Starý doktor se za blonďatým překvapeně ohlédl. Hyunjin, který se prudce zvedl, ze zemně na níž předtím stejně náhle přistál, se rozeběhl za svým kamarádem, jenž mu zmizel během pár vteřin z dohledu.
Jisung, s divoce bušícím srdcem seběhl schody, silou rozrazil těžké skleněné vchodové dveře od panelového domu a zastavil se pár metrů od vchodu. Tvář mu ovanul svěží večerní vánek, hrudník se mu třásl z neočekávané aktivity, v hlavě mu běhalo nespočet neurčitých myšlenek, které se týkaly jak jeho samotného, tak jeho zesnulé rodiny, mladého, občas netrpělivého a nedůvěřivého doktora, jenž jej nechal se zabydlet v jeho skromným bytě.
Uvažoval o jeho minulosti, zda dostatečně ukazoval své rodině city, jenž k nim choval s největší úctou. V hlavě se pozastavil nad nejbolestivějšími momenty, kdy se hádal se svou sestrou o ubohé hlouposti, kdy se s rodiči štípal kvůli škole. Pro něho to byly maličkosti. Neviděl důvod, proč by měl mít lepší známky, neviděl důvod, proč by měl své sestře nechat toho hezčího plyšáka, když veškeré hračky pouze ztrácela. Bohužel teď, když se k oněm zážitkům vracel, uvědomujíc si, že vše, na čem mu kdy záleželo ztratil, tyto vzpomínky se proměnily v ostré bodláky. Zabodly se mu hluboko do srdce a působily palčivou bolest, jež se rozpínala do každičkého kouta jeho pohublého těla. Svírala jeho hrudník, jak jen nejsilněji mohla, aby se Jisung začal svou bolestí dusit. Blonďatý chlapec litoval jakýchkoliv slov, jež použil, za účelem své rodině ublížit, aby on mohl tu hloupou hádku vyhrát. Hrozivě jej to mrzelo. Přál si svou rodinu znovu vidět a říct jim, jak lituje veškerých problémů, kterými je zaměstnával. Přál si je opět vidět, aby jim mohl říct, jak hluboce je miluje.
Za jeho zády se ozvaly opatrné kroky. „Jisungu?" Zašeptal Hyunjin ve snaze chlapce nevylekat. Vyšší klučina byl rád, že mladší neutekl.
„Ani jsem se s nimi nerozloučil." Promluvil na Hyunjina mezi tichými vzlyky. Potřeboval od něho podporu. Jeho hlavu pohltily zničující vzpomínky. „Nech mě tady. Vypadni!" Chtěl, abych je opustil." Zhluboka se nadechl. „Kdybych to neudělal, kdybych tam s nimi zůstal, buď by žili, nebo bych umřel s nimi. Ale rozhodně by se nestalo to, že bych přežil jenom já. Přijdu si, jako kdybych je zradil. Ano. Zradil jsem je. Zradil jsem svou vlastní rodinu." Na konci jeho proslovu se Jisungovi zlomil hlas. Dřepl si, dlaněmi si zakryl rudé tváře od breku a propukl v nekontrolovatelnou hysterii.
„Už jsem se bál, že se z tebe stala prázdná schránka bez emocí." Úlevně si oddechl vyšší z chlapců. Váhavě k němu přišel blíže a jemně mladšího pohladil po vlasech. „Nikoho jsi nezradil, tvoje rodina tě milovala, jak jen mohla, a moc dobře věděla, že ty je miluješ také." Něžně podotkl a klekl si vedle něho, snažíc se obejmout vlkovo roztřesené tělo. „Ačkoliv ti je nikdo nemůže vrátit a ani nahradit, uvědom si, že jsou tu stále s tebou, nikdy tě neopustí." Hyunjin svou pravou rukou poklepal na Jisungovu hruď v místě jeho srdce. Vysloužil si tím oční kontakt s mladším chlapcem. „Konečně na mě hledí duchapřítomné oči mého kamaráda." Povzbudivě se na něho pousmál. „Jsi jejich dítě, vzchop se. Žij život, který pro tebe rodina zachránila, ať na tebe mohou být hrdí." Hyunjin se zhluboka, lehce frustrovaně nadechl. „Neříkám tím, abys uzamkl všechny své emoce hluboko do sebe a dělal, jako kdyby se nic nestalo. Truchlit je správné, ale nenech se tím ovládnout."
