Magic In The Air

9

Nechtěl jsem Adama nechat jít domů, něco ve mně mi říkalo, že to nebude dobrý, ale nic jsem mu neřekl, abych ho nějak nevystrašil.

Teď už jsme spolu neleželi jen my dva, ale přidala se k nám i Kulička, která se uvelebila mezi námi, asi mezi námi chce nějaký odstup nebo si myslí, že by mi Adam mohl ublížit. ,,Co budeme dělat?'' podíval se na mne. ,,Co bys chtěl dělat?'' zeptal jsem se nazpátek. ,,Vymyslíš něco?'' zeptal se roztomile. Rozhlédl jsem se kolem náš jestli nenajdu něco čím bychom se mohli zabavit, ale nic jsem nenašel. ,,Dej mi vteřinku.'' usmál jsem se. Přestal jsem ho objímat a odešel do ložnice, někde bych tady měl mít barvy a malá plátna. Našel jsem je po několika minutách, vzal k tomu i nějaké štětce, které jsem měl poházené skror všude i když vůbec nemaluju, protože to neumím, a šel zpátky do obýváku. Vše jsem položil na stolek a sedl si na zem před gauč k Adamovi a Kuličce, která se ihned přemístila na mé rameno. ,,Co s tebou mám teď dělat, ty trubko? Můžeš jí sundat prosím?'' zasmál jsem se. ,,Jo, jasně.'' řekl pobaveně a sundal jí ze mne, sám si sedl vedle mne. ,,Co s tím?'' zeptal se. ,,Dáme si takovou hru,'' usmál jsem se a odběhl do kuchyně pro vodu, ,,budeme si střídat ty plátna po, dejme tomu, deseti minutách a pokaždé tam tomu druhému něco domalujeme.'' vysvětlil jsem mu. ,,To zní dobře.'' usmál se. ,,Tak nastav stopky na deset minut.'' usmál jsem se a vyprdl všechny barvy na paletky. 

Co bych vám lhal, bylo to docela zábava tohle společný malování a ani to nedopadlo tak špatně, vlastně je to dost hezký, to co jsme stvořili. Budu pro to muset najít nějaký speciální místečko. ,,Chceš tady vytřít?'' zeptal se Adam, když se vrátil z ložnice, kam odnášel barvy. ,,Ne, to je dobrý, já si potom vytřu.'' usmál jsem se a stáhl ho k sobě na gauč. ,,Co děláš?'' zeptal se překvapeně. ,,Chci tě mít u sebe,'' řekl jsem  s úsměvem, ,,nechci tě pustit domů.'' přiznal jsem. ,,V klidu, Bryane, nic se mi nestane, všechno bude v pořádku.'' snažil se mě uklidnit. Popravdě mě to neuklidnil, pořád jsem měl zvláštní pocit, že je něco špatně. Necítil jsem, že by byla chyba na mojí nebo Adamově straně, prostě bylo něco zvláštního ve vzduchu. ,,Ještě tady budu, neboj.'' usmál se a lehl si ke mně. Alespoň budu mít ještě chvilku klidu a nebudu se o něj muset bát jako vždycky, když odjede. Nikdy nevím, kdy a v jakým stavu za mnou zase přijde a to mě děsí nejvíc, můj největší strach je ale to, že jednoho dne prostě nepřijde, přestane odpovídat na zprávy, hovory a bude konec, ale nepřivolávejme tragédii, teď je tady se mnou a to je hlavní.