Ve Stínu Slunce

4. Pád předurčen

Rory

Když jsem konečně našla knihovnu, pan Xavier zrovna stál za pultem a čistil obal nějaké staré knihy.

,,Dobrý den, pane Xaviere. Jak se dnes máte? A kam mám položit ty knihy?" zdvihla jsem hromádku knih, co jsem držela v ruce a on mi rukou pokynul k regálu po jeho levici. Naše školní knihovna byla docela velká, protože to byla zároveň jediná knihovna ve městě. Tudíž vše, co jste potřebovali jste sháněli zde. A jako pomocnice jsem tu i často potkávala nové lidi. Byla to sice práce zadarmo, ale bavilo mě to jako jen málo věcí na světě.

,,Zdravím, Rory, doufám, že jste si užila léto."

,,Ano užila a moc, vůbec se mi nechtělo zpátky do školy."

,,To rád slyším. V oddílu C je potřeba srovnat knihy podle abecedy. Mohla by jsi to prosím udělat? Je tu teď spousta práce s tím vším stěhováním a třízením." postěžoval si pan Xavier a já soucitně kývla hlavou. Odešla jsem tedy dozadu k oddílu C a začala s prací, když v tom mi volala Susan. Vzala jsem to a hned jsem si mobil musela dát dál od ucha, protože na druhé straně se ozýval strašný rámus. Su na mě křičela: ,,Rory, musíš sem přijít! Keira se tu zase pokouší dostat někomu do kalhot a já se příšerně nudím." na slovo příšerně dala extrémní důraz a já z jejího tónu pochopila, že určitě něco pila. Ale to je přece jasné, když je v baru.

,,Tak jdi a začni taky někomu lézt do kalhot." navrhla jsem jí popichovačně, přesto že jsem věděla, že to je přesně to, co dělat nechce.

,,Tomu přesně se snažím vyhnout." řekla mi, jako kdyby mi četla myšlenky a přidala k tomu: ,,Prosím, přijď!"

,,Promiň Su, ale nemůžu. Mám tu ještě práci, a než skončím, tak vy už budete pravděpodobně doma." zařvala jsem na ni, aby mě slyšela a neúmyslně jsem přitom vylekala pana Xaviera.

,,Ale no tak. Hraje tu fakt dobrá hudba a je tu i pár hezkejch kluků. Třeba Tom." snažila se mě přemluvit kámoška, ale já opravdu nemohla jít.

,,I kdyby tam zpívala samotná Selena Gomez, tak tam teď přijít nemůžu a navíc ty víš moc dobře, že o Toma od jisté doby nemám zájem." ušklíbla jsem se znechuceně sama pro sebe.

,,Fajn nutit tě nebudu, ale příště s náma musíš. Povinně. A Toma neřeš, ten se tu stejně vybavuje s Keirou už asi hodinu." řekla mi kámoška a hned na to zavěsila.

Zase mi dala do hlavy tolik myšlenek. Ostatní se baví, dělají to, co lidi v našem věku mají a já jsem zavřená mezi starými knihami s ještě starším knihovníkem a rovnám tu police. Milovala jsem to, ale vždy, když jsem se pak dozvěděla, co dělají moji vrstevníci, nesnášela jsem se za to jaká jsem. Pravda je, že mám radši své pohodlí a věci co znám, než bary a novinky, a proto jsem tam byla jen párkrát.

Taky mi trochu hlodalo v hlavě, co to říkala Su o Tomovi a Keiře. Říkala, že se spolu už hodinu baví a taky to, že se Keira snaží někomu dostat do kalhot. No jasně. Ani by mě to nemělo překvapovat. Byla jsem u Keiry zvyklá, že balila kdekoho, ale vždy mi trochu ublížilo, když to zkoušela - a nejen to - na někoho ke komu jsem něco cítila. A nejhorší na tom bylo, že to věděla, ale dělala to i tak. Bolelo mě to, ale časem jsem se s tím smířila. Navíc Toma už jsem hodila mezi uzavřené kapitoly. Jednou jsem se na jedné párty trochu víc opila a právě tehdy, jsem zažila tu svou jedinou pusu a proběhla právě s Tomem. Bylo to v době, kdy se mi docela dost líbil a on se i choval, jakože já se líbím jemu. Nedopadlo to. Den poté mi zavolal a řekl mi, že mi nechce ublížit, ale že víc jak přátelství ke mně necítí. Tehdy jsem to brala, ale později jsem se dozvěděla, že šíří o té noci trochu jiné informace než se skutečně staly. To mi o něm trochu zkazilo mínění a od té doby se snažím na něj nemyslet. Ať si dělá s Keirou co chce.

Dorovnala jsem všechny knihy v oddílu C, poté i v oddílu D a pak jsem se odebrala na cestu k domovu. Překvapilo mě, že hodinky ukazovaly půl sedmé. Dnes jsem v knihovně byla déle než obvykle.

***

Dorazila jsem domů a hned jsem zamířila do sprchy. Byl to pro mě moc vysilující den. Začala jsem shazovat oblečení a do toho jsem zpívala písničku I Hope, kterou jsem si zapnula přes telefon. Říkám vám, že bez mého zpěvu a tančení před naším zrcadlem v koupelně by bylo moje sebevědomí níž jak pod nulou.

Po třech dalších písničkách jsem se konečně dostala k tomu, abych vlezla do sprchy. Teplá voda mě uklidňovala. Najednou ze mě spadl všechen stres a já začala znovu, ale tentokrát klidně, uvažovat o celém průběhu dnešního dne. Myšlenkami jsem se zastavila u toho kluka ze schodů. Ani nevím, proč jsem na něj reagovala tak hnusně. Bylo to tím, že jsem nevěděla jak se k němu chovat? Nebo tím, že jsem ho předtím slyšela při velmi intimním momentu? Ne, tím ani ne. Zkrátka tím, že jsem trdlo a lidi bez jakékoliv snahy odrazuju. A to se mi přitom jen snažil pomoct.

,,Ne, Rory, nelituj ho! Nesmíš každého litovat! V první řadě to byl on, kdo na té chodbě tak zařval, až jsi z toho ztratila rovnováhu. A taky on byl ten důvod, proč jsi vůbec šla tak rychlým tempem." snažila jsem se sama sobě obhájit, ale pak jsem stejně musela uznat: ,,Vždyť v těch botách jsi v podstatě byla k pádu předurčena. A navíc, ty jsi měla špatné svědomí, proto jsi pelášila jak gepard, a proto jsi taky zakopla"

Opravdu nejvtipnější je hádat se sám se sebou. Je to hádka, kterou nelze vyhrát.