Ve Stínu Slunce

2. Stará známá cihla

,,Nový den, nová příležitost." snažila se mi namluvit moje máma, když si všimla mého ztrápeného výrazu v odrazu v zrcadle. Snažila jsem se nasoukat do bleděmodré sukně, která mi vůbec nepadla. Nebylo divu. Byl to dárek od Keiry a u ní se vědělo, že si s dárky moc velkou hlavu nedělá. Prostě vždy koupí, co jí zrovna padne do oka a dál to neřeší. ,,Ne! Tohle prostě neobleču." vzdala jsem svou snahu a sáhla jsem po staré lososové sukni a bílém tílku. Zhodnotila jsem, že bych mohla vypadat i hůř a šla jsem dolů.

Benny seděl dole u stolu a usmíval se, jako kdyby právě dostal k Vánocům sadu zbraní. Bylo mi jasné proč. Těšil se totiž na tátu. Nedivila jsem se mu, mně také chyběl, ale už jsem se to naučila ovládat  - myslím.

Snídala jsem vajíčka s topinkami, když najednou jsem uslyšela jak v chodbě kdosi otevírá dveře. Benny vystřelil ze židle a rychle utíkal přivítat tátu. Samozřejmě, že jsem jej následovala a hned co jsem doběhla mě táta objal a lehce nadzvednul ze země.

Náš táta se jmenoval Rick Pierce a pracoval jako pilot. Já vím, taková skvělá a dobře placená profese až na to, že držela tátu tak pět dní v týdnu daleko od nás. Byla jsem z toho vždy zapšklá, ale respektovala jsem to. Bavilo ho to. A kdo dnes může říct, že ho jeho práce skutečně baví? 

,,Tak všichni nastupovat do auta! Nesmíte příjít pozdě. A ty, moje neřízená střelo, laskavě opatrně." mrkl na mě táta a se smíchem se šel pozdravit s mámou. Oslovení "neřízená střelo"  jsem si vysloužila jako malá. Byli jsme tehdy v nějakém obchoďáku a já to vzteky napálila do stavby z měkkých gumových kostek, protože mi táta odmítl koupit jakousi barbínu či co. Já si to tedy nepamatuju, ale on má tu historku moc rád. Chyběl mi.

***

Když mě táta vysadil před školou, zamířila jsem za Nickem k naší zídce, kde jsme my dva vždy čekali na příchod zbytku naší party. Došla jsem za ním a pozdravila ho.

Ten syčák na mě místo pozdravu hodil frázi: ,,Jaké bylo léto, Rorýsku?" a moc dobře věděl jak tohle oslovení - speciálně od něj - nesnáším. Vzala jsem ho proto jednou rukou kolem ramen a výhružně, ale sladce mu řekla: ,,Řekni mi tak ještě jednou a z té zdi tě shodím!"

Sice se mě nijak nebál, a upřímně řečeno ani ten pád by mu nějak neublížil, ale koukl se na mě omluvným pohledem a já pochopila, že ustoupil. Nick naštěstí vždy dobře věděl, kdy má se škádlením přestat. Tohle byl jeden z důvodů, proč se mi líbil, když přišel před dvěma lety k nám na školu. Jenže Nick měl už od prvního dne zálusk na Susan, takže jsem pro něj zůstala jako poradce lomeno dohazovačka. A navíc mě to i brzo přešlo.

,,Myslíš, že letos už ji sbalím?" zeptal se mě znenadání. No neříkala jsem to?

,,Šance je tu vždy. Ale možná by ti dost pomohlo, kdybys jí řekl, že ji chceš." ušklíbla jsem se na něho a on mi to oplatil. Ten kluk byl hodnej a hezkej, ty hnědé vlasy a modré oči by sbalily každou, jenže odvaha mu sházela.

,,Letos jí to řeknu. Opravdu." slíbil spíš sám sobě Nick a koukl se směrem k parkovišti, kde už viděl přicházet Su, Keiru a Jacka. Bylo mi jasné, že jí to opět říct nedokáže, ale nechtěla jsem mu tuto krutou pravdu říkat.

***

Seděli jsme u oběda a pokoušeli se sníst něco, co nám bylo předloženo jako rybí filet, i když jsem o tom dost pochybovala. Kluci spolu zrovna vedli nějakou debatu o Avengers a holky spolu řešili nějaké nové boty, co zrovna vyšly na trh. Diskuze kluků pro mě byla ovšem o hodně zajímavější.

