Minho seděl u stolu v kuchyni pozorujíce blonďatého chlapce při jídle. Hnědovlasý z něho nemohl spustit oči, mladší se ládoval rýží a kuřetem, při čemž pokaždé když si ukradl sousto, působily jeho tváře syslím dojmem, a doktora tím vždy dostal do stavu rozpustilosti. „Budeš mě pozorovat dlouho? Svého talíře jsi se ani nedotkl." Podotkl s vražedným pohledem Jisung. Od minulé ne příliš vyvedené situace, kdy Minho chtěl volat svému kolegovi, aby si pro vlka přijel a odvezl ho zpět do laboratoře, držel svůj jazyk za zuby. Obával se opětovné situace, která by mohla nastat. V doktorovi se stále tolik nevyznal, nevěděl, co si dovolit může a co, je už přes čáru. Také nevěděl, že se Minho již se svým kolegou nebaví, přesto trik s mobilem přiměl Jisunga svým způsobem poslouchat, a tudíž hnědovlasý byl velmi potěšen, že onen nápad jej napadl. Doktor taktéž podal výpověď ve zdejší nemocnici a našel si nové pracovní místo v nemocnici o dvě další města dále. Což, ačkoliv se hnědovlasému zpočátku nezamlouvalo hodinové dojíždění, rychle si zvykl. Co ovšem stále nepřekonal, byl zvláštní pocit, pokaždé kdy opouštěl svůj byt a vlka nechal na celý den, někdy i na více hodin, samotného. Měl potřebu jej kontrolovat. Zjistit, zda v bytě něco nerozbil, nevyhodil, ale i jestli se vlk najedl, vykonal ranní hygienu. Jeho vtíravé myšlenky jej dokonce přiměly hnědovlasého, pořídit mladšímu mobil, aby se mohl později informovat o jeho aktivitě, ve chvíli, kdy Minho bude mimo byt.
Ovšem kdykoliv se mu doktor snažil dovolat, Jisung mobil naschvál nechal vyzvánět. Nikdy jeho hovor nepřijmul. Minha takové chování vždy vytočilo. Po pracovní době se přiřítil domů celý brunátný, zpocený a s vystouplou žílou na čele. Vlkovi v onom okamžiku zjev spolubydlícího připadal směšný. Jisung si byl samozřejmě jistý, že se jej Minho snažil hlídat. A malé porušení pravidel mladšímu dělalo ohromnou radost, proto jej neustále provokoval. Bylo to pro něho malé osvobození z vězení.
Doktor na pracovišti byl zvyklý si všímat i těch nejmenších detailů změn v chování i řeči u svých stálých pacientů. Rovněž se naučil takto drobným pohledem zkoumat mladšího. Do týdne znal jeho stravovací návyky, co mu chutná nejvíce a co naopak nerad jí, rozpoznal jeho výkyvy nálad, kdy má náladu na normální rozhovor, kdy už podle hlasu si míní z doktora utahovat, nebo se ho snaží rozhněvat. A též si povšimnul, třebaže se nejdříve domníval, že se Jisung sním nemíní bavit o svém vlčí já, neboť Minhovi stále natolik nevěřil, avšak si hnědovlasý dnešním dnem uvědomil, že je v tom něco jiného.
Blonďatý potichu dojedl svoji porci, napřímil se na staré židli a znuděně sledoval druhého chlapce. Cítil se mizerně. I když se jeho rány plně zhojily, a už se dokázal postavit na vlastní nohy, stále by nesmírně unavený. Z doktorova bytu se mu už nechtělo. Zabydlel se tu. V okamžicích, kdy byl Minho v práci, zvědavě prolezl, každičkou mezeru, zásuvku v jeho bytě. Na jedné ze skříní našel chlapcův zápisník, z počátku se domníval, že to byl jakýsi deník, který si vedl v nemocnici, ovšem poté co si přečetl polovinu knížečky, přesvědčil se, že se jedná o Minhův deníček, ve kterém si zapisoval veškeré své emoce, když jej na škole byli, zaznamenával své pocity, které v něm vyvolávala pěstounka, jeho práce a samozřejmě jeho rodina. O jež se dočetl, že zemřela při ošklivé autonehodě. Jisung si fakt, jenž vypovídal o tom, že se z hnědovlasého chlapce stal sirotek během mrknutí oka, nechal pro sebe. Nemínil mu s tím mávat vesele před obličejem, jak by to udělal u jakékoliv jiné věci, jelikož to bylo něco, co měl s Minhem jako jediné společné. Nyní byly oba sirotci.
Jisung s sebou lehce trhl. Myšlenky na mrazící pocity vypsané v tmavomodrém sešitě jej lehce vyvedly z klidu. „Co se děje, dneska jsi nějaký zamlklý?" Optal se ho zkoumavě doktor. Připadalo mu, jako kdyby tu sním vlk vůbec nebyl.
