Troubles in Hogwarts

VII.

Dcero!               Lucy Jean!
             Dítě?                             Pojď
                             Lucy...              Pospěš si
Dcerko!
Ne... Nechte mě! Běžte pryč!
To je bolest. Do hajzlu! Pukne mi hlava.
Lian pomoc... Padám. Tma. Všechno mě bolí. Mám ruce a nohy jako z olova.
Chci se... au... pohnout, ale nejde to. Nemůžu. Proč je tu taková tma? A kde to vlastně jsem? Chci křičet... Nemůžu.
Jediné co cítím je bolest... bezradnost a... něčí ruce. Někdo mě drží za ruku. Je to sotva znatelné. Asi by mě to mělo děsit, protože nevidím, kdo to je, ale... mě to uklidňuje. Musí to být někdo, koho znám... kdo pro mě něco znamená.

,,Musím uznat, že jsem se vážně vyděsil, když jsem našel spát ve své posteli Sameth s přivázaným dopisem k tělu. Pár kluků si mě spletlo s ječící holkou." Podal mi mého mazlíčka, když za mnou přišel do jedné z jižních opuštěných věží. ,,Dík, že jsi přišel." Chabě se usměju, když si prohlížím svou stále ještě papírovou pokožku na hřbetu dlaně. Je to tak nechutný.
,,Je ti už líp?" Zeptá se mě ustaraně potom, co si všiml na co koukám.
,,Jo, je to o něco lepší. Chtěla bych si s tebou o něčem promluvit." Prohrábne si své tmavě hnědé kudrlinky. Jsou si s Lian dost podobní.
,,Poslouchám." Usměje se a odhalí mi několik bílých zubů. S tím mě oba serou. Já mám od přírody nažloutlou sklovinu a vedle nich vypadám jak eidam.
,,Víš, kdo je Vindictom Rationem Mali?" Jeho úsměv z tváře okamžitě zmizí.
,,Kde jsi o něm slyšela?" Ani zlomek sekundy jsem se nerozmýšlela, co odpovím. ,,Jednou jeho jméno zmínila Lian, už ani nevím proč. Co je zač?"
,

,Psychopat. Když mi bylo osm, napadl město kde žila Lian s armádou mozkomorů. Teta se strejdou se mu s ostatními kouzelníky postavili a Lian s babičkou přiletěli za námi. Byl poražen, ale zemřela spousta mudlů a čarodějů. Mudlové, co neumřeli, zešíleli. Lianini rodiče byli jediní z nich, co souboj přežili. Než k nám Lian dorazila... málem umřela. Dostal se jí do hlavy a ona jako na povel seskočila z koštěte. Nějaký mudla ji tehdy chytil a tím pádem zachránil, ale už si opravdu nepamatuju, kdo to byl." Zaraženě poslouchám a dívám se do podlahy. Tak on ji málem zabil...
,,Nebudu se ptát, proč tě to zajímá. Jen bych rád změnil téma, pokud teda nechceš abych odešel."
,,To rozhodně ne." Podívám se na něj. Mojí poznámce se uchechtne. ,,Takže?"
,,Chyběla jsem ti?" Táži se s lišáckým úsměvem na rtech. Úsměv mi oplatí.
,,Ty vždycky." Přátelsky ho zatlačím pěstí do ramene. Nechám Sameth ať se plazí po chladné dlažbě a povídám si s Jonathem celou noc.

/\/\/

Ležím na nemocničním lůžku. Co nevidět by tu měla být parta. Jediná zábava, co tu mám. Co to tu tak voní? Skoro jako... S velkou námahou otočím hlavu na levo k nočnímu stolku. Skoro jako... hortenzie. Modro fialové. Moje oblíbené... Kdo mi je sem dal?
,,Ahoj, máslový ležáku. Jak ti je?" Přišla za mnou. Lian. Mísí se ve mně pocit radosti s úzkosti, protože je sice tady, ale nemůžu ji obejmout. ,,...fajn." Přimhouřenýma očima si mě přeměřila. Chápu, že mému tvrzení moc nevěří, ale já se opravdu cítím lépe. ,,Přinesla jsem ti pomerančový džus. S brčkem. Půjde to?" Pokrčím lehce rameny. Stálo mě to dost úsilí. Přisunula si ke mně stoličku a vložila brčko do úst. Jeden lok. Víc jsem nezvládla. Lahodná chladivá tekutina příjemně stékala hrdlem do žaludku. Proklínám svůj mentální kolaps. Chci se napít víc. ,,Pamatuješ si něco z toho kómatu?" Slabě zakroutim hlavou.
,,Tmu..."

