Troubles in Hogwarts

XI.

Lucy Jean

Pro podělanýho Lucifera mám pocit, že mi pukne hlava. Takovou kocovinu jsem ještě neměla. A co jsem jich už zažila. Chladím si čelo o desku stolu v síni, ve které není ani náznak toho, že tu včera večer proběhl ples. Mám chuť povraždit všechny ty užvaněný smrady, co se opovážili přijít na snídani na stejno se mnou. ,,Na, vypij to. Tátův recept na rána po." Podá mi Lian červenou tekutinu ve skleničce, když si ke mně sedala. Smrdí to po syrových vejcích. Chce se mi z toho zvracet. ,,Jak je ti, troubo?" podívám se na ni úzkou škvírkou mezi víčky. ,,Zabij mě, prosím." pobaveně si mě změří pohledem. ,,Fair teda vypadal mnohem lépe než ty." Rozhlédnu se po místnosti. ,,Kde je?" Přistrčí mi skleničku blíž a já ji v zápětí zase odsunu. ,,Už odjel domů na vánoční prázdniny, zlato. My s Jonathem odjíždíme v jednu." Jsem z nás jediná, kdo nejede na Vánoce domů. Kikia se se mnou rozloučila když jsem se doplazila k Velkému sálu. Můžu jen doufat, že odsud zmizí i Siria a její banda hermafroditních prdelaček. Tyvole kurwa do píči mně je tak zle. Kolik jsem toho vypila? Ráno jsem se probudila na matraci v jižních věžích, za mnou ležel Jonath objímajíc mě jednou rukou a já nemám sebemenší tušení, jak jsme se tam z plesu dostali. Nebo co jsme dělali předtím, než jsme takhle usnuli. Jen doufám, že k ničemu nedošlo, to by mi ještě chybělo. To je poprvý, kdy jsem se ožrala do takovýho stavu, že mám okno. A to, co si pamatuju, si vůbec nejsem jistá jestli se všechno stalo, či je něco z toho výplod mojí fantazie. ,,Kopni to do sebe, věř mi." podezřívavě si prohlédnu šavlehodný nápoj a zakroutím hlavou. ,,Tohle pít nebudu. Chce se mi z toho zvracet jako svině teď a tady." Pokrčí rameny, jakože moje smůla a začne se vyptávat na mé dojmy ze včerejšku. Když se zklamaná smíří s tím, že si to nejdůležitější očividně nepamatuju, zamává na svého bratrance a přizve ho ke stolu. Jonath se posadí naproti nám a rozpačitě nás pozdraví. Sebrala jsem veškerou odvahu a nalila do sebe směsici rajčat, vodky a syrových vajec. Bylo to více než odporné, ale očividně to zabralo a už jsem nadále neměla žaludek jako na vodě. Vstala jsem v jedenáct, takže zatímco jsem si dávala snídani jiní odjíždějící studenti už do sebe soukali oběd. Za půl hodiny mi tihle dva odjedou a já budu sama. Nikdy jsem neměla strach ze samoty, ale tady v Bradavicích to bude asi nevysvětlitelná výjimka. Vůbec se mi nezamlouvá představa být v tomto obrovském opuštěném hradě bez svých přátel. ,,Lucy Jean, můžu s tebou mluvit?" Zeptal se mě polohlasem Jonath, když si Lian vzpomněla na svůj nesbalený kufr. ,,O co kráčí, hráči?" nervózně se podrbe na zátylku a sedne si na místo, které náleželo jeho sestřenici. ,,No víš... jde asi o tohle... včera jsme udělali něco ehm... no prostě tamto a já jsem se jenom chtěl zeptat, jestli to bylo jakože zapříčiněný alkoholem nebo jestli ke mně jako..." Nechápavě zamrkám. Vůbec netuším, o čem to tu blábolí. ,,My jsme něco dělali? Vyspala jsem se s tebou? Vyhulila ti ho nebo o co jde?" trochu zrudne v obličeji. Hej sakra jestli jsem těhotná, tak si jdu hodit mašli na větrák. ,,Nenene, nic takového! My jsme... ty si na to nevzpomínáš?" Lítostně zavrtím hlavou. ,,Ráda bych ale-" ,,Jonathe, drahoušku, odlétáme. Tvůj otec čeká u tety a nemůže se dočkat, až se mu vrátíš. Šup šup, honem. Není čas." zavolá ode dveří jeho matka s příšernou květinovou buřinkou. Spěšně se se mnou rozloučí a vyrazí za ní. ,,Počkej! Co jsme teda dělali?"

,,Na tom nesejde. Užij si Vánoce, Lucy Jean."

