To si děláš srandu

13. kapitola

Wooyoungův pohled:

Nemůžu uvěřit tomu, čeho všeho je Sunhee schopná. Už toho mám prostě dost. Nenechám ji dělat si co chce. Mrzelo mě, že jsem odmítl Sanovu nabídku u nich přespat, ale dneska jsem si chtěl promluvit se Sunhee. Nenechám ji, aby mu ubližovala.

,,Tak čau. Uvidíme se v pondělí." rozloučil jsem se s klukama a vyrazil rychlou chůzí domů. Všiml jsem si Sanova smutného výrazu. Zrychlil jsem ještě krok, protože jsem věděl, že by San mohl jít za mnou a začít mě přemlouvat. Tomu bych nedokázal odolat.

Doma jsem za sebou zavřel dveře a zul si boty. Povzdechl jsem si, když jsem si uvědomil, že to neberu jako domov. Jen jako...bydlení. Věděl jsem, že Sunhee ještě není doma. A jak jsem zjistil, tak táta i její máma byli v práci. Ohřál jsem si oběd a donesl si ho do pokoje. Seděl jsem u svého stolu a přehraboval se v talíři. Zvedl jsem pohled od talíře a zadíval se na fotku mé mamky. Usmál jsem se a vzal si ji do rukou. 

,,Strašně moc mi chybíš, mami. Doufám, že se máš dobře. Mnohem líp než já. Každý den tu musím poslouchat a pozorovat, jak Sunhee ubližuje lidem kolem sebe. Absolutně nechápu, že to nikdo nevidí. Ale nebudu ti o ní říkat. Přece tě nebudu zatěžovat s mou budoucí nevlastní sestrou." Slzy jsem nechal stékat po mých tvářích. 

,,Každý den si říkám, co by se dělo, kdyby tě tenkrát ten kamión nesrazil. Nejspíš by jsme byli stále rodina a byli šťastní. Jediný, co je dobrého, je to, že jsem se zamiloval. Určitě by jsi ho měla ráda. Jeho brácha je taky moc fajn. A jeho rodiče taky. Všichni se mi snaží pomoct, abych nemusel být tady. Ale já tu nechci nechávat tátu samotného. Ta ženská, kterou si chce vzít, není zlá. Byla by i docela fajn, kdyby neměla tu svou dceru. Promiň. Zase jsem o ní začal mluvit, i když jsem říkal, že nebudu." Utřel jsem si slzy a lehce se zasmál. Slyšel jsem, jak bouchly vchodové dveře.

,,Promiň. Už budu muset jít, ale někdy si zase popovídáme. Mám tě moc rád a strašně mi chybíš. Posílám ti pusu. Pa." Na rozloučenou jsem si pak přiložil prsty ke rtům a ty pak položil na fotku. Vrátil jsem ji zpátky na své místo. Setřel jsem si slzy a vysmrkal se. Po pár minutách už na mě nebylo poznat, že jsem brečel. Vyšel jsem ze svého pokoje a vlezl k Sunhee. Ta se na mě okamžitě otočila.

,,Neumíš klepat?" zeptala se otráveně. Zavřel jsem za sebou dveře a opřel se o ně.

,,Potřebuju si s tebou promluvit." řekl jsem chladně a naprosto ignoroval její otázku. Sunhee si zkřížila ruce na hrudi.

,,Tak povídej. Nemám na tebe moc času." Klid, Wooyoungu, nejdřív se s ní musíš dohodnout. Pak na ni můžeš začít řvát.

,,Ta první věc, o který si chci promluvit, je svatba. Z nás dvou nikdy nebudou sourozenci, kteří se budou milovat. A taky si na to nechci hrát, ale aspoň na tý svatbě by jsme se mohli chovat normálně. Nechci tátovi zkazit svatbu a myslím si, že ty ji nechceš zkazit svý mámě." řekl jsem a podíval se na ni.

