Magic In The Air

17

To co na mne čekalo v ložnici nebylo nic moc příjemného, spíš naopak. ,,Adame, co se děje? Proč pláčeš?'' zeptal jsem se a dřepl si k posteli. Měl úplně zrudlé oči, jak dlouho už tady musí takhle brečet? Proč za mnou nedošel? ,,Lásko? Vnímáš mě?'' zeptal jsem se, když mi neodpovídal a pohladil ho po uslzené tváři. Adam odemkl svůj telefon, chvilku tam něco hledal a přisunul ho ke mně. 

Mamka: Hned přijď domů nebo tam pro tebe dojdu!
Mamka: Věř mi, že to myslím dobře

,,Ty tam nechceš, že?'' zeptal jsem se trochu blbě a odložil telefon na stolek, ,,můžeš zůstat tady, postarám se o tebe.'' posadil jsem se k němu na postel. ,,Už je asi pozdě.'' řekl tiše, když se ozval zvonek. ,,Půjdu tam, počkej tady.'' ,,Ne, půjdu s tebou, je to moje máma.'' Šli jsme ke dveřím oba, divím se, že sebou Adam po cestě nešvihl, sotva stál na nahou. ,,Kde je?'' zeptal se mě nepříjemně starší muž stojící za dveřmi. ,,Strejdo, já...'' ,,Ty teď půjdeš se mnou, bez keců.'' zastavil ho. Dost surově ho chytl za zápěstí a chtěl ho odvléct pryč, Adam se mu ale vytrhl. ,,Nech mě, nikam nejdu.'' řekl sklesle a stoupl si za mě. ,,Nejdeš, jo?'' zeptal se dost agresivně, ,,Však ty ještě přilezeš, abys mohl být doma.'' podíval se na něj a odešel pryč. Zavřel jsem dveře a podíval se na Adama za sebou. ,,Já...'' vzlykl a přitulil se ke mně. ,,Nemusíš nic říkat, nemůžeš za to.'' usmál jsem se a dal mu pusu do vlasů. Před chvílí se uklidnil a teď zase brečí, ten snad nebude mít dneska ani chvíli klid. ,,Půjdeme si sednout, pojď.'' vzal jsem si ho do náruče. Všiml jsem si jak se mu klepou ruce, když si je obmotával kolem mého krku, to je zase den. Sedl jsem si i s Adamem na gauč a nechal ho u sebe v náručí, nevadilo mi to, jen ať se trochu uklidní. 

,,Vždycky měli radši Yana než mě,'' promluvil po chvilce, ,,já jsem byl ten neplánovaný, ten slabší, ta přítěž. Vždycky mi to dávali najevo, dávali mi to sežrat. Ani bych se nedivil kdyby mi po tomhle sbalili kufry a řekli mi ať se o sebe starám sám, když už mi bude devatenáct.'' řekl tak bez života a položil si hlavu na mé rameno. ,,Kdy ti bude devatenáct?'' zeptal jsem se a pohladil ho ve vlasech. ,,Příští týden ve čtvrtek.''
Už tak brzo? Měl bych mu vymyslet nějaký dárek, aby měl alespoň nějak hezké narozeniny, když to asi jeho rodiče neudělají. ,,Můžeš si dojít během týdne pro věci a můžeš bydlet tady u mne, aby ses tam už nemusel vracet, co ty na to?'' zeptal jsem se s úsměvem a odhrnul mu vlasy z očí. ,,Vážně?'' podíval se na mne. ,,Ano, vážně, přeci tě v tomhle nenechám.'' dal jsem mu lehkou pusu na čelo. ,,Děkuju.'' vydechl. ,,Máš ještě něco na srdci? Něco tě trápí?'' podíval jsem se na něj. ,,Ne vždycky byly naše vztahy takové, ještě něž se máma dala dohromady se strejdou, tak to bylo v pohodě, ale pak se rozvedli s mým tátou a bylo to. Od té doby, co se s ním nestýkám, tak to jde všechno ke dnu.'' řekl smutně. ,,Pokračuj, pomůže ti to.'' pobídl jsem ho. ,,Vždycky jsem s tátou trávil rád čas, chodili jsme do kina, do bazénu nebo jezdili za babičkou do Irska, ale všechno to skočilo, když mi bylo třináct. To jsem měl zrovna narozeniny, slíbil mi, že spolu půjdeme na pizzu, ale v tu dobu řešili ještě s mámou nějaké papíry, něco se podělalo, táta pro mě nepřijel, máma mu pak volala, že mi zkazil narozeniny, ale pletla se. Ona mi ty narozeniny zkazila, ona se s ním neodkázala normálně dohodnout. Pak teda táta nějak přijel, jeli jsme na tu pizzu, něco mi tam říkal, nevím přesně co, nepamatuju si to, ale chtělo se mi brečet. Pak jsme spolu šli ještě jednou na oběd, popovídali jsme si a pak už jsem ho nikdy neviděl. Nevím kde je, jestli je v Irsku nebo jestli vůbec ještě žije, nevolá mi, nekontaktuje mě, prostě nic.'' dovyprávěl mi. Ještě než jsem stihl jakkoliv zareagovat, tak se znovu rozbrečel, začal jsem ho lehce hladit po zádech a šeptal mu sladká slovíčka, aby se alespoň trochu uklidnil.