Prudce jsem se posadila na posteli a začala jsem hledat svůj mobil.
Jestli jsem zaspala, mám zaracha na 100 let.
Konečně jsem ho našla, byl pod všema polštářema co se válely v mé posteli.
Někdy mám pocit, že má maličké nožičky a když spím, uteče mi, abych ho potom musela hledat.
Maličké, to slovo mi něco připomíná.
Vážně už zase on Anno?
Bohužel, můj mozek si po probuzení dělá co chce a tak jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl Jason. Jeho hlas, rty, oči. Byl celý dokonalý.
Naštěstí jsem se z mého tranzu probrala tak rychle, jak jsem se do něj dostala.
Mé oči se světelnou rychlostí dostaly na rozsvícený display.
Cítila jsem se, jako bych koukala přímo do slunce.
Proč si nikdy neztlumím jas než jdu spát..
7:10.
Fajn, jsem mrtvá.
Teď mi odjel autobus, a další jede za hodinu.
Alespoň mám čas, změnit se z homo habilis, alespoň na homo erectus, protože na víc se dnes necítím.
***
Nechápu, proč nemůže tenhle autobus jednou přijet přesně na čas.
Nikdo po nich nechce, aby letěly do vesmíru, i když bylo by to super.
Kdybych něco takového vymyslela, byla bych bohatá a mohla bych mít taky na nějakou drahou peněženku jako Jason.
Třeba by se se mnou pak někdo bavil.
Dvě minuty.
Už jsem měla jet dvě minuty.
Nejradši bych na něj zařvala co si to dovoluje, že lidi pospíchají do školy a do práce a on si nemůže přijet o dvě minuty později.
Teď už o tři.
Konečně jsem viděla řidiče, sedícího za volantem vrzajícího autobusu, zajíždět k nám do ulice.
Jeho americký úsměv na všechny strany značilo buď to, že bere drogy, nebo že je mu to vlastně uplně jedno, že tady někdo čeká.
Se zavrzáním, přesně jak jsem čekala, se autobus zastavil a já rychle nastoupila, s domněnkou, že nějak urychlím celé tohle stání a autobus se rozjede.
Omyl.
"To je dnes ale krásný den" řekla babička se starou kostkovanou sukní.
"Moc krásný, To je hned o něčem jiném být za volantem" Usmál se řidič s americkým úsměvěm.
Neřekla bych. Den, jako každý jiný.
"A co vaše dcerka? Jak ta se má?" Pokračovala sukňovatá babička.
"No ještě že se ptáte" Aha. Tak přeci jen mu ten úsměv dokázal zmizet.
"Pořád pláče" Zakroutil hlavou.
Nechápu, že se pořád nikdo neozval.
Otočila jsem se na celý obsah autobusu.
Tohle je jak ve špatném americkém filmu.
Všichni stejný úsměv a pohledy z okna na hezké sluníčko z teletubbies. Taky jsem ho milovala.
Ve třech letech.
Tady je něco ve vzduchu a šíří se to dost rychle.
Zase jsem se otočila zpátky, plně rozhodnutá s touto situací hnout. Ale asi na to radši půjdu jinak než včera.
Od řidiče mě dělilo pár kroků.
"Promiňte že Vás ruším, ale já se potřebuji rychle dostat do školy, tak jsem vás chtěla poprosit, jestli by jste už nemohl jet" Mojí tvář zdobilo něco, čemu se dalo říkat strašidelný americký úsměv zoufalé holky.
"Jo" Tahle odpověď nepatřila mezi ty, co jsem si sestavovala v hlavě ale alespoň nebyla záporná.
Dveře se zavřely a autobus se rozjel.
***
"A hele kdo tady je."
Zdá se mi to, nebo přitlačovaní na skřínku už je každodenní rutina.
Jasonova tvář se skoro dotýkala té mé ale mě to bylo jedno.
"Já" Odpověděla jsem s kamennou tváří a neobtěžovala jsem se na něj podívat.
"Ty si ze mě děláš srandu?" Moje rameno bylo v jednom ohni kvůli zvýšenému tlaku, který způsobil Jason.
"To bych si nedovolila" Všechna slova jsem vyslovila stejným tónem. Stejně ignorantským tónem.
"Tak poslouchej" Sevřel mi čelist mezi své prsty a donutil mě se na něj podívat.
Jeho hnědé oči mi vypalovaly do očí něco, co jsem v nich nikdy neviděla.
Bohužel, jsem to nedokázala rozluštit. Nikdy jsem v tomhle nebyla dobrá.
Různé naznačování očima pro mě byla španělská vesnice.
"Co zase udělala Jasone?" Naštěstí Jason nestihl vyslovit tu výhružku, která se určitě chystala opustit jeho rty.
"Tak se pochlub co jsi udělala" S jedným koutkem zvednutým se na mě zase zadívaly jeho oči.
"Šla jsem po chodbě" Vždycky se má říkat pravda.
"Řekni co jsi opravdu udělala" Dořekl to a ještě víc mě přitlačil na tvrdý plech.
Koukal mi do očí tak intenzivě, že jsem své nedokázala odtrhnout.
Velmi pomalu se ke mě začal přibližovat.
Můj dech se zastavil. Nemohla jsem se ani pohnout.
"Já vím, že na mě myslíš. Že mě chceš" Po jeho slovech jsem se chvěla jako nikdy v životě.
Tohle bylo něco, co jsem nikdy nezažila. Nedokázala jsem ten pocit popsat.
Cítila jsem všechno. Chtíč i odpor, bolest i štěstí.
"Chceš něco vědět?" Jemně se otřel rty o mé ucho.
Celým tělem mi projel mráz.
Mírně jsem pootevřela rty ale nedokázala jsem vyslovit jedinou hlásku.
"Je to vzájemné" Hned jak to dořekl zmizel.
Co je tohle za Jasona?
