„Koupil sis tu uniformu, jak jsem ti řekla?" Zeptala se černovlasá žena svého syna. V ruce držela seznam požadavků školy, kterou Felix od příštího týdne bude navštěvovat. Blonďatý chlapec zvedl igelitovou tašku do úrovně maminčiných očí. „Ano, mám dvě náhradní košile, kalhoty, i kravatu mám dvakrát. Ta paní, co mi pomáhala, mi řekla, že by bylo lepší, abych měl vše do počtu." Žena se na svého syna pyšně usmála. Za ubohé tři dny se zvládl domluvit s prodavačkou, ačkoliv korejštinu od svých rodičů nikdy předtím neslyšel.
Oba se nacházeli v nákupním středisku, sháněli potřebné věci, jak do domácnosti, tak i do Felixovi školy. „Teď koupíme tvé učebnice, mám je tu vypsané." Zadumaně řekla a nahlas přečetla první název učebnice. „To je, na jaký předmět?" Optal se pihatý hoch. Připadal si hloupě, nýbrž proto, že jemu, plnoletému, jeho maminka pomáhala shánět věci do školy. „Zeměpis." Když mu odpověděla sklopil ztrápeně pohled k teniskám. Pociťoval v sobě úzkost, jenž rostla a pronikala do stinných zákoutí jeho těla. Korea mu připadala cizí, nový dům pro něho byl chladný, neznámý a co hůř, i v jeho pokoji se necítil zrovna příjemně. Jediné, co mu trochu zvedalo náladu byla střecha, o kterou byly opřené veliké větve javoru, jenž svým způsobem tvořily Felixův možný únik nejen do tamního lesa, ale i před realitou i rodinou. Přístup na střechu je možný pouze z chlapcova pokoje, což místnosti dodá na přívětivosti a soukromí.
Chvilku oběma zabralo, než našli požadovaný krámek. Když nakoupili veškeré učebnice, sešity, i různé pomůcky jenž, by měly Felixovi pomoct v učení korejského jazyka, usedli do auta a rozjeli se domů. Felix byl vyčerpaný, toužil po toulání se lesem, peřinách a svobodě, kterou mu téměř ukradli. Přijeli po příjezdové cestě a maminka zaparkovala pod přístřešek, pod který se vejdou velikostně dvě auta. Z domu vyšel otec s náručí plnou prázdných krabic. „Nazdar rodinko." Pozdravil, krabice hodil na zem a rozdupal je. Ve chvilce, kdy kolem něho procházel hoch, natáhl ruku a rozcuchal jeho blonďaté vlasy v uvítacím gestu. „Pořídili jste?" Zeptal se ženy a jemně ji políbil. Pihatý chlapec zmizel v prostorném domě. V kuchyni splašil zelené jablko s malou sušenkou a utekl do svého pokoje i s věcmi do školy. „Ano, máme to, co jsme potřebovali." Oznámila černovláska a optala se muže, jak postoupil s vybalováním krabic. Felixův otec se nad otázkou zakřenil, čímž dal své ženě najevo, že svou práci neodvedl tak jak měl.
Po pozdní večeři se chlapcovi rodiče rozvalili u televize a odpočívali mezitím, co se hoch opatrně vyhoupl na střechu, pomocí stromu se dostal nepozorovaně na zahradu, přelezl plot a rozutekl se do hvozdu. Dostatečně daleko od domu se přeměnil na čtyřnohé stvoření a započal s odhalováním tajemných míst háje. Na jeho cestu mu svítily měsíční paprsky, z lesa tak vzniklo magické prostranství. Zastavil se u malého potoka, jenž osvětloval houf světlušek. Chvilku je tiše pozoroval, kochal se oním obrazem před ním, poté se rozešel kamsi hlouběji do hvozdu. Měsíc přestával Felixovi ukazovat cestu. Nořil se do tmy.
Vlk pociťoval strach z neznáma, měl pocit, že i vzduch se ochladil. Po kůži mu naskakovala husina, přesto pokračoval dál. Cosi jej lákalo pokračovat.
Za jeho zády, riskantně blízko se ozvaly lidské kroky a hlasy. Polekaně vběhl do keře, stočil se do klubíčka, hlavu si položil na svůj ocásek a nehnutě vyčkával až ho skupina mine. Po chvíli se ke keři přiblížila skupina starších mužů, mezi nimi byl i kluk Felixova věku. Během chůze spolu hovořili, bohužel korejsky, čímž chlapci zničili naději plně porozumět jejich konverzaci. Všichni v rukou měli zbraně až na jednoho, ten nesl na zádech mrtvého vlka. Ve Felixově nitru škublo. Chlapci došlo, že cosi není v pořádku. V hlavě se mu udělalo prázdno, a v uších mu začalo hučet. Neprodleně se chtěl vzdálit od oněch lidí. Jejich pach jej obklopil natolik, že se z něho mladý vlk rozechvěl po celém těle. Schovaný v keři vydržel být do doby, než skupina odešla z jeho dohledu. Poté roztřeseně vylezl. V momentě, kdy zaslechl kovový zvuk, zbrkle se rozeběhl a ocasem zavadil o větev keře. Lovci zmlkli. Felixovi se rozbušilo srdce. Pomalu propadal panice. „To byl asi pták." Zaslechl vzdálené mínění lovce. Mladý vlk se dal do rychlého běhu.
