Magic In The Air

24

Večer jsem usnul s Adamem v náruči, stejně tak jsem se s ním probudil i dnes ráno, nesměla samozřejmě chybět Kulička na polštáři nad našimi hlavami. Nechal jsem Adama spát a sám si ještě chvíli poležel. Co se teď může ještě všechno stát? Čeho může být ještě Adamův bratr schopný? Stojí ten vztah za ty problémy? Tu poslední myšlenku jsem úplně vyhnal z hlavy, kde se tam vůbec vzala? Samozřejmě, že za to stojí, pořád věřím, že nás někde čeká oba dobrý konec, nejlépe společný dobrý konec.
Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že se Adam vzbudil. ,,Kolik je hodin?'' zeptal se rozespale. Podíval jsem se na telefon, jak dlouho jsem civěl do toho stropu? ,,Půl desátý.'' odpověděl jsem mu. Otočil jsem se k němu, abych mu viděl do obličeje. ,,Jak se ti spalo? Dobrý?'' zeptal jsem se tiše. Nevypadal ještě tak úplně probuzeně, místo odpovědi zavřel znovu oči a přitulil se ke mně, usmál jsem se a objal ho kolem pasu. ,,Dneska uvařím.'' zamumlal mi do hrudi. ,,Co říkáš?'' ,,Dneska uvařím, chce se mi vařit, chci být produktivní.'' podíval se na mě. ,,Dobře, jestli chceš, já si tady roztáhnu práci, abych se ti nemotal v kuchyni.'' kývl jsem. ,,Nemusíš být tady, klidně můžeš do kuchyně.'' ,,Tady mám všechny materiály, lásko, tak to nebudu tahat do kuchyně.'' usmál jsem se a dal mu rychlou pusu na rty. ,,Vstáváme jestli chceš být produktivní.'' posadil jsem se. Překvapivě si taky sedl a rovnou vstal z postele, kde se v něm ta energie bere? Asi už jsem starej. 

Dali jsme si snídani, udělali ze sebe lidi a Adam si šel kralovat do kuchyně a já se zavřel do ložnice. Roztáhl jsem si po celém stole všelijaké papíry a další materiály. Miluju svoji práci. Zabral jsem se do toho tak, že jsem přestal vnímat čas i všechno kolem, do reality mě přivedlo až mňoukání, které se ozývalo zpoza dveří. Podíval jsem se na hodiny, skoro poledne, Kulička chce asi nakrmit, zapomněl jsem říct Adamovi ať jí dá. Uložil jsem svou práci a šel pryč. ,,Tak pojď, ty Kuličko moje.'' usmál jsem se a šel i s ní v patách do kuchyně. Kulička měla misku plnou, ale Adam tam ležel bezvládně na zemi. ,,Adame.'' vyhrkl jsem a klekl si k němu, ,,Vnímej mě, no tak.'' snažil jsem se ho probrat. ,,Moje hlava.'' zamumlal po chvilce. Oddechl jsem si. ,,Co se stalo?'' zeptal se a opatrně si sedl. ,,Asi jsi omdlel, nevím, už jsem tě takhle našel.'' vydechl jsem a podal mu ze stolu jeho sklenici s vodou. ,,Strašně mě bolí hlava.'' řekl tiše a napil se. ,,Hlavně v klidu, asi ses jen praštil, musíš si odpočinout.'' odložil jsem s úsměvem sklenici na stůl. ,,Pojď.'' podal jsem mu ruku, abych mu pomohl vstát. ,,Máš už všechno hotový tady?'' zeptal jsem se a prohlédl si kuchyň. Bylo tady čisto, žádný nepořádek. ,,Uhm, stačí už jen jíst.'' kývl a sedl si na gauč. ,,Tak se najíme?'' zeptal jsem se. ,,Klidně, ale nemůžeš mi nedříve dát nějaký prášek na bolest? Asi mi praskne hlava.'' zakňučel. Vzal jsem z poličky plato prášků a i se sklenicí mu je podal. Zatím jsem nám nabral oběma oběd, bylo to nějaké maso s opečenými brambory, vypadalo to moc dobře. Vzal jsem oba talíře, příbory a šel si sednout k němu do obýváku. ,,Dobrý?'' zeptal jsem se a položil jídlo na stůl. ,,Už snad jo.'' vydechl. 
Uklidil jsem nádobí po obědě a sedl si opět k Adamovi, který koukal do telefonu. ,,Zítra musím do školy.'' podíval se na mne. ,,Co tam budeš dělat? Neskončil jsi už?'' zarazil jsem se. ,,To jo, ale teď se ještě organizuje nějaký loučení s námi jako s končícíma, tak tam u toho musíme být. Bude to asi na čtyřikrát, takže zítra a pak uvidíme kdy zas.'' vysvětlil mi. ,,A kdy to je? To loučení, myslím.'' ,,Asi za měsíc.'' ujasnil mi. ,,Dobře.'' kývl jsem.