Připadám si jako přízrak. Zatímco duchy studenti vřele zdraví, mě si zděšeně a zvědavě prohlížejí. Těžko říct, jestli to je snesitelnější než nenávistné pohledy. Spíš ne. Co nejrychleji projdu chodbou do velkého sálu na večeři. Projdu kolem Sirii, zavádím o její šokovaný pohled a usednu na kraj stolu.
,,Co se ti sakra stalo?" Zaslechnu její nechutně otravný hlas. ,,Nic, co by tě mohlo zajímat." Odseknu a snažím se s co nejmenším třasem v ruce dopravit vidličku s kuřecím do mých úst. Bohužel neúspěšně. Všimne si toho a nakloní hlavu na stranu. Pokrčí rameny a dá se do svého jídla. ,,Jseš divná."
,,Děkuju." Zazubím se na ni a konečně začnu jíst. Ona je ze všech ta poslední, komu bych říkala, co mi je. To už bych se radši svěřila Snapeovi. Měl by pro mě mnohem větší pochopení než tohleto.
Ne, že bych po nějakém pochopení toužila. Chci mít jen klid. Normální kůži, normální rodiče, normální neumírající přátele. Nic z tohohle všeho co mám.
Je to kurwa ubíjející.

Lian
Sedla jsem si na jídlo vedle Rodericka.
,,Nazdárek." Pozdravím ho vesele. Nervózně zvedne zrak od talíře s polívkou. ,,Ehmmm ahoj."
,,Jak je?" Poposednu si, neb jsem si sedla jak pičus.
,,No... Myslel jsem si, že to tady dneska zvládnu. Spletl jsem se. Asi zase půjdu na pokoj zírat do zdi." Odpoví třaslavým hlasem. Položím nu ruku na rameno. Cukne sebou, ale nechá ji tam. ,,Zůstaň tady. Věř tomu, že to zvládneš."
,,Víra v cokoliv je moje slanina- TEDA SLABINA!" Zaprskám smíchy, až se jebnu hlavou o stůl. ,,Proboha."
,,Promiň, jsem pako." Omluví se rozpačitě. Když se trochu uklidním, napiju se šťávy. ,,Dej tomu čas a všechno bude fajn." Myslím, že ho má slova uklidnila. Zašklebí se. ,,Rozkaz kapitáne."
,,Nejsem žádnej kapitán." Zasměju se. Nejsem vůdčí typ. To je spíš Lucy Jean.
,,Ať ti nezaskočí dýně, racku." Nechápavě se na něj podívám. ,,Jakej zas racek?" Pokrčí ledabyle rameny. ,,Když nechceš být kapitán, tak budeš racek co lítá nad jeho lodí a hází mu káko na čepici." Praštím se do čela, ale i tak se začnu smát. ,,Víš, že je s tebou docela sranda?" Poplácám ho po zádech. Trochu se začervená. ,,Teď už ano. Děkuji ti moc, Lian."

/\/\/
,,Čágo Belo šílenci." Pozdravím partu energeticky. Odpovědí jsou mi lehká zamávání. To mě ale neodradí. ,,Jak se vede?" Teď už by se mi slov dostát mohlo. ,,Jde to." odpoví Kikia a Jonath pokýve, jakože je na tom stejně. ,,Bylo i líp." Ušklíbne se Fair. ,,Musím říct, že kluci jsou někdy fakt nechutný prasata. Hlavně ti z Havraspáru." Jonath se na něj dotčeně podívá. ,,NO DOVOL!" protočím panenky. ,,Jako sorry, ale jsem se včera večer přeměňoval na střeše, kouknul se do okna a tam stál týpek, jediný co na sobě měl byla ta vaše modrá šála a drandil si ho nade mnou." Oklepe se při té na něj až moc přiteplené  vzpomínce a já se začala smát.
,,Lidi, omlouvám se, ale já se půjdu učit." Rozloučil se skoro okamžitě Havraspár a dá se k rychlému odchodu. Fair mávne rukou. ,,Hovno učení. Jde zase za Lucy Jean. Scházejí se teď spolu nějak moc často." Sednu si na lavičku. Už je docela tma. To bude tím, že už se blíží večer. Hmmmm... Scházejí se po večerech... sami dva... ,,Co ty Kikio, jak je v Nebelvíru?"
,,Umh Lian?"
,,No?"
,,Kikia tu není. Odešla."