Troubles in Hogwarts

VI.

Lian
,,Jak dlouho tam bude ještě ležet?" Zeptá se mě zarmouceně Jonath, když jsme spolu s Fairem a Kikiou seděli venku ve studené trávě. Všichni jsou v listopadu uvnitř hradu, takže tu je klid. ,,Madam Pomfreyová říkala, že nemá tušení, ale že to tak týden ještě potrvá." Všichni jsou z jejího kómatu rozhození. Tím všichni myslím nás čtyři a možná profesory. Jinak nikomu nechybí. Nechápu to. ,,A může se za ní už aspoň chodit? Dva týdny jsem ji neviděl." Řekne smutně Fair. ,,Zapomněl jsi na ty dva měsíce před tím, kdy jste se na nás vykašlali?" Vmetu mu hořce do ksichtu, až šokovaně zamrká. Provinile se podívá na svoje pac...ruce. To samé udělá Kikia a Jonath si položí hlavu do dlaní. ,,Řekneš nám už konečně aspoň to, co se vlastně stalo? Nevěřím že spadla ze schodiště, protože si nevšimla, že se mění." Chvíli přemýšlím, jestli jim to mám vůbec říkat, nebo radši ne. Rozhodla jsem se pro poloviční pravdu. ,,Šly jsme před večeří na záchod. Když jsme pak šly do Velkého sálu... chytla se za hlavu... Slyšela hlasy... A pak zkolabovala." Vytřeštěj na mě oči. ,,Jaký hlasy?" Zeptá se polohlasem Kikia. ,,KRISTE PANE KIKIO JÁ NEMÁM TUŠENÍ!"
Zakřičím. Sice jsem to kapku přehnala, ale aspoň si dvakrát rozmyslej, než se zase zeptají na něco, co nechápu. Jak mám vědět jaký slyšela hlasy? Já jí do hlavy nevidím. Teda ne pokaždý. ,,Po vyučování za ní můžeme zajít." Řeknu už klidně a jako odezva se mi dostaví hromadné souhlasné přikývnutí. Letos je konec podzimu nečekaně slunečný a teplý. Chladná zem studí prdel, vítr ošlehává tváře a pohrává si jak s mými kudrnatými, tak s Kikiinými krátkými blonďatými vlasy. Co je Lucy Jean na lůžku zase se bavíme. Začali jsme se díky ní zase scházet. Je to ale dost smutné scházení. Většinou mluvíme o ní nebo vůbec. Budeme muset vydržet ještě 4 vyučovací hodiny a pak se sejdeme zase všichni. Jen ne všichni o tom budou vědět...

,,Slečno Peatová, na něco jsem se vás ptal." Zazní Snapeův hlas u mé lavice. ,,Umm omlouvám se." Řeknu tiše. ,,Jaké ingredience se přidávají do mnoholičného lektvaru ve druhé fázi jeho přípravy?" Laskavě mi zopakuje svoji otázku. ,,Eeeeeeeeeeeeee..." Vyšlu zoufalý pohled na svého bratrance naproti. ,,Nenapovídat." Krutipérák jeden. ,, Ehmmm netopýří sliny aaaa... griffinův pařát?" Několik havraspárských dívek se tiše zasmálo. Kravky. ,,Rozemletý roh jednorožce a kůže hřímala. Ještě jednou budete nepřichystaná na mou hodinu a bude vás to stát body." Ať si trhne ofinou.

