Rozhořčeně přecházel po pokoji. Vztekle nakopl školní tašku se sešity a učebnicí korejštiny, jež mu byly překážkou v jeho cestě. Dnes večer měli přijet jeho rodiče. Obával se, že Dae-hyuk opravdu zahodil svou hrdost a stal se rodinným práskačem. Rány od Hyunjina se mu pozvolně hojily, přesto, z toho, co se stalo, nebyl zrovna nadšený.
Hlavní dveře od velikého přepychového domu se otevřely. Stála v nich štíhlá dáma v letech, v ruce měla malý cestovní vak. Byla oděna do černého upnutého oblečení a na nohou měla kožené podzimní boty na vysokém širokém podpatku.
„Ahoj mami." Přišel ji uvítat Changbin pospíšiv si ze schodů. „Ahoj, jak jsi se měl?" Pousmála se na něho a předala mu tašku, jež byla těžší, než vypadala. „Jo dobrý. Kde je otec?" Zeptal se, jakmile zjistil, že tu je mamka sama. „Dodělává něco v kanceláři, přijede zítra ráno. Já byla unavená, proto jsem přijela dříve, jinak bych se vrátila domu s tvým tátou" Dořekla a zadívala se na svého syna. Ve vzápětí se zděšeně zatvářila a v duchu si vynadala, že si chlapcovy tváře nevšimla dříve. „Co se ti stalo? Ty jsi se s někým pral?" Okamžitě se optala uchopujíc si černovlasého obličej do dlaní. „S někým jsem se nepohodl, neboj nic to není, ani to nebolí." Snažil se ujistit ženu. „Pokud na tebe někdo zaútočí, neměl by ses držet zpět, měl bys mu ukázat svou sílu, jsi z rodiny Seových, jsi lovec. Lovci jsou silní a rozhodně se nenechají zbít od nějakého chuligána. To si pamatuj." Zatvářila se na svého syna přísně, ale rozhořčenou grimasu po chvilce vyměnila grimasa strachující. „Ale především jsi můj syn, a já nestrpím, aby někdo ubližoval mému chlapci." Dořekla svou myšlenku a povzbudivě se na něho usmála. „Ošetřil sis to?" Optala se Changbina. Mladý lovec pouze přikývl. „Tak dobře." Podotkla a odešla do kuchyně. Mladý muž ji následoval.
„Zítra až skončíš ve škole, nikde se nezdržuj, otec s tebou chce trénovat." Oznámila a otevřela lednici, ve snaze najít něco, co by uchlácholilo její ohromný hlad. „Zase?" Changbin se ztrápeně lokty opřel o linku. Představa, že bude opět trávit svůj volný čas s otcem, se mu moc nelíbila. „Jaký zase?" Postarší žena se na něho zmateně podívala. „Musíš trénovat, máš slabou mušku. Zapomněl jsi snad, že jsi před pár dny měl možnost zabít svého prvního vlka? A místo toho jsi ho nechal utéct, poněvadž sis opomenul nabít pušku? Nejen, že neumíš zacházet se zbraněmi, ale neumíš je ani správně držet natož z nich vystřelit." Paní s černými vlasy staženými do seriózního uhlazeného culíku se slabě rozhněvala. Její syn, ač jej nesmírně milovala, stále nezvládal základní principy, techniky, co se honu na monstra týkalo. Changbin exceloval v kladení pastí, ani jeho fyzička nebyla k zahození, ale co nezvládal, byl boj na blízko a střelba na pohybující se cíl. Sotva se trefil do figuríny na střelnici.
Černovlasým hochem projela vlna vzteku. Nervózně se ošil a donutil se přikývnout. „Máš pravdu, měl bych trénovat, stále se mám co učit." Odpověděl rychle. Cítil se dotčen. Nikdo se ho nezeptal, jestli vůbec chce někomu vzít život.
Narodil jsi se do lovecké rodiny, nezostuď nás! V hlavě mu utkvěla stará fráze, jež poslouchal, jako malý stále dokola.
„Proč jsme lovci?" Optal se své maminky z ničeho nic, když se ládovala tvarohovým koláčkem, jenž nakonec našla mezi pečivem. „Co je to za otázku?" Zmateně se jej optala. Onen dotaz ženu vyvedl z míry. „Někdo tenhle svět musí chránit před bestiemi. Věř mi, nejsme jediná rodina, která po staletí vyhlazuje vlky." Zodpověděla.
„Copak? Stalo se něco?" Otázala se podezřívavě sledujíc syna, který hleděl na tmavou desku linky. „Nic zvláštního, jenom poslední dobou pozoruji, jak některá děcka mizí ze školy." Zhluboka se nadechl, kdyby jeho matka z něho vytáhla, že zná identitu vlka, kterého nechal utéct, přiměla by ho hrát špinavou hru. Na níž by nyní Felix rozhodně nepřistoupil, zásluhou Hyunjina.
„Přijde mi to vůči nim nespravedlivé a ohavné. Jen přeci zakládají rodiny, jako lidé, milují jako lidé, jsou civilizovaní. Čím se tedy od nás tolik liší, pokavaď to bude vlčí rodina, jenž nikdy nikomu neublížila?" Černovlasý hoch nechtěl vytvořit mezi nimi nedůvěru či započít hádku, jen se chtěl dozvědět, jaký má na zabíjení jeho matka v podstatě názor.
