Vlčí vytí / Stray Kids

Kapitola: 13

Černovlasý hoch si dal školní tašku za stul patřící jeho mamince a rozeběhl se do středu místnosti. Hlouček malých dětí obklopilo jeho maličkost. Roztomilé baculaté ručičky se jej dotýkaly a tahaly za jeho bílou školní košili. Jeongin se cítil opět, jak malé dítko. Na rtech mu pohrával veselý úsměv, jedno malé děvče pohladil po zapletených vláskách a přivítal se s dětmi ze školky. Pidi lidičkové okolo chlapce nadšeně vřískali a překřikovali jeden druhého v otázkách na Jeongina.

Ačkoliv jim černovlasý hoch nerozuměl, pobaveně sledoval ruch okolo sebe, a nakonec se jich zeptal. „Chcete přečíst pohádku?" Natěšené pisklavé hlasy ještě více zesílily, až si hoch myslel, že brzy ohluchne, pokud nezasáhne. Pokynul dívce, kterou předtím pohladil po hlavě, aby přinesla knížku pohádek, jež minule načali.

S knihou se usadil a opřel se zády o zeď, rychle, než začal listovat v knize, přelétl pohledem velikou místnost. Čtyři velká okna vpouštěla do prostoru denní světlo, které ozařovalo nejméně pět stolů rovnoběžně postavené s okny, pokryté různými papíry, pastelkami a hračkami. Zadíval se na svou maminku, jak nabádá hubeného chlapce se založenými pažemi na prsou, aby jeho malé sestřičce dal schovanou hlavu od panenky, jejíž tělo držela ubrečená holčička. Jeongin se pousmál. Obraz mu připomněl jeho první setkání s Jisungem. Hádali se o plyšového pejska. Jisung plyšáka držel za ocas, Jeongin za hlavu a přetahovali se o něho. A ve chvíli, kdy by Jeongin pejska vyhrál, přišel k nim dočista cizí kluk a psa mu z rukou se slovy: „To je můj kamarád!" vyškubl a v klidu odešel. Tehdy se poprvé spřátelil.

Ze snění jej vytrhla malá ruka plácající po jeho stehně, jež mu oznámila, že by měl začít číst. „A jakou chcete přečíst pohádku?" Zeptal se lehce v transu. „Sněhurku, Sněhurku." Se ozvalo od dětí nazpět, načež se Jeongin slabě zamračil. „Ale tu jsem vám četl minule." Opáčil. „A co, kdybych vám vyprávěl o statečném klokánkovi?" Zeptal se s nadějí v očích. Pohádka o statečném klokánkovi patřila mezi jeho oblíbené. Vymysleli ji spolu s Hyunjinem. A ačkoliv se spolu nebalili, nebo lépe řečeno on sám se sním nebavil, po Hyunjinovi se mu stýskalo. Pohádkou si chtěl připomenout chlapcovu přítomnost.

Děti na něho zvědavě hleděly. Samozřejmně, že jim černovlasý nejdříve musel vysvětlit, jak vůbec takový klokan vypadá a poté se již pustil do samotného vyprávění. Jeho obecenstvo napínavě natahovalo uši k němu blíž a blíž. Chvíli se o klokánka bály a poté se zase s klokánkem smály.

Když Jeongin skončil své vyprávění uběhla hodina. Rozhodl se, že půjde domů dříve. Cítil se unaveně a upovídaně. Z dlouhého vyprávění měl hlad a žízeň, přesto byl spokojený. Na tváři mu pohrával bezstarostný výraz, oči mu z dětské přítomnosti šťastně plály, přesto uvnitř sebe se cítil úzkostlivě. Vzpomněl si na papírek, jenž mu Hyunjin s karamelkou předal předtím, než zmizel z jeho dohledu. Papírek doteď neotevřel. Obával se toho, co je tam napsáno. Se zadrženým dechem nahmatal papírek v kapse. Seběhl schody z budovy a vyšel na čerstvý vzduch.

Chvíli tam jen tak postával. Odhodlával se. Sledoval své tiché okolí a hledal v sobě ztracenou odvahu. Nemohl uvěřit, že může být něco tak těžkého, jako přečíst si pouhý vzkaz na papírku. Svěží podzimní větřík mu čechral černé krátké vlasy, chladil jej na rozpálené tváři a šimral tmavovlasého v nose.

Po krátké době vytáhl vzkaz z kapsy. Ruce se mu slabě třásly. Rozechvělými prsty papírek rozložil, zhluboka se nadechl a začal číst. Místo chlapcem očekáváné krátké zprávy si nyní četl vzkaz veliký okolo pěti řádků.

Jeongin si sklesle povzdechl. Utřel si pár nezbedných slz, schoval papírek a rozešel se domů.

.........................................