/\/\/

S bandou jsme se dohodli, že si dáme spicha rovnou před ošetřovnou. Fair se ode mě odpojil, že musí na záchod a Kikia se někde toulá. Jediný, kdo teď míří k místu srazu jsem já. Moment co... Jonath na nás nepočkal. Zrovna jsem vyšla zpoza rohu když zacházel dovnitř. Nasupeně přidám do kroku. Chtěla jsem na něj zařvat ode dveří, ale pak mi došlo, že by to bylo vůči těm pacientům dost bezohledné. Navíc se zarazím při pohledu na něj. V doprovodu madam Pomfreyové došel k lůžku, kde ležela Lucy Jean. Byla bledá. Pomfreyová ho s ní nechala a začala se věnovat zlomené noze malého kluka naproti. Co to má v ruce? Jonath jí přinesl květiny do vázy?! To čo je? Když vyměnil kytici na jejím stolku za tu čerstvější, kterou netuším kde vzal, sedl si vedle ní. Chytl její mrtvolnou ruku a drží ji v obou dlaních. Dívá se na ni. Jen tam sedí a dívá se. Bože můj to je tak strašně smutný. Já věděla, že ji má rád. Je z toho úplně zničený. Teď, když si myslí, že ho nikdo nevidí to je na něm sakra znát. Když si uvědomím, že umře dřív, než jí řekne, co k ní cítí... Nebo to stihne a budou na pár dní šťastní... A pak se navzájem ztratí. Ať se na to dívám z jakéhokoliv úhlu, tenhle příběh nebude mít happy end. Zatracená mrzimorská přecitlivělost. Tiše opustím místnost a na chodbě si sundám brýle a utřu si své uslzené oči. ,,Jsi v pohodě?" Nesoustředím se na to, komu patří ten uklidňující hlas, až do chvíle kdy se na osobu podívám. ,,Jsem." Přede mnou stojí dívka ve Zmijozelském hábitu. Má krátké, černé vlasy. Je roztomilá. Ne ticho huš huš zmlkni. ,,No já jen, že utírání slz na chodbě nevypadá zrovna nejlépe." Kývne hlavou ke dveřím po mé levé ruce. ,,Bylas někoho navštívit?" Přikývnu. ,,Kamarádku." Špitnu. ,,Aha... To jí muselo udělat radost." Chabě se pousměju. ,,Snad jo."
,,Jsem Siria." Podá mi ruku.
,,Lian." Stisknu ji a potřeseme si. ,,Cool jméno. Zase někdy hodíme řeč. Mimochodem, Mrzimor ti sluší. Myslím jako žlutá." Zasměju se. ,,Děkuji." S úsměvem si mě naposled prohlídne a pak odejde. To bylo... zvláštní. Ale mile. Fair a Kikia celej výjev pozorovali z povzdálí. Trochu se začervenám a zavelím, že se jde dovnitř. Jonath si nás tentokrát všiml okamžitě a její ruku rychle leč opatrně položil. Podrbal se nervózně má zátylku a přemýšlel, co říct na svou obhajobu, avšak já jsem mu posunkem naznačila, že to není nutné a postavili jsme se k němu. Takhle zblízka je na ni srdcervoucí pohled. Bledá pokožka je na hraně průsvitnosti a každá žíla pod ní modře svítí. Oční víčka jsou naprosto nehybná, mastné vlasy má ledabyle rozházené po polštáři. Kikia už se na ni nezvládne dívat a začne brečet Fairovi do ramene. Konejšivě stisknu Jonathovi ruku a smutně se na něj pousměju. Proč jsem zase musela být tak arogantní! Kdybych netrvala na tom, abychom šly dál, nebyla by... Je to moje chyba. Přidám se ke Kikie a po tváři mi začínají téct slzy. Slzný plyne... Uslyším ve své hlavě její hlas. Nad tou vzpomínkou se pousměji. ...Proč všichni brečíte?... Počkat. To nebyla vzpomínka?
...co je to s vámi, proč mě nikdo neslyší?...
,,Lucy Jean? Já tě slyším." Řeknu potichu. ,,Co to meleš?" Podívá se na mě Jonath.
...Lian? No sláva... proč se nemůžu pohnout? A proč jsi jediná, kdo mě vnímá?...
,,Nevim proč se nemůžeš hýbat. Slyším tě ve své hlavě. Ve skutečnosti jsi vůbec nepohla ústy... Ty nás vidíš?"
Ostatním už pomalu docvaklo, co se děje a Jonath značně znervózněl. Vůbec se mu nedivím.
...rozmazaně, ale ano. Vidím vás od chvíle, kdy začala Kikia brečet...
,,Vidí nás od chvíle kdy začala Kikia brečet." Řeknu spíše k Jonathovi, aby si mohl oddechnout. To je srab.
... už vás vidím lépe... Stojím u postele... Boha jeho to jsem já? Co se to se mnou stalo? A proč vidím sama sebe?...
,,Pane bože ona je mimo svoje tělo!"
...proč musím být pořád mimo!...
,,Lucy Jean, hned se vrať do svého těla! Musíš se vrátit k nám!"
...Ale já nechci... Je tam tma... Nic než tma...
,,Zlato ty jsi to světlo, které potřebuješ! Prosím, zkus se vrátit než bude pozdě... Slyšíš mě? Hej! DO PIČE LUCY JEAN ODPOVĚZ!!"
Nic.
Ticho.
Je pozdě. Ztratili jsme ji. Bože proč to tak bolí? Propuknu v šílený neutišitelný pláč. Křečovitě objímám Jonatha a hlasitě vzlykám. K naší skupince přiběhne madam Pomfreyová a zděšeně si přikryje dlaní ústa. ,,PROBÍRÁ SE!" Okamžitě se odvrátím od svého bratrance a šokovaně sleduji, jak se jí chvějí víčka.
,,Jsem...světlo..."