kapitolou! ❤️

510 slov ✨