PROKLETÍ [HG & SS]

Nazýváte mě tupcem?

Sborovna, kterou profesoři využívali k opravě esejí, poradám nebo třeba k trávení společného času ve večerních hodinách, byla velmi zajímavá svým umístěním, protože ze sborovny se dalo vyjít hned na několika místech. Jeden vchod se nacházel nedaleko velké síně, další čtyři poblíž zázemí školních kolejí, šestým se dalo vejít přímo do ředitelny a ten sedmý vedl do chodby u vstupní síně. Sborovna samotná byla velmi prostorná. Na jedné stěně měla velká okna s výhledem na bradavické pozemky a druhou stěnu zaplnilo sedm mohutných zdobených dveří. Čtyři z nich byly různě barevné, dle toho, ke které koleji vedly. Uprostřed místnosti se nacházel velký obdélníkový stůl z dubového dřeva. U stěn místnosti byly rozestavěny další menší stoly, přičemž každý z profesorů měl svůj vlastní. Stěna napravo od oken obsahovala vestavěný krb, zdobený kovovými ornamenty, ve kterém vždy hořel oheň, jež udržovali bradavičtí skřítci. U krbu byla postavena dvě čalouněná křesla a mezi nimi byl malý kulatý stoleček. Pod okny stál další dlouhý stůl, na kterém byly přes den konvice s kávou a čajem, džbány s dýňovou šťávou a něco malého k jídlu.

Hermiona seděla v křesle ve sborovně, hleděla do své knihy 'Lektvary v léčitelství v průběhu věků' a už po šedesáté druhé četla tu samou větu, nemohouc se pořádně soustředit, protože kromě ní byl v místnosti už jen profesor lektvarů. Jeho přítomnost ji uměla vždy rozhodit.

,,Nemusíte se všechny snažit přesvědčit o tom, že jste chytrá tím, že budete mít neustále nos zabořený v knize." vytrhl ji z transu sametový hlas. 

Hermiona překvapeně zvedla hlavu a zahleděla se do temných očí profesora lektvarů. Když se na něj podívala posledně, seděl u svého stolu. Nechápala, jak se dostal do křesla vedle toho jejího, aniž by si toho všimla.

,,Ostatní profesoři žijí v iluzi, kterou si zde pečlivě tvoříte od prvního ročníku. I kdybyste od této chvíle přestala mluvit souvislými větami a nezvládla od sebe rozpoznat Amorův šíp a Veritasérum, byli by stále přesvědčení, že jste nejchytřejší čarodějka své doby." pokračoval Severus Snape ve svém monologu a odtrhl svůj zrak od plamenů, aby se na Hermionu podíval, očekávajíc nějakou reakci.

Kudrnatá čarodějka na něj chvíli hleděla v tichém úžasu, načež se zamračila a pevně rozhodnutá, že mu nijak neodpoví, stočila pohled zpět ke své knize.

,,Možná byste byla více přesvědčivá, kdybyste tu knihu skutečně četla." promluvil znovu Severus a jízlivě se pousmál jedním koutkem. ,,Dosud jste působila, že číst zvládáte."

Hermiona knihu prudce zaklapla a její rozhodnutí s ním nemluvit vzalo za své. 

,,A záleží na tom? Jak jste řekl, i kdybych od této chvíle přestala mluvit souvislými větami a nezvládla od sebe rozpoznat Amorův šíp a Veritasérum, ostatní by byli stále přesvědčení, že jsem nejchytřejší čarodějka své doby." odpověděla podrážděně. 

,,Skutečně na tom nezáleží." pronesl Severus rádoby zamyšleně a svůj zrak stočil k plápolajícímu ohni. ,,Naprostá většina jich je stejně příliš tupá, než aby změnili svůj názor i přes jasné důkazy."

,,Po celou dobu mého studia jste měl přímé důkazy o mé vysoké inteligenci přímo před nosem a přesto jste svůj názor nikdy nezměnil." odsekla Hermiona ve vzteku. 

Severus prudce otočil hlavu směrem k ní, oči mu ztvrdly. ,,Nazýváte mě tupcem?" zeptal se nebezpečně a trochu se k ní naklonil.

Kudrnatá čarodějka zaťala zuby a sklopila oči. Za svá slova se styděla jakmile je vyřkla, ovšem vzít zpět je nemohla a ani nechtěla. Když on může urážet ji, proč by ona nemohla jeho? 

Profesor lektvarů se zvedl ze svého křesla a rychlým krokem opustil sborovnu.

Hermiona si povzdechla a ačkoli si byla jistá, že to neocení, rozhodla se mu později omluvit. Ve chvíli hádky by to přes svou pýchu neudělala, ale moc dobře věděla, že to co naznačila, nebyla pravda. Severus byl všechno možné, ale tupec ne. Znovu otevřela svou knihu a snažila se najít stránku, na které skončila. Ovšem, sotva přečetla první slovo, když ji vyrušil příchod dalších profesorů do sborovny.

Všem oplatila přání dobrého večera a navzdory předcházející hádce, pocítila příjemné teplo, když sledovala, jak se mezi profesory rozvíjel přátelský hovor. Skutečně byla ráda, že se rozhodla opustit Ministerstvo. Její první hodina, které se tolik obávala, proběhla nad její očekávání. Zprvu byla sice zavalena nespočtem otázek ohledně jejího boje s pánem zla, ale když alespoň částečně ukojila zvědavost svých studentů a pustila se do vyučování, zjistila, že to jde překvapivě snadno. I další hodiny dopadly více čí méně dobře a ona byla se svým prvním dnem skutečně spokojena a doufala, že takto hladce to půjde co nejdéle. 

Myšlenky se jí postupně stočily k Voldemortově prokletí. Chce-li ve zdraví nastoupit i další školní rok, musí přijít na to, jak prokletí zlomit. Měla by co nejdříve navštívit bradavickou knihovnu.

Hermiona zvedla svůj zrak zpět k profesorům. ,,Ale pane Lawrenci, Vy mi lichotíte." odpovídala zrovna madam Robinsonová svému společníkovi a lehce se červenala. ,,Říkám jen čistou pravdu, ten nový klobouk Vám opravdu velmi sluší." usmíval se pan Lawrence a jako správný gentleman podržel dámě dveře, když společně odcházeli. 

Bývalá nebelvírka se zasněně usmála nad jejich dialogem, načež sklonila hlavu  s vidinou, že se konečně znovu začte. 

Křeslo vedle ní tiše zavrzalo, jak se do něj někdo prudce posadil.

,,Vy mně sotva můžete vytýkat tupost." začal mluvit Severus Snape navztekaně. ,,přátelíte se s největšími tupci pod sluncem, od prvního ročníku se po hlavě vrháte do jednoho nebezpečí za druhým, a aby toho nebylo málo, bez rozmyšlení přijmete práci, ve které vás může nějaké prokletí do pár týdnů zabít. To nezní zrovna jako vrchol inteligentního chování."

Už podruhé během jedné hodiny hleděla Hermiona na Severuse v tichém úžasu. Rozhodla se, že ačkoli by nejraději vyletěla jako čertík z krabičky, protože urážel její přátele, neudělá to. Místo toho klidně zavřela svou knihu, zvedla se a opustila sborovnu.