Jisung byl potichu. Snažil se utišit své vzlyky. Hyunjin si vedle něho v kleku, všiml strnulého Felixe stojícího opodál. Pihatý pozoroval celé dění od začátku. Hyunjin na chlapce pokýval hlavou, aby se nebál a přišel k nim. Felix jenž si tím nebyl zcela jistý, zda by udělal dobře, jelikož se jednalo o intimní chvíli, v níž rozhodně neměl co pohledávat, poněvadž jej blonďatý chlapec neznal, vrtěl hlavou v nesouhlas.
Lehce poplašeně udělal pár kroků dopředu, jak si starší z vlků přál a také prosadil. „Jisungu, někoho ti představím, pomohl nám tě najít. Tak si myslím, že by bylo fér mu tě představit." Blonďatý chlapec se zvědavě podíval na staršího. Rychle si otřel uslzené tváře a zhluboka, aby uklidnil své bolavé srdce, se nadechl. Postavil se na roztřesené nohy a opřel se o vyššího.
Felix k nim opatrně přišel. Nervózně na něho mávl v pozdrav a prchlivě se zadíval na zem. „Ahoj, jsem Jisung." Promluvil na něho blonďatý. Ačkoliv s ním drásaly vzlyky, Felix upoutal veškerou jeho pozornost. Snažil se na něho usmát, ale jeho zármutek mu to nedovolil. „Ahoj." Knikl pihatý klučina. Stáli naproti sobě a hleděli na sebe. Hyunjin vypadal lehce rozpačitě, doufal, že Felixova přítomnost Jisunga donutí přemýšlet nad něčím jiným, nikoliv nad smutnou realitou.
„Tak jo, pojďme se vrátit do bytu." Po zdlouhavé chvíli tísnivého ticha navrhl starší z vlků. Poněvadž jejich konverzace jaksi vázla. Zatáhl oba kluky do vchodu.
Z bytu se ozývaly hlasité rány. Hyunjin se rozpomněl, že v přítomnosti doktorů nechal nejmladšího z chlapců. Polekaně vyběhl posední dva schody s představou, co vše by se mu mohlo stát po dobu v níž se snažil ukonejšit Jisunga.
Zděšený vlk se zastavil na prahu vchodu do bytu. Překvapeně hleděl na Jeongina s roztáhnutými pažemi uprostřed malé chodbičky. Před nejmladším seděl na zemi mladý doktor a za chlapcem byl skrčený starší muž. „Co se tady dělo?" Optal se jeden z příchozích opozdilců. „Felixi, myslel jsem, že na nás počkáš venku." Prohodil veselým tonem, aby zakryl svou polekanou osobu, Jeongin. „Hyunjin mě tu chtěl." Stihl odpovědět dřív, než Hyunjin započal rozhořčenou debatu. „Co se tady dělo?" Zopakoval pihatého otázku.
Minho se rychle zvedl z podlahy, přičemž se sykavě chytl za loket. „Nic zvláštního!" Štěkl po něm a natáhl se po blonďatým. „Přivezl je a samozřejmě je i odveze, nepustím tě sním." Podotkl směrem k Jisungovi celý brunátný z předchozího boje. Tím opět vyprovokoval Hyunjina, jenž se mínil okamžitě pěstí otřít o Minhovu tvář, ale pihatý klučina byl v počínání rychlejší.
„Vidím, že neumíte řešit věci v klidu." Felix prořízl agresivní atmosféru svým děsivě hlubokým hlasem. Všichni přítomni se překvapeně ohlédli na drobného hocha. „Co kdybychom si sedli ke stolu s hrnkem čaje a promluvili si o tom. Je poměrně hodně hodin a zítra také musíme do školy." Promluvil ledově klidně. Jisung na něho užasle zíral. Za Boha by ho nenapadlo, že tak roztomilý kluk, co sotva umí pozdravit, má i docela děsivou stránku. Rychle zahnal husí kůži z jeho drsného hlasu a vypáčil své předloktí z Minhova úchopu.
„Ano, to by bylo skutečně vhodné." Odpověděl rychle Jengin, nadšený, že takové řešení vůbec někoho napadlo.
ČTEŠ
Vlčí vytí / Stray Kids
Fantasy"Vlci - odporná stvoření." To jsem si před tím myslel, než jsem potkal jeho. Hnědé oči, plné rty jenž vybízí k políbení a pihatý obličej, který jej dělá ještě více roztomilým.
