Předem, bych chtěla poděkovat NikolkaKapalnov za to, že sdílela tenhle příběh u sebe ve story :) Tuhle část věnuji tobě :)
Jeho oči mě pomalu a bolestivě propalovaly. Nenávist, se kterou se na mě koukal, byla tak vidět, že jsem se bála do autobusu vůbec nastoupit.
Nakonec jsem si dodala odvahu tím, že do něj nastoupím jako poslední, což znamená, že budu od něj co nejdál.
Hned jak jsem nastoupila, začala jsem počítat vteřiny co jsem s ním měla strávit.
Ani jednou jsem se neodvážila na něj podívat. Nemohla jsem.
Jeho pohled jsem totiž cítila na svém těle.
Můj plán vycházel perfektně až do té doby, než autobus zabočil k bráně naší školy.
Adam Morlen. Největší rváč na školy.
Musel si to svým novým range roverem střihnout přesně před autobusem.
Ten prudce zabrzdil a já, samozřejmě jako jediná, byla do dvou vteřin skolena pod náporem velkého cuknutí.
"Doprdele kterej kretén" Byla reakce rozčíleného řidiče.
Jeho dvoudenní strniště ho dělalo ještě víc sexy, než byl ve skutečnosti.
Dveře, které byly zrovna vedle mé hlavy se hlasitě otevřely.
Zvedla jsem jednu nohu a byla připravená se zvednout, jenže netrpěliví žáci, kteří asi nutně potřebovali zrovna dneska vystoupit o vteřinu dřív než jindy, mě zase dostali zpátky na špinavou a pošlapanou zem.
Kvůli tomu, že okolo mě každý procházel, bylo naprosto nemožné se zvednout.
Kopali do mě a šlapali mi na ruce.
Jasně že jsem takhle dopadla já. Kdo jiný.
Silný stisk na mém nadloktí mě probudil z mého soustředění. Silně jsem se totiž soustředila na to, abych to tady všechno zvládla a živá se dostavila do třídy přesně na čas.
Jedním tahem mě dotyčný vyzvedl na nohy a táhl mě za sebou.
Já ještě omámená počtem kopanců, které zasáhli mé tělo.
Nějak se mi podařilo zdolat schody, které jsem sešla ani nevím jak.
Konečně jsem necítila neznámou ruku na svém zápěstí.
Chvilku jsem koukala na svoje boty a přemýšlela, jestli se vůbec podívám nahoru.
Bála jsem se, že tam bude přesně ta osoba, od které se musím držet dál.
"Děkuju" Zašeptala jsem, aniž bych věděla komu to říkám.
Stejně tam pořád stál a neposunul se ani o centimetr.
Asi se na něj nakonec budu muset podívat.
Pomalu jsem zvedla hlavu.
No jasně.
Jeho oči na mě koukali uplně stejně, jako z autobusu ještě před celým tímhle divadlem.
"Proč jsi mi pomohl?" Sice nevím, jak to ze mě vypadlo, ale jsem ráda, že se to stalo.
A on se ani nepohnul. Mám pocit že ani nemrknul.
Jeho dokonalá tvář na mě bez přestání koukala.
Zamávala jsem mu před obličejem. Byl jako v nějakém tranzu.
Jako kdyby jeho duše opustila tělo, a předemnou stála jen prázdná schránka.
Najednou se otočil a odešel. Bez jediného slova. Bez odpovědi, po které jsem tak neskutečně prahla.
Stála jsem tam a koukala se na jeho záda, jak se odemě pomalu vzdaluje.
Najednou jsem se zase cítila uplně obyčejně.
Rozešla jsem se stejným směrem jako on s tím rozdílem, že jsem zakotvila u své skřínky.
Otevřela jsem jí a hodila si do ní svůj starý školní batoh. Ještě jsem tam měla placku, kterou jsem si tam dala s mojí kamarádkou, když nám bylo asi 10.
Je zvláštní, že i někdo jako já měl kamarády.
I když je to už dost dávno, pořád mi to chybí.
"To ty jsi jí pomohl?" Otočila jsem se za sebe a viděla, jak na mě jeden z Jasonových kamarádů ukazuje.
"Bylo mi tý kravky líto" Zasmál se s klukama Jason a šel dál.
Se slzama v očích jsem se otočila zpátky.
"Kretén" Tiše jsem si pro sebe zamumlala.
Náhle jsem ale bylo obdařena silným nárazem na vedlejší skřínku.
Hned mi bylo jasné, kdo to byl.
Prudkým otočením, jsem byla donucena se dnes už po několikáté podívat do Jasonových očí.
"Řekni to ještě jednou" řekl skrz zaťaté zuby.
I přes to, že jsem se klepala strachem, nabil mě zvláštní pocit, že se mi nemůže nic stát.
Rozhodla jsem se, že už to dál nechci snášet.
"Řekla jsem, že jsi kretén" Celou tuhle větu jsem vyslovovala pomalu a dávala si pozor, abych u toho vypadala dost sebejistě.
Když se ale zastavil každý, kdo zrovna procházel okolo nás, všechna sebejistota co ve mě byla zmizela lusknutím prstu.
Moje nohy ze začaly nekontrolovatelně klepat. Měla jsem pocit, že za chvilku budu ležet na téhle špinavé pošlapané zemi a prosit o odpuštění.
Naštěstí mě "milý" Jason přitlačil rozzlobeně ke skříňce, a tím zabránil mému bolestivému pádu.
Super nápad. Tohle se ti povedlo.
Nechápu, proč jsem nemohla mlčet. To mám z těch filmů..
Vždycky, když se koukám na nějaký akční nebo fantasy film, cítím se pak jako hlavní postava.
Nepřemožitelná a úžasná.
Určitě to mám z filmů.
Ale ve filmech všechno končí dobře.
Třeba bych to teď mohla přežít.
"Už to nikdy nevyslovuj!" Asi se mu můj styl, jakým jsem řekla větu, kterou bych nejraději uplně vymazala líbil, protože to řekl úplně stejně jako já.
Na sekundu jsem uhla pohledem z jeho tváře a přemístila ho za jeno maličkost.
Už nás sledovala skoro celá škola.
Třeba přijede i nějaká televize když je to tak zajímavé, že se na to přišla podívat i učitelka.
Moment.
Učitelka?
Neměla by oděmě Jasona okamžitě odtrhnout a poslat ho do ředitelny?
"Dívej se na mě, když s tebou mluvím" Zesílil stisk na mé ruce.
"Fray, Badley. Okamžitě do ředitelny."
Konečně.
