Ve Stínu Slunce

3. Nezakopni

Davis

Když Lana zamířila k východu, vydal jsem se po schodech nahoru. Podle šipek na mém školním plánku, bych tak měl dojít až do ředitelny. Kmotřík bude beztak moc rád, že mě vidí.

Zazvonil mi telefon. Koukl jsem se, kdo volá a byl to Tom. Rychle jsem to vzal, abych mu řekl, že se mi to teď nehodí, a tak jsem do mobilu zařval: ,,Musíš otravovat zrovna teď?" načež jsem ze schodů nade mnou slyšel ránu. Rychle jsem hovor típl a rozeběhl se nahoru. Byla tam na čtyřech nějaká holka a kolem ní se válelo pár papírů a knih.

,,Je ti něco?" zeptal jsem se jí a šel k ní abych jí pomohl vstát. Sotva mě zaregistrovala v její blízkosti, vstala a začala sbírat věci okolo.

,,Na něco jsem se ptal." sdělil jsem jí už mírně nasraně, protože opravdu nesnáším, když mě někdo ignoruje. Přestože já lidi ignoruju rád. Postavila se přede mně se sklopeným zrakem a s tou hromádkou knížek v sevření. Přišla mi jako taková ta tichá myška, co občas vídáte ve filmech o náctiletých. Tipl bych jí na šprtku z knihovny. Aby do té role sedla dokonale chyběly jí už jen brýle a o něco méně vkusné oblečení. Jinak postoj a vystupování na Oscara.

,,Já tě slyšela." odpověděla mi a já si jen utvrdil, že mě opravdu ignorovala.

,,To vždy ignoruješ lidi, co se ti snaží pomoct?" nasupil jsem se na ní.

,,Ne, vždy ne. Když se mi chce." musel jsem se pousmát. Byl jsem sice pořád dotčen, ale její odpověď zněla naprosto lhostejně. Té holce bylo úplně jedno, že mi neodpověděla, a řekla to takovým tónem, aby to jasně vyznělo. Možná to nebyla tak tichá myška, jak jsem myslel.

,,Když mě omluvíš musím teď někde být a ty mě zdržuješ." dodala s úsměvem, otočila se na podpatku a pokračovala ve výšlapu schodů.

,,Tak nezakopni, znova už ti na pomoc nepřiběhnu." zavolal jsem na ni nahlas, abych měl jistotu, že to uslyší.

Na chvíli se otočila a řekla: ,,Tvá pomoc mi byla k ničemu už napoprvé." to mě trochu dopálilo, ale nedal jsem to na sobě znát. Málem jsem jí řekl, že to je jen její chyba, že si nenechá pomoc. Ale neudělal jsem to, když jsem viděl ten záblesk anděla v jejích očích spojený s úsměvem ďábla, když se otáčela, aby pokračovala v odchodu. Ne. Tahle holka rozhodně tichá myška nebyla.

***

Došel jsem do místnosti před ředitelnou, která by se dala nazvat čekárnou a posadil se na oranžovou židli vedle dveří. Mobil mi cinkal jako blázen a tak jsem ho vzal, abych odpověděl beztak zmatenému Tomovi. Bohužel mimo zpráv od něj tu byly i ty od Lany. Nechtěl jsem jí dávat zobrazeno a tak jsem si přečetl pouze náhled zpráv. Ta holka byla fakt nemocná. Napsala mi asi deset dlouhých textů jak se omlouvá, a že už to neudělá. Fakt si myslí, že jí to uvěřím?

,,Pojď dovnitř Davisi." ozval se kmotřík. Poslechl jsem a slušně ho pozdravil. Na to, že jsem u něj už asi dva měsíce bydlel, jsme spolu měli dost formální vztah.

,,Dnes jsem tě oficiálně zapsal na školu. Chci vidět skvělé výsledky a prvotřídní docházku. Žádné vylomeniny, žádné drogy ani alkohol, žádní kamarádičkové, co na tebe mají špatný vliv. Ať se neopakuje nic z tvých předchozích chyb. Máš šanci začít znovu. Je to jasné?" dokončil svůj monolog, který jsem měl asi chápat jako motivační řeč, ale já nikdy nedokázal brát tyhle kecy vážně. Spíš mě nutily se smát. Zvlášť když jsem věděl, co jsem ještě ani ne před půl hodinou dělal s Lanou v té učebně.

