Magic In The Air

3

,,Tahle situace je těžká.'' povzdechl jsem si. ,,Až moc.'' řekl potichu. Chvíli jsem ho sledoval jak se pere s hůlkami až jsem se nakonec zvedl a sedl si vedle něj. ,,Ukaž.'' pousmál jsem se. ,,Tenhle prst tady a takhle.'' usmál jsem a uspořádal mu prsty, tak by s těmi hůlkami mohl jíst. ,,Děkuju.'' usmál se. ,,Nikdy jsi s hůlkami nejedl?'' podíval jsem se na něj a sedl si zpátky na své místo. ,,Už je to dlouho.'' povzdechl si. ,,Já no, před nějakou dobou jsem si dokázal po několika letech přiznat, že jsem gay a nevím jak to říct doma." řekl po chvilce. ,,Já vím je to nechutný." řekl, když jsem dlouho neodpovídal a víc se zabalil do mikiny, kterou na sobě měl. ,,Ne, ne to ne, je to přirozený." usmál jsem se. ,,To si myslíš?" podíval se na mne. ,,Myslíš si o mně, že jsem nechutnej?" zeptal jsem se. ,,Ty jsi taky?" ,,Ano, já jsem taky gay. Je to naprosto přirozený a my s tím nic neuděláme, ani ty, ani já a ani nikdo jinej, prostě už takový jsme a není na tom nic špatného." řekl jsem s lehkým úsměvem. Chtěl jsem ho teď co nejvíc uklidnit, nechtěl jsem aby se nějak stresoval tím kdo je jako jsem se dříve stresoval já. ,,Když jsem si to uvědomil, tak mi bylo šestnáct a bál jsem se o tom komukoliv říct, protože jsem se o tomhle s babičkou nikdy nebavili a pak když jsem si v osmnácti přivedl domů svého prvního přítele, tak byla nakonec i ráda, že jsem se dokázal takhle otevřít a všechno jí říct. V jednu chvíli jsem se dokonce chtěl pokusit i o sebevraždu, ale neudělal jsem to. Není to důvod k tomu, abys byl smutnej, nějak si to vyčítal nebo něco takového, prostě takový jsi a je to v pořádku." usmál jsem se. Snad mu to trochu pomůže.

Nikdy jsem tohle nikomu neřekl, ale cítil jsem, že mu to musím říct, jako kdybych ho tím chtěl ochránit nebo já nevím, nikdy předtím jsem takový pocit neměl nebo si to alespoň nevybavuju, že bych ho měl. Nechtěl jsem, aby dopadl jako já, tichý introvert, který nemá rád chození mezi lidi, protože se jich teoreticky bojí. ,,Není důvod se stresovat, Adame. Žijeme v jednadvacátém století a člověk, který má při nejmenším alespoň špetku rozumu, tak nebude lidi jako my odsuzovat.'' řekl jsem s úsměvem. ,,Tobě je kolik? Devatenáct?'' zeptal jsem se, když dlouho nic neřekl. ,,Ano, devatenáct.'' přikývl. Ještě jen mladý, má celý život před sebou, byla by škoda kdyby se něčím takovým jako je tohle trápil. ,,Bryane?'' oslovil mě. ,,Hmm?'' zamumlal jsem a dal si do pusy jeden kousek mého, respektive našeho oběda. ,,Co děláš za práci? Moc často tě nevidím vycházet z baráku.'' zeptal se. ,,Jsem redaktor a pracuju z domova, takže nemám potřebu chodit ven.'' odpověděl jsem mu. ,,O čem píšeš?'' ,,O záhadách, nadpřirozenu a podobně.'' usmál jsem se a rozhlédl se po pokoji, něco mi tady chybí. ,,Počkej tady.'' pousmál jsem se. Odložil jsem svoje hůlky a šel projít byt, abych našel Kuličku. Ale nebylo to tak těžké, byla tam kde vždycky, miláček můj.