Lian

Proč jsme jen nemohli jet Bradavickým expressem jako normální lidi a musíme letět na košťatech. Vločky mě spolu s ledovým vichrem šlehají do ksichtu a přes zamlžené brýle vidím sotva na koště svého otce před sebou. Bude to muset postačit. Dobré dvě hodiny letu. Přistáli jsme na terase, oklepali sníh a vešli prosklenými dveřmi do obýváku. Není to nic moc, ale jsme tu doma. Jsem zmrzlá až do morku kostí a koště mi zřejmě přimrzlo k rozkroku. Pohybuju se jako zrezivělý Pinocchio. Obývací pokoj je celkem prostorný, jedna velká místnost s kuchyní a jídelnou. ,,Zuj si ty nechutný kecky Lian Avivx Peatová! Dlaždice jsou čerstvě umyté a ty bys mi je hned zase zajebala blátem!" Protočím panenky, ale tenisky si sundám. ,,Taky tě ráda vidím, matko." Když skoro kompletně zmizím z jejího zorného pole, tváře se jí přetransformují v nehorázně odporný úsměv, jak začala srdečně vítat další členy rodiny v úplně stejně zablácených botách. Prošla jsem kolem stěny s krbem a vystoupala do patra po točitém schodišti, jež se za ní skrývalo. Z patra je vidět do přízemí, na chodbě je zábradlí a dá se odtamtud dívat dolů na televizi.
Dům díky tomu vypadá prostorněji, což je i bez toho. Naproti balkonovým dveřím jsou schody na půdu a dva pokoje- nalevo pro mě, napravo pro hosty. plácnu sebou na svoji postel a vydechnu úlevou, kterou pocítím při pohledu na své barevné stěny. "Je to jako kdybych se ocitl v mozku člověka jedoucím na LSD. Co sis dala, když jsi to malovala?" pokynu mu, aby se usadil v mém žlutém sedacím pytli a on tak s úsměvem učiní. Dveře se na pokyn mého ukazováčku zabouchnou a zamknou. ,,LIAN KOLIKRÁT TI MÁM ŘÍKAT, ŽE NEMÁŠ MLÁTIT S DVEŘMI, ODLOUPE SE BARVA!" já jen zavřu oči a užívám si, jak tlumeně ten její řev slyším. Jonath kapku znejistí, protože zamykat se s ním uvnitř pokoje nemám moc ve zvyku. Nejprve ho vykopnu a zamknu až pak. ,,Ty hele, víš že si umím odemknout, že jo?" otočím hlavu k němu a otevřu oči. ,,Co se včera stalo?" snaží se působit ledabyle, ale v očích se mu zaleskl záchvěv paniky. To jen povzbudí mou zvědavost. ,,Co by se jako mělo stát?" posadím se do tureckého sedu čelem k němu. ,,No co. Všechno! Proč byla Lucy Jean tak zřízená?" Očividně se mu ulevilo. Ale copak copak? jaké otázky se asi obával, Casanova? Mám takové tušení. ,,No, hrála s Fairem a jeho kámoši picí hru. Buď odpovíš na otázku, nebo piješ. A ona využila toho, že o sobě nerada mluví k tomu, aby se ožrala." typický. ,,A dál?" ,,Plazila se po něm a říkala, jak ho má ráda," dodal velmi neochotně. No jo chlape, zabolí. Jenže v tomhle není ten zakopaný pes. ,,A dál?"

,,Šli jsme spát." 

,,To si nemyslím."

,,Mně je kurva jedno co si myslíš, prostě usnuli."

,,Jonathe, já vím žes něco důležitýho vynechal c'mon. Ona má okno a já mám právo to jakožto její kamarádka a tvoje spoluzachraňující planety vědět."

,,Ne, to teda do píči nemáš, protože to kurva není tvoje věc. A řekl bych, že je moc dobře, že si to do prdele nepamatuje a tak to i zůstane, chápeš?" načeš si manuálně odemknul a nasupeně odešel. Tolik vulgarismů jsem od něj ještě neměla tu čest slyšet. V klícce vedle sedacího pytle se znepokojeně začepýří modrý ptáček. Omluvně se usměju a vypustím Memoria z postříbřeného vězení. Děkovně nakloní hlavičku a začne prolétávat kolem trámů asi metr šedesát pod střechou. Jako malá jsem si chtěla na ně položit prkna jako podlahu a vytvořit si v pokojíčku druhé patro. Stále se mi to zdá jako dobrý nápad, vytvořit si v zašívárně zašívárnu. Asi si k narozeninám nadělím prkna a hřebíky. 

Po nesnesitelné rodinné večeři s mojí nesnesitelnou matkou jsem si oblékla kabát, uvelebila se v pokoji na sedacím parapetu a dokořán otevřela okno. Malíčkem jsem nakreslila do vzduchu pár světélkujících znaků a čekala. Litujeme, ale mozek volaného není k dispozici. Zavolejte později. Ozve se po pár vteřinách v mé hlavě hlas Lucy Jean a mně zacukají koutky. Aniž bych pohnula ústy jí odpovím. Nech toho trdlo. jak se máš? Ale jo, ujde to. Je tu divný ticho. Ale zase na mě nikdo nefluše. Jak to zvládáš doma? Co ti budu povídat, pěkně mě to tu sere. Hlavně matka. Hele, už sis vzpomněla, co se včera dělo? Mám pocit, že si to nikdy nevybavím. Dostala jsem nápad. Uvař si paměťový lektvar. Je celkem jednoduchý, ale budeš potřebovat pírka zmíráčka. Samozřejmě, že bys neměla krást ingredience Snapeovi, takže ti nějaká pošlu sovou. A kdes je splašila ty? Shodou okolností mám jednoho doma. Memorio. Ukazovala jsem ti ho, když jsem ho dostala od babči. Je to pozoruhodný stvoření. Za celý život nevydá jediný zvuk až do chvíle, kdy má umřít. To vydá jeden jako směsici všech zvuků, co za svůj  život slyšel. Lucy Jean? posloucháš mě? No tak, vždyť je to fakt zajímavý. Slyšíš mě? Halooo. Musím jít. Cože? Zabrní mě spánky na znamení, že se Lucy Jean odpojila z našeho mentálního hovoru. To bylo zvláštní. Většinou prokecáme celou noc. U tohoto způsobu komunikace nelze druhého nevnímat, máte ho prostě v hlavě a všechny jiné myšlenky zastíní. Z tohoto důvodu je lepší nevykonávat během hovoru nějakou práci. Má se jen sedět nebo ležet. Očividně to ale tentokrát nefungovalo tak jak má a něco ji rozptýlilo. Snad nezapomene na ten lektvar, umírám zvědavostí. Hlavně po tom Jonathově výstupu. ,,LIAN ZAVŘI TO OKNO JE TU PRŮVAN!" Hej ale jak? Vždyť mám zavřený dveře ty vole.