,,Musím s tebou pro jednou souhlasit. A co teda navrhuješ?" zeptala se. 

,,Nechci, aby jsme se na sebe culili a dělali, jak si rozumíme. Nebudeme spolu mluvit, pokud to nebude nutný. Když to bude nutný, tak nebudeme druhému odsekávat a nebudeme si dělat naschvály. Ani se nějak strkat nebo prostě cokoliv, co by vedlo k hádce. Aspoň ten jeden den." navrhl jsem a koukal na její reakci. Přemýšlela o každém mém slově.

,,Tak dobře. Jeden den to nějak zvládneme. A ani to nebude celej den, ale pár hodin." přitakala. Poté se na mě nechápavě podívala.

,,A co je ta druhá věc, o který si chtěl mluvit?" zeptala se a nadzvedla obočí. Zkusím to vyřešit v klidu. Třeba to bude mít lepší účinek než řvaní. Zhluboka jsem se nadechl a olízl si rty. 

,,San. Nevím, co sis na něj vymyslela a co jsi řekla těm svým kamarádkám, ale je to pěkně hnusný. On se s tebou rozešel, protože jste si nerozuměli. Ty jsi chtěla být víc s kámoškama a máš taky nějakou povahu. San ty kámošky chápal, ale nezvládl pochopit a ustát tvou povahu. Nechápu, proč na něj teď házíš všechnu špínu. Vždyť on nic takovýho neudělal. Co z toho jako máš? A co když se všichni dozví, že si vymýšlíš? Nebo co kdyby to někdo udělal tobě? Měla by jsi toho nechat. Já jako nějak přežiju to, jak se ke mně chováš a pak lžeš mýmu tátovi do očí. Ale fakt mi vadí, že to děláš i u Sana. Možná bych pochopil, kdyby nějak začal San a ty ses jenom bránila. Ale začala jsi ty úplně bez důvodu a San se ti navíc ani nijak nebránil." Sunhee se celou dobu na mě koukala a vypadala, že jí je naprosto jedno, co jí tady říkám.

,,Do toho ti vůbec nic není. Máš ještě něco na srdci?" zeptala se s úsměvem. Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.

,,To jako vážně? Já se tu mluvím o dost vážných věcech a tobě to je naprosto jedno. Víš, že by se to dalo brát jako šikana? Doufal jsem, že když to nebudu řešit řvaním, tak že se nad tím zamyslíš nebo že pochopíš, jak se chováš. Ale ono se ti to vrátí. Takže...počítej s tím, že teď už to nebudu jen tak přehlížet nebo na tebe jen řvát. Jestli budeš ještě nějak pomlouvat Sana a ty tvoje kámošky budou Sanovi ve třídě nadávat, půjdu za ředitelem a nahlásím to jako šikanu. A jestli si myslíš, že to bude tvrzení proti tvrzení, tak si uvědom, že jsem tu vaši hádku včera slyšel. Celou." řekl jsem a chtěl odejít, ale zastavil mě její hlas.

,,To mi jako vyhrožuješ?" zeptala se a stoupla si. Otočil jsem se a naprosto klidně se na ni podíval.

,,Ne. Správně bych to měl nahlásit už teď, ale chci ti dát ještě jednu šanci. Třeba si uvědomíš, jak se chováš a změníš se. Mě jde hlavně o Sana. Rozšiřovala jsi o něm informace, které nejsou pravdivé. A jak on k tomu přijde? Třeba už s ním nebude chtít chodit žádná holka, protože slyšela ty blbosti, které si o něm říkala." Sunhee se ke mně přiblížila a řekla:

,,Tak s ním začni chodit ty, když ti na něm tak záleží." Zhluboka jsem se nadechl a vyšel z jejího pokoje. Vrátil jsem se k sobě a lehl si do postele. Promítal jsem si v hlavě celý rozhovor. Už jsem opravdu nevěděl, co dělat, aby jí to došlo.