Po dlouhé době běhu se Felix přestával cítit ohroženě. Otočil se za sebe, aby se ujistil, zda nemá pronásledovatele a v nestřeženou chvilku šlápl na něco kovového. Rázem jeho tělo polila palčivá bolest. Vlk silně zavřískal. Do zadní nohy se mu zakousla past na medvědy. Vlk bolestí naříkal. Jeho povyk se donesl až k uším lovců. „To pták nebyl." Pan Seo se jako opařený otočil Felixovým směrem. „Musel se chytit do jedné z deseti pastí. Tím směrem jsou asi čtyři pasti. Každý si vezme jednu. Changbine, ty běž k té, co je poblíž potoka. My si vezmeme ty krajní." Pan Seo rozkázal své rodině a vydali se lovit.
Felix se plačtivě přeměnil, namáhavě past otevřel a zraněnou nohu vytáhl. Doplazil se k nedalekému potoku. Nevěděl, co má dělat, z jeho procházky se stala rázem noční můra. Z rány mu tekla spousta krve, neměl, čím poranění zafixovat. Vodou smyl nečistoty okolo rány.
Za jeho zády se ozvaly čísi kroky a nabití zbraně. Felix ve strachu přemohl krutou bolest, svižným pohybem se přeměnil v nezkrotné zvíře, neohlížel se za sebe, a mrštnými pohyby se vzdaloval od člověka, který Felixe lovil. Srdce vlka splašeně bilo. V hlavě mu výstražně blikalo červené světélko varující před nebezpečím. Přesto měl Felix v hlavě absolutní prázdno. Nenapadlo ho, že by lesy v Korei mohly být pro něho hrozbou, a ani jej nenapadlo, že by mu někdo chtěl ublížit.
Za vlkem se ozval výstřel, a vedle hlavy loveného zasvištěla kulka. Felixe výstřel vyvedl ze soustředění, zakopl o kořen stromu a svalil se na zem. Lovec doběhl zraněné zvíře, namířil na něho zbraní, když se Felix vzpamatoval z pádu, muž bez váhání zmáčkl kohoutek.
Po chvilce si Felix dovolil otevřít oči, rukama zakrývajíc si obličej, rozklepaně pohnul. Neslyšel žádný zvuk, mladý muž si nenabil zbraň. „Sakra." Vztekle zaklel. Changbin se zadíval na člověka, jenž seděl na zemi. Když Changbin stiskl kohoutek, vlk se přeměnil. Ve chvíli, kdy si Felix uvědomil svou přeměnu, ocáskem si zakryl klín a rukama uši. Vrah a oběť si hleděli do očí. Mladý lovec si prohlédl Felixe, pohrdavě se zašklebil. „Před smrtí se nemusíš stydět." Netrpělivými kroky se přesunul ke chlapci, sundal mu ruce z vlčích uší. Okatě si ho prohlédl. Nikdy tak vlka neviděl, v této podobě mu nepřišel děsivý. Když natáhl ruku k Felixovu uchu, pohoršeně od něho hlavu odtáhl. Nepřál si, aby to monstrum, co mu chtělo ublížit, sahalo na jeho ouška. Lovce zaskočila vlkova hrdost.
Felix v nestřežené chvilce muže silně nakopl. Vysoukal se na nohy, nezlomným pohledem si přeměřil Changbina a utekl. Lovec jej nepronásledoval, moc dobře věděl, že se s vlkem ještě potká.
Své emoce držel na uzdě do doby, než se dostal do svého pokoje. Svezl se vedle postele a propukl v nezvladatelný vzlykot. Během vteřiny u něho byli oba rodiče, vystrašení jej odvezli na pohotovost kvůli krvácející ráně. Poté, co se Felix uklidnil, vše jim do detailů vylíčil.
Ahoj :D po dlouhé době, je tu další díl, trochu nic moc, podle mě, ale snad se bude líbit.
ČTEŠ
Vlčí vytí / Stray Kids
Fantasy"Vlci - odporná stvoření." To jsem si před tím myslel, než jsem potkal jeho. Hnědé oči, plné rty jenž vybízí k políbení a pihatý obličej, který jej dělá ještě více roztomilým.