,,Ano, zajisté." odpověděl jsem mu a dal si záležet, aby rozpoznal tu dávku sarkasmu.

,,Davisi, myslím to vážně. Tvoji rodiče chtějí, ať se ti zde daří a já je nechci zklamat. Ty určitě taky ne." spustil na mě frázi, která mi nemohla být víc ukradená. Rodiče to se mnou asi měli těžké, to uznávám. Ale nakonec to byli oni, kdo mě poslali bydlet ke kmotrovi, kterého jsem v životě neviděl, protože už chtěli mít jednoduše klid.

,,Jo. Pokusím se." zalhal jsem. Bylo mi vlastně úplně jedno, co si o mně myslí. Já věděl, že jsem dost inteligentní na to, abych školou v pořádku prošel. Nebylo nic špatného na tom, že jsem si to období chtěl i trochu užít.

,,Dobrá. Tím jsme skončili. Doma tě očekávám do osmi večer. Střízlivého a nezraněného." hádám, že si to nemohl odpustit. Přímo jsem z toho cítil to opovržení. Dodal k tomu ještě: ,,Hodina ti zítra začíná v devět ráno, je to biologie. Pozdní příchody netrpíme. Zbytek rozvrhu máš tady." a podal mi papíry s různými tabulkami a taky učebnice.

Velmi rád jsem vystřelil z ředitelny a šel si spravit náladu do baru.

***

Stál jsem vedle Toma a objednával u barmana dvě vodky. Neměl jsem ji teda moc rád, ale taky jsem neměl prachy utrácet za dražší pití. Koneckonců účel splní. Došli jsme k našemu stolu a Tom si začal povídat s nějakou docela pěknou zrzkou, která si k nám přisedla. Viděl jsem jak nad ní slintá, očividně ji už musel znát. To je nevýhoda stěhování, cítíte se dost mimo v prostředí lidí co se navzájem znají. Dokonce i Toma jsem poznal náhodou. Spravoval mi auto, když jsem do města přijel, pozval mě na párty k jeho kámošovi, tam jsme se spolu ožrali a od tý doby jsme se kámošili. Šlo to nějak samo.

Najednou za tou zrzkou přišla nějaká blondýna, pravděpodobně její kamarádka a začala jí říkat cosi o tom, že už musí jet domů. Ta druhá jí odpověděla: ,,Ještě půl hodinky a pojedeme, slibuju." a Tom jen nevinně dodal: ,,Slibujeme." očividně byl z tý zrzky úplně mimo. Nechápal jsem proč. Byla sice hezká, o tom žádná, ale bylo na ní vidět, že moc dobře ví co dělá, a že si užívá tu pozornost, co jí Tom věnoval. Takový holky mě moc nepřitahovaly. Cosi na nich bylo falešný.

Ta její kámoška očividně nevěděla co dělat, a tak přišla za mnou a spustila: ,,Taky miluješ koukat na kámoše, jak nabaluje?" řekla to dost ironicky a bylo poznat, že se nudí. Působila na mě fajn, takže jsem si s ní začal povídat.

,,Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností na světě" informoval jsem ji a z jejího výrazu jsem pochopil, že jsme na stejné vlně.

,,Jsem Susan, můžeš mi říkat Su." pověděla a já jí odpověděl: ,,Představil bych se první, kdybys nebyla takové torpédo." utahoval jsem si z ní a když se mi začala se smíchem omlouvat, že mi nedala šanci být gentleman dodal jsem: ,,Já jsem Davis, těší mě."

Nakonec jsme si docela dobře pokecali. Byla fakt milá a upřímná, což jsem ocenil. Uměl bych si ji představit jako kámošku a to se s holkama moc nebavím, když je zrovna nechci do postele. Dozvěděl jsem se od ní, že ta zrzka se jmenuje Keira, že Toma zná z vedlejší třídy a taky přišla řeč na její novou rybu, ze které byla dost nadšená. Bylo vtipné ji sledovat, když o ní mluvila, takové nadšení jsem dlouho neviděl. Poté se holky sbalily a jely domů, což jsme cca. pět minut po nich udělali taky.