„Liší se od nás tím, že nikam nepatří. Nemůžeš je nikam zařadit. Nejsou to ani lidé a ani zvířata. Nepřinášejí žádný užitek v našem potravním řetězci, způsobují pouhou bolest." Černovlasá paní se na chvíli odmlčela. „Představ si, kdyby v našem světě existovali upíři. Je to podobné. Nejsou to lidé, ani zvířata a nepatří ani mezi mrtvé, jelikož dokážou stále racionálně přemýšlet. V čem se od nás liší, je že milují působit bolest, zabíjejí pro svůj chtíč. Kdyby se jim v plenění civilizace někdo nesnažil zabránit, celý svět by zruinovali. Vlci jsou chytřejší, opatrnější a svůj chtíč jsou schopni ovládnout, ale vždycky to budou monstra, která od pradávna zabíjela, a zabíjejí doposud. A my jsme tu, abychom chránili, ty, co jsou bezbranní." Na malou chvíli se odmlčela, a vzápětí ihned pokračovala. „Naše rodina nezabíjí pro radost, ale pro ochranu státu. Jsem si vědoma, že tu jsou vlčí rodiny, které nikdy nikomu neublížily, ale oddělit takové vlky od těch zlých by trvalo věčnost a nikdy bys neměl záruku toho, že by později neublížili." Dořekla svou zdlouhavou myšlenku.
Changbin si vzpomněl na okamžik, kdy jej Felix kousl, ačkoliv byl v lidské podobě, na ruce měl stopy po vlčím chrupu. Mladý muž si povzdechl. Felix by mě nenapadl, nebo snad ano? Běhalo mu hlavou. Moc dobře si uvědomoval, že kousnutí byla mladšího obranná reakce, kdyby blonďatému neublížil, rozhodně by teď neměl pokousanou ruku. Zajímalo ho, ale jestli by se jej pihatý klučina pokusil napadnout bez zjevného důvodu.
„A otec má ten stejný názor, jako ty?" Opětovně promluvil na svou maminku. „No řekněme, že tvůj otec za zabíjením vidí i něco jiného. Moc dobře víš, že jeho maminka zemřela před jeho očima, když byl dvacetiletý. Mohl za to právě že vlk. Proto je na tebe tolik přísný. Nechce ztratit někoho na kom mu opravdu záleží, a nejlépe tě ochrání, když tě naučí se pořádně bránit." Žena v letech si povzdechla. Její syn byl nezvykle zvědavý, nikdy s nimi o daném tématu nemluvil, bral to vždy, tak jak to bylo a na nic se nevyptával. Tudíž tento fakt lovkyni donutil zapřemýšlet i nad situací, jenž, by mohla nastat ve chvíli, kdy by se Changbin rozhodl povolání lovce pověsit na hřebík, a rychle dodala. „Tvůj otec je na tebe pyšný, že jdeš v jeho šlépějích, hodně by ho zamrzelo, kdybys odešel od rodinné tradice. Zklamal bys ho." Podívala se na svého hocha ztrápenýma očima a dodala. „A mě také."
Vzala si cestovní tašku a než chlapce ponechala svým myšlenkám ještě jednou na něho promluvila. „Vím, že teď máš pochyby, ale pamatuj že vlk se řídí pouze jedním heslem." Zhluboka se nadechla. „Buď ty nebo on." A odešla.
Lovec ležel ve své posteli. Měl rozsvícenou pouze malou lampičku na stole, na kterým vládl nepořádek. Nemohl usnout. Ani možná nechtěl. Matčina slova se mu vypálila do mozku. Neustále si je opakoval. Ptal se na její názor, jak vlky chápe, Changbinovi se nezdálo, že by je z celého srdce nenáviděla.
Ublížil bys mojí rodině? Před očima se mu objevil obrázek zničeného Felixe, jak se ho ptá, na otázku, která lovce mrknutím oka poslala do zóny nepřátelství. Chlapec si frustrovaně povzdechl. „Vždyť mi nejsme ani přátelé." Potichu zašeptal do prostoru. Zase si v hlavě přehrál jejich první setkání. Kdybys do toho lesa v tu noc nešel, neměl bych potuchy, že ji vlk. Nebylo by to lepší? Vzpomněl si na neopatrnou přeměnu, kdy blonďatý prozradil svou lidskou identitu. Byl to akt zbrklosti nebo akt lstivosti, kdy sis domyslel, že tě nemohu zabít v tvé lidské podobě?
Měl pochyby. Nyní si už nebyl tolik jist svým budoucím povoláním. Člověk je také predátor. Také zabíjí, aniž by si toho byl plně vědom. Vykořisťuje vše okolo. Zničili jsme deštné pralesy, stavíme ohromné budovy a jediné co po nás zbude je odpad.
Changbinovi myšlenky nebyly k zastavení. V čem jsme si tolik odlišní? Sice vlci nejsou lidé a ani zvířata, přesto jsme stejní. A to především v tom, že jsme všichni vrazi, kteří milují, strádají, budují a vyvíjí své osoby.
Lovec ve svém nitru necítil nic než pouhé prázdno. Ničemu nerozuměl, a to ho tížilo. Ztratil pevnou půdu pod nohama, jež se opírala o názor jeho rodičů.
Nenáviděl vlky hlavně proto, že je nenávidí jeho rodina.
Ahojda, po dlouhé době opět dva díly. Opravdu se moc omlouvám, že jsem vás nechala takto čekat. Snad se vám bude líbit.
ČTEŠ
Vlčí vytí / Stray Kids
Fantasía"Vlci - odporná stvoření." To jsem si před tím myslel, než jsem potkal jeho. Hnědé oči, plné rty jenž vybízí k políbení a pihatý obličej, který jej dělá ještě více roztomilým.
