Skandál v Alqualondë

Maiwen a Telvo

14. kapitola: Tam, kde se příběh zapletl, všechno opět končí. Tak dobře, že dokonce i Telvo je ochotný uvažovat o lodním výletu.

Pokoj vypadal téměř stejně jako toho večera, kdy přehodila přes zábradlí terasy konec starého lana a vydala se pryč, na cestu za svým osudem. Její lůžko, pořád ještě na svém původním místě, bylo dost široké, aby se v něm pohodlně vyspali oba. Nebo všichni tři. Někoho sice napadlo kromě jejich zavazadel přistěhovat do rohu místnosti dětskou postel, ale po všem tom vzrušení Maiwen nepochybovala, že se během noci Tinwë přesune mezi ně, do teplého bezpečí jejich těl.

Když sáhla do skryté police v knihovničce, zjistila, že i její portrét tu pořád je – ten, který jí Telvo dal na rozloučenou.

„Neměla jsi perly ve vlasech, když ses vdávala," objal ji zezadu, zatímco se na něj dívala.

„A ty jsi doopravdy neodešel," odpověděla. „Takže mi to vůbec nevadilo."

„Tvá matka to udělala statečně," řekl Telvo. „Všem na očích, takže není cesty zpět. Proti vůli tvého otce. To bylo smělé."

„Asi si budeš muset zvyknout na to, že tohle je v Olwëho Domě běžný způsob. Dělat věci všem na očích. Královská rodina činí skoro všechna rozhodnutí na náměstí, před svým lidem. Teď, když k nám opravdu patříš, se nějak budeš muset smířit s tím, že si ve vinárnách a hostincích budou námořníci vykládat o našem osobním životě." Zasmála se. „Věřil bys ještě dneska ráno, že to takhle dopadne? Nějak teď nevím, jestli je naše Tinwë víc po mně nebo po tobě. Takhle mistrovsky by to nenavlékl žádný z nás, na to jsem ochotná si vsadit. Když si vzpomenu, co nám Ingoldo vykládal o tvém otci a jeho svatbě, kdo ví, jestli vítr nefouká odsud."

„Chudinka," opětoval Telvo úsměv. „Vůbec netušila, co se děje."

„Kdepak chudinka. Ta je ve svém živlu. Pojď se podívat."

Vyhlídka z terasy se změnila. Místo rozkopaného, blátivého staveniště a dřevěných provizorních bud teď okna staré části paláce hleděla do zelení porostlého vzdušného atria s fontánou, obklopeného elegantními sloupy po obvodu nové budovy. Pod útlými stromky a dokonce i v samotné nádrži s fontánou se honily děti, cákaly na sebe, vřískaly a dováděly zrovna jako jejich méně urozené protějšky na náměstí. Mezi samými plavými potomky místních dvořanů a návštěv shromážděných k blížící se slavnosti byla i jedna rezavá hlavička. A s ní na nádvoří řádilo stříbrošedé psisko: skákalo, lapalo děti za rukávy, loudilo pamlsky.

Na obrubě kašny seděla Aiwen, jejíž hošík, o něco málo větší než Tinwë, teď cosi vysvětloval ostatním dětem, rozpočítávali se a vzápětí se zase rozprchli, jako když střelí. Aiwen zůstala sedět a dívala se za nimi: starostlivě, ale bez obav.

„Zmeškala jsi sestřinu svatbu," řekl Telvo. „A narození synovce."

„Nebyla to poslední svatba v rodině," pokrčila Maiwen rameny. „A zjevně ani poslední synovec," ani nemusela svá slova doprovázet gestem, které udělala, protože na Aiwen se už stěží dalo přehlédnout, že jeden je na cestě. „A Ollotarno je do dětí blázen. Kdo ví, jestli už si nezačíná vyhlížet nějakou pannu, která by se ráda vdala za prince. Nebude teď báječná příležitost? Jako v těch Ingoldových pohádkách: byl jeden kníže, ten měl jediného syna, a už se poohlížel, jakou nevěstu by mu vyvolil. Uspořádal velikou slavnost, a všechny princezny z celé země se sjely, jen aby si směly s princem zatančit..."

„Divná věc, že?" zamumlal Telvo. „V pohádkách Druhorozených vždycky kníže synovi hledá nevěstu nebo dceři ženicha. A přitom se jeho potomek nakonec nikdy neožení s tou, kterou mu vybere, ale jde za srdcem. V některých věcech jsme si neuvěřitelně podobní."