Jack najednou prohlásil: ,,Uvědomujete si, že do týhle cihly chodíme už jedenáctej rok?". Bylo to tak. U nás na škole je základka a střední ve stejné budově, které snad už od sedmičky všichni z party říkali cihla. Ani nevím koho to napadlo, ale moc originality v tom nebylo. Zkrátka cihlová budova - cihla. Vsadila bych se, že to byl Jackův nápad, ten měl vždy talent na "kvalitní" názvy.

,,Ptáš se nás jestli si uvědomujeme, že jsme strávili v podstatě celej život na té nejnudnější škole světa? Ano, to si uvědomuju moc dobře." odpověděla mu protivně Keira a obrátila pozornost zpět ke svému jídlu.

Jack se ale nedal a s jeho svůdným hlasem jí řekl: ,,Nemusíš být hned protivná, lásko."

Z jeho oslovení jsem usoudila, že se s ním Keira ještě stále nerozešla. Ti dva byli zvláštní co se jejich vztahu týče. Vždy byli chvíli od sebe, během čehož na sebe házeli urážky a sarkastické poznámky, a pak byli zase spolu a chovali se k sobě vášnivě a mile. Nemyslím si ale, že by mezi nimi, kromě velmi speciálního typu přátelství, byly i nějaké hlubší city. Prostě si jen vyhovovali v posteli, či pohovce, střešním domku, křesle Jackovi babičky nebo prakticky kdekoliv, kde je to napadlo.

Jejich vražedná zírání nakonec přerušil Nick větou: ,,Já strávil čas i na jiných školách, a věř mi, že tahle ještě zdaleka není tak nudná." za což jsme mu byli všichni moc vděční.

***

Všichni ostatní už odešli domů, nebo spíš myslím, že šli spolu ven  do baru Big Bad Wolf, zatímco já jsem stále ještě byla ve škole a snažila se najít, kam přestěhovali knihovnu. Dělala jsem tam pomocnici už třetím rokem a zrovna dnes jsem měla jít panu Xavierovi pomáhat třídit knihy.

Pan Xavier byl náš knihovník. Byl to moc milý pán asi kolem čtyřicítky nebo víc. Nikdy jsem se ho na jeho věk neodvážila zeptat, takže jen tipuju, mohl být klidně i starší.

Procházela jsem zrovna kolem učebny dějepisu, když jsem zaslechla jakési zvuky. Přesněji bych to identifikovala jako vzdechy a funění. Hned mě napadlo, co se tam asi děje, ale jsem velmi zvědavý člověk a potřebovala jsem více informací. Šla jsem tedy blíž ke dveřím, přiložila na ně ucho a už zkušeně jsem poslouchala zda nezachytím něco, co by mi poradilo, kdo jsou ty dvě osoby v akci. 

Zaslechla jsem ženský hlas říkající: ,, Chci víc. Znovu!" ale osobu jíž patřil jsem neznala. Hned na to se ozval mužský hlas a ten klidně, avšak rázně odpověděl: ,, Ale já ti víc nedám. Chtěla jsi až na konečnou. Tady je konečná." tuto frázi jsem nijak nepochopila. Byli jsme přeci ve škole, ne na nádraží. Tak nevím, jestli je to mým nedostatkem zkušeností v oblasti toho co se říká při sexu, nebo tím že jsem nestihla začátek jejich "rozhovoru". Bohužel nebylo tolik času se nad tím více zamýšlet, protože jsem uslyšela jak kousek od dveří spadla židle. Došlo mi, že už asi skončili a tryskovou chůzí jsem šla dál po chodbě. Dále už jsem jen zaznamenala otevření dveří a kroky, které se vydaly mým směrem. Rázem jsem měla hrozný strach, že si nějak - jakkoliv - všimli, že jsem je šmírovala, a teď si to se mnou šli vyřídit. Zatočila jsem rychle na schody a doufala, že oni půjdou k hlavnímu vchodu.

Kroky, jež asi patřily dívce, jsem skutečně slyšela zamířit dál do chodby, ale ten kluk šel po schodech nahoru stejně jako já. Nepanikař. No tak. Nepanikař.