„Nic se neděje." Odpověděl pro staršího, velmi odmítavě. Blonďatého v hlavě sužovala pro něho velmi problematická věc. Ano, rozhodně jej trýznila informace ohledně Minhova deníku, ale také jej trápilo, cosi pro něho nepříjemného. Něco, s čím se bál vyjít na světlo.
Jisung se pohladil po hlavě v místech, kde mívá svá černá ouška. Minho jej z protějšího konce stolu bedlivě pozoroval. Chování jeho společníka shledal za značně divné. „Něco se děje, poznám to." Řekl hnědovlasý ve snaze jej vyprovokovat k odpovědi. Blonďáček pouze v negativním gestu zavrtěl hlavou a odešel od stolu. Zalezl do doktorovi pracovny a posadil se na hnědý gauč. Místnost byla malinká, ale útulná. Béžové zdi ladily s tmavě hnědými závěsy na jednom jediném okně. Před výhledem na další bytovou jednotku stál stůl posypaný různými papíry a stará rozeklaná židle. Podél nejdelší béžové stěny se nacházel Jisung s gaučem. Do malého prostoru si vždy zalezl, když se cítil nesvůj. Tmavší prostředí způsobené výběrem barev, nábytku a pouze jedním oknem, dopřávalo chlapci pocit bezpečí a tepla.
Opět zavřel oči. Zhluboka se nadechl, nechal své tělo uklidnit a uvolnit. Chvíli poslouchal, co starší dělá ve vedlejším pokoji a následně si představil na hlavě své vlčí uši, ocas okolo nohou a snažil se onu představu zrealizovat. Přeměna, ať už se jedná o úplnou, nebo částečnou, je automatický děj, který je třeba se naučit. Jisung, jako dítě se svou přeměnu naučil skoro téměř ovládat. Stačilo na sebe pomyslet, jako na vlka a měl to co chtěl. Ovšem, byly tu chvíle, kdy nevěděl, jak má svému vlčímu já oznámit, že zrovna teď ukazovat svá ouška a ocas lidem ve škole není to pravé, co by potřeboval a chtěl. Přesto týdenní neschopnost se přeměnit, chlapce velice děsila. Co jej tísnilo ještě více, bylo, že období jeho tulivé nálady, jak tomu sám Jisung říkal, už pominulo. Vždy se jednalo o pravidelný cyklus, jenž trval přibližně dva dny a navštěvoval jej, jednou za dva měsíce. Poprvé tulivou náladu měl ve svých čtrnácti. U svých rodičů nikdy nic takového neviděl, a tak se s nimi o tom bál mluvit. V podstatě byl jediný, kdo něco takového měl a znal. S Hyunjinem, jakožto jediným vlkem, kterého znal, se styděl o tom prohodit pouze slovo, jednou mu totiž jeho kamarád velmi přidrzle ve chvíli, kdy jej přepadla ona nálada, sáhl na ouška a řekl mu olizujíc si rty, že moc hezky voní, Jisung v ten okamžik, vystrašeně od něho utekl domů. Najednou se blonďatému ohromně zastesklo po jeho dvou kamarádech
Úzkostlivě otevřel oči. Prsty se snažil opatrně nahmatat svá ouška, jež na hlavě bohužel nebyla. Připadalo mu, jako kdyby uvnitř něho cosi zemřelo a zůstalo to v laboratoři. Cítil se slabě a prázdně. Znovu zavřel oči potlačujíc slzy, které si stejně našli cestu ven. Potichu se rozvzlykal. Jeho vnitřní vlk, zdálo se, že už sním nesdílel stejné tělo.
Minho se začal o chlapce strachovat. Věděl, že chtěl být sám, přesto opatrně nakoukl malou škvírou do pracovny. Jakmile spatřil nešťastného chlapce v slzách, došel pro deku. V pracovně jej do deky zabalil a konejšivě jej objal kolem ramen, hladíc jej po hlavě a zádech. Jisung se o něho zničeně opřel.
„Šššššš." Konejšil jej starší. Snažil se, aby záchvat breku chlapce přešel, což se opravdu po deseti minutách stalo. „Nejde mi to." Zalykavě řekl a podíval se na doktora. Ten už moc dobře věděl o co, se jedná. „Ale zase půjde." Stále jej hladil po zádech. „Jak to můžeš vědět? Ty nejsi vlk." Prohodil blonďatý. „Vím to." Dvěma prsty jej chytl za bradu a přiměl chlapce se na něho opětovně podívat. „A také vím, že se geny jen tak nevypaří."
ČTEŠ
Vlčí vytí / Stray Kids
Fantasy"Vlci - odporná stvoření." To jsem si před tím myslel, než jsem potkal jeho. Hnědé oči, plné rty jenž vybízí k políbení a pihatý obličej, který jej dělá ještě více roztomilým.
