1.

827 34 4
                                    

Stála jsem v přeplněném pokoji a přesto jsem si připadala tak sama. Je to normální? Myslím, že ne.

Myslím, že v mém věku, by jsme se měli obklopovat přáteli, slavit s nimi své narozeniny a svěřovat se s každou blbostí která nás napadne.

No já taková nebyla. Neměla jsem nikoho komu bych řekla, že jsem dostala dobrou známku ve škole nebo že jsem se řízla o papír.

Lidé se na mě koukali spíše skrz prsty, než aby se mě zeptali, jak jsem se měla o víkendu a probírali kdo se s kým zrovna vyspal.

Sedla jsem si do první lavice.

Zase sama.

Už si ani nepamatuji den, kdy se mnou někdo promluvil.

Zazvonilo na hodinu a ve dveřích se objevil učitel literatury.

Jako obvykle na sobě měl seprané kalhoty, kostkovanou nevkusnou košili a odporné staré hodinky, které šly o dvě minuty pozadu.

Zatímco učitel vysvětloval nějakou látku, kterou jsem nikdy nechápala a ani jsem se nesnažila pochopit, já byla hluboce ponořená do loupání mého dva dny starého černého laku na nehty.

Z mého soustředění mě vytrhla ředitelka, která tady byla už asi pěknou chvíli.

"A chovejte se k němu s úctou" skončila svůj proslov a byla pryč.

Asi určitě už tady byla dlouho, vzhledem k tomu, že jsem slyšela jen tu poslední větu, která mi byla uplně k ničemu.

Zase jsem sklopila hlavu a pokračovala v rozdělané práci.

"Dobrý den" Už podruhé jsem byla donucená odlepit své oči od mých rukou a přilepit je na člověka, který mě vyrušil.

Vlasy chaoticky upravené, oči hnědé, černé oblečení.

Asi bych měla být na větvi z toho, jak krásný byl.

No tohle není pohádka, aby se do mě zamiloval a žili jsem spolu šťastně až do smrti.

Málem bych zapomněla na naše krásné děti které by byly po tatínkovi.

Bohužel, takhle to není.

"Jsem Jason" Prohlásil ignorantsky. Zřejmě mu tohle představování přišlo stejně stupidní jako mě.

Dodnes si pamatuji, jak jsem se takhle představovala já.

"Ahoj Jasone, posaď se kam chceš, je mi to jedno, pokud mi nebudeš kecat do výkladu"

Jason se posadil k Conan. Jak jinak.

Každý na téhle škole by chtěl být jako ona.

Jako ta holka z filmů.

Než jsem přešla, na tuhle školu opravdu jsem si myslela, že tyhle holky můžete najít jen ve filmech pro puberťačky, ale asi ne.

Pohledem jsem vyhledala profesora a po dlouhé době se soustředila na to, co píše na tabuli.

***

Konečně zazvonil zvonek. Už jsem myslela, že se toho nedožiju.

Asi jako každý den.

Pomalu jsem si naházela věci do tašky a vyšla ze třídy.

Jako vždycky mi nikdo neřekl ahoj nebo měj se.

Prostě jsem šla sama domů, chodbou kterou jsem nenáviděla.

Všude samej člověk upírající svůj zrak na mě.

Na chudince, která nemá kamarády a která se s nikým nebaví.

Když jsem míjela ředitelnu, která byla naštěstí na konci chodby, pohledem jsem zavadila o Jasona, který pravě vcházel dovnitř.

Bohužel jsem zrovna teď nebyla neviditelná jako celé hodiny ve třídě a on se na mě podíval ve chvíli, kdy jsem na něj civěla.

Jako by se to nestávalo pořád.

On udělal přesně to, co jsem čekala.

Pohrdavě se na mě podíval, a ukázal mi tím, že jsem něco jako žvýka přilepená na jeho botě.

Odporná a rozhodně nepotřebná věc, které se chce co nejrychleji zbavit.

Rychle jsem se otočila zpátky a očima přejížděla po špinavé podlaze téhle školy.

Kolikrát už jsem na ní ležela.

Naštěstí pro mě dnes přijel táta, takže jsem nemusela jít pěšky hodinu domů.

***

"Ukliď si pokoj a pak udělej večeři."

Přesně tak jak táta řekl, jsem i udělala.

Když jsem dojedla jídlo, které jsem uvařila, odebrala jsem se rychle do svého pokoje.

Už jsem nemohla vydržet ty narážky na mou osobu.

Připravila jsem si věci do školy a došla do sprchy.

Svlékla jsem se a podívala do zrcadla.

Vlasy jsem měla polodlouhé, hnědé a krepaté.

Oči podlité krví, koutek rtu prasklý a tělo poznamenané malýma rankama.

Nic co by se panu dokonalému z mojí třídy mohlo líbít.

Radši jsem si stoupla do sprchového koutu a pustila vodu.

Přijemně mě zaplavilo teplo, které ale po chvíli přestalo a já měla menší šok z ledové vody, která najednou dopadala na mou pokožku.

"Takhle dlouho se sprchovat nebudeš! Co si o sobě myslíš?!"

Tak teď už mi je to jasné.

Vylezla jsem a okolo těla si obmotala béžový ručník.

Hlava mě bolela tak, že jsem si myslela, že mi každou chvílí pukne.

Přešla jsem do svého malého pokoje, kde jsem toho moc neměla a podívala se do košíčku, kde jsem měla většinou prášky.

Samozdřejmě jsem tam nenašla ten, který jsem v tu chvíli potřebovala.

Osušila jsem si tělo a oblékla se do pyžama.

Potom už jsem cítila jen jak padám.

Najednou byla všude tma a ticho.

Silence.Kde žijí příběhy. Začni objevovat