"NESTÍHÁM" zaječela jsem ráno hned po tom co jsem otevřela oči. "Drž hubu!" zařvala jsem na bráchu který mě z chodby pozoroval a smál se, vyběhla jsem do koupelny kde mě má sestra Ell hned po ránu milými slůvky vyhodila, ano, 4 sourozenci je fakt moc.
Abych vás uvedla do děje, mám staršího bráchu, je mu 20 a jmenuje se Kuba, pak jsem já, sedmnáctiletá Amélie, poté Ella, skoro 14ti letá ségra pro kterou jsem trapná, takže spolu moc k mluvení nemáme, pak jen Adámek a Klárka, čtyřletá dvojčátka.
šla jsem do pokoje a převlékla se, mezitím se vyčistila koupelna a zůstala tam jen má malá sestřička, "Amélko?" řekla mezitím co jsem si čistila zuby a ona seděla na záchodě, "copak je sluníčko?" "neodjedeš na vždy že ne?" a já se zarazila "Klárinko, nikam neodjíždím, budu doma, neboj" řekla jsem s úsměvem. "Takže mi přečteš pohádku?" "Jasně" odpověděla jsem ikdyž jsem si málem vypíchla oko řasenkou.
moc se nemaluju takže řasenka, pudr a rozjasňovač je všechno co používám. hned poté jsem seběhla schody a běžela do kuchyně kde na mě táta vyvalil "to si bereš tohle? "jo, nevím co ti zas vadí na bílých džínách a černém tričku", neodpověděl a já odcházela na autobus který jsem už zas nestíhala, doběhnu tam jen tak tak, nastoupím, autobus je plnej, sakra, poslední místo mi zasedne kluk který nastoupil přede mnou a jel taky ke škole. "můžu?" zeptala jsem se, "jo, jasný sedej" odpověděl milým hlasem, po minutovém tichu se mě zeptal kam jedu "k náměstí a pak do školy, ty?" odkivoval a mezitím odpověděl že taky, tak že můžeme spolu, jen jsem se umála a koukala do uličky. Autobus zastavil, já vylezla a čekala na toho kluka v černým, v tom mi došlo že vlastně ani neznám jeho jméno. Vyšel a já se ho ani nestihla zeptat a on nastavil ruku a řekl "jsem Petr, ty?" ruku jsem mu též podala, "Amélie" "těší mě Amélko" "mě taky Péťo" šli jsme asi deset minut a já prorazila hromové ticho tím že jsem se zeptala "můžu se zeptat, proč si nesundáš tu kapuci nebo brýle?" "vlastně nevím" a sundal si brýle i kapuci. Má krásně modré oči, fakt přenádherné.
"jsi v prváku?" "ano, ano, ty?" "škoda, nebudeme spolu ve třídě Amy" "ty jsi?" " ve třeťáku". "Hele Petře?" "yep?" "je mi to blbý, ale, nevíš kde je tu hračkárna?" "k čemu hračkárna?" zasmál se, "ségra a brácha budou mít narozky, tak jim chci něco koupit víšcooo" "jojo, vím, v kolik dneska končíš?" "dneska v 10, co ty?" "v deset jsem tu" otočil se a odešel.
Ve škole jsme probírali jen co, kdy a okolo školy. V deset jsem vyšla před školu kde stál Petr. "Čaukyy" řekl a obejmul mě, byla jsem trošku překvapená ale obětovala jsem mu objetí "Ahoj" špitla jsem. "promiň" řekla jsem když mi během objetí někdo volal, byl to táta "Ahoj, Amél, prosím tě stav se na nákup, Jakub není doma a Áďovi není dobře, pošlu ti to do smsky" "jojo, stavím" "děkuju moc mám tě rád" " já tebe" a ukončila jsem hovor. "kdo to byl?" "táta, mám se stavit někde na nákup" "bude vadit když půjdu s tebou?" zeptal se nejistě, "vůbec".
Cestou jsme řešili snad celý život, přišlo mi že je to jako kdybych ho znala roky. Zjistila jsem třeba to že dělá hudbu a bydlí kousek od tud. On zase zjistil že hraju na kytaru, ukulele a klavír. "jsme tu" vešli jsme do hračkárny kde bylo tolik hraček že jsem nevěděla co vybrat, "kolik komu bude?" zeptal se Petr, "pět, dvojčata" "ahaa", Klárince jsem vybrala panenku a nějaké oblečení na ní a Adámkovi velké auto a lego. potom naše kroky vedli rovnou k bille, já nakoupila snad milion věcí co chtěl táta a Petr si koupil nějaký alkohol ale neřešila jsem to, u kasy se mě zeptal "kolik vás je doma, že bereš tolik jídla?" se smíchem, "právě, šest" podíval se na mě nevěřícně, "vážně?" "myslíš že mám potřebu lhát?" podala pokladní peníze. než jsem stihla nákup vzít už ho nesl Petr, "Petřeeeee, já to zvládnu" "já vím ale nedám ti to".
hledali jsme autobus ale jel až za 3 hodiny a já chtěla jít domů, "jak to máš daleko domů?" zeptal se mě Petr, "něco okolo čtvrt hodiny" "chceš doprovodit nebo počkáš na bus?" "asi půjdu" "a doprovodit mě můžeš doodpověděla jsem". asi po půl hodině jsme došli, strašně jsme se toulali. "tu bydlím" radostně jsem prohlásila, "fajn, tu máš nákup, zítra v buse?" "děkuju, jo uvidíme se" obejmuli jsme se a já šla pomalu domů. jen jsem dovřela branku vystartovala na mě Ella "hned první den a máš kluka jo?" "Ell... jsme kámoši" zavřela jsem dveře a Ella zůstala na zahradě.
"Ahoj rodino" zařvala jsem na celý dům, "Amélkooooooo" skočila na mě Klárka.
po našem dlooooouhém objímání s Klárkou jsem šla vyndat nákup a pozdravit tátu který seděl v pracovně. asi se budete ptát kde mám mamku, odjela na pracovní cestu když byl dvojčatům rok, bouračka, nepřežila ale musím říct že už s tím nemáme takové trápení a slabé chvíle jak předtím.
odešla jsem do pokoje a otevřela telefon kde byla nová žádost o sledování na ig, koukla jsem na to a nevěřila vlastním očím, Petr, a tak slavnej? byla jsem zmatená, mezitím co jsem projížděla profil a zjišťovala kdo Petr vlastně je mi pípla zpráva
@27wolfenstein: čuuuus
@novakova.ameliee: ahoj
@27wolfenstein: zítra 7:20, těším se<3
@novakova.ameliee:počítám s tebou!
@27wolfenstein: 🥰
Ahojkyy, má první knížka, pište co mám zlepšit beru to <3 Nechci mít nějaký plán, kdy a kde musím vydat kapitolku, takže to budu brát podle nálady.
loveu, Natalka
ČTEŠ
I přes to všechno// Stein27, NikTendo
Fanfiction"Proč mi i přes to všechno odpouštíš?" "Sama nevím, asi to nedokážu"
