Skandál v Alqualondë

Tinwenárë

13. kapitola: Jiskřička se dozvídá o minulosti svého otce – i když tomu vlastně vůbec nerozumí. A přitom je překvapivě schopná, co se budování mostů týče.

Tahle cesta byla něco úplně jiného, než jakýkoliv výlet, který kdy Tinwë s rodiči podnikla. A začala dopisem.

Přišel téměř na konci léta. V domě u jezera plánovali zůstat ještě měsíc nebo měsíc a půl, možná do enderi, ale když jednoho dne zaklepal na dveře posel z Tirionu a předal jejímu otci list s neznámou pečetí, všechno bylo jinak. Tinwë okamžitě pocítila změnu ve vzduchu: očekávání spojené s velkou nervozitou. Ani otec, ani matka před ní nahlas nic neřekli, ale stěží by dokázali utajit, že se něco děje. Když ji večer uložili do postele, skoro okamžitě se zase vyplížila ven, zasyknutím a pohlazením uklidnila štěně, které ospale zvedlo hlavu a chtělo ji následovat, a vyklouzla ze svého pokojíku na dřevěné schody do přízemí. Opatrně se vyhnula tomu, který malinko vrzal, a ukryla se za sloupek v místě, odkud viděla do síně.

Rodiče seděli na kožešině před krbem, a jako často, když si mysleli, že se na ně Tinwë nedívá, se opírali jeden o druhého. Matka měla hlavu položenou na otcově rameni a on ji objímal v důvěrném gestu kolem zad. Tu a tam jí téměř mimoděk přejel dlaní po vlasech v letmém pohlazení.

„Pojedeme," zaslechla Tinwë jeho hlas. „Pro tebe to znamená příliš, než abychom si tu příležitost nechali uklouznout."

„Telvo," zašeptala matka, „vůbec není zřejmé, jestli o tom můj otec ví. Ollotarno nepíše, že by ho požádal o souhlas. A jestli ne... Nesnesla bych, kdyby nám... kdyby ti zase řekl něco takového jako tehdy. Před naší dcerou, která o ničem nemá tušení."

„Řeknu jí to."

„Řekneš jí to!?" hlesla Maiwen. Zděšeně. „To přece nemůžeš. Tak malému dítěti... Takovou věc..."

„Bude lepší, když se to dozví ode mne, než z něčí zlomyslné poznámky na ulici v Alqualondë. Nebo i v Tirionu." Povzdechl si. „Minulost nevymažu. Možná se s tím naučí žít spíš, když jí to vyložíme v tomhle věku, než někdy později, až bude dospívat. Jednou se to stejně bude muset dozvědět. Pokud možno dříve, než jí někdo vmete do očí, že je dítětem zabijáka, vražedného noldorského démona a únosce bezbranných panen."

Tinwenárë se proti své vůli zajíkla a z úst se jí vydral tichounký povzdech. Překvapením, hlavně. Úlek cítila jenom trochu, protože si nebyla jistá, zda by se měla bát. Vlastně úplně nepochopila, o čem to otec mluví.

Zaslechli ji, nebo vytušili její přítomnost na schodišti. Telufinwë se otočil, zvedl a na rozdíl od své dcerky, on ve tváři obavy měl. Děvčátko se pokusilo přitisknout ke sloupku zábradlí těsněji, jako by tak mohlo zmizet z dohledu. Budou se rodiče zlobit? Copak jí matka mnohokrát neříkala, že tajně špehovat cizí hovory je velká neomalenost?

„Tinwë?" vydal se otec ke schodům. „Tinwë, jsi tam? Tys poslouchala?"

„Já... já jsem nechtěla!" vzlykla. Měla by začít plakat? Dopustila se hodně velkého prohřešku? „Jenom jsem byla zvědavá, co bylo v tom dopise!"

Otec ale nevypadal, že by se rozzlobil. Vůbec se zlobil málokdy. Spíš jí připadalo, že je z nějakého důvodu smutný nebo na rozpacích.

„Vyděsil jsem tě, Jiskřičko?" natáhl k ní ruku.

„Moc jsem tomu nerozuměla," přiznala se. „Jak jsi to myslel?"

S povzdechem si ji přitáhl do náruče, snesl ji ze schodiště před krb do síně a posadil ji do kožešin mezi sebe a Maiwen.