Z kapsy jsem vytáhla nějaké drobné a naházela je do podélného otvoru v automatu.
Zvolila jsem kafe s mlékem.
Doufám, že mě trochu probere protože rozhovor, pokud se tomu tak dá říkat, s Jasonem mě dost vyčerpal.
Mezitím co jsem čekala, až se plastový kelímek naplní po okraj horkou tekutinou, měla jsem čas podívat se na všechny kresby a psaníčka napsané na přední straně automatu.
Všechna byla nezajímavá a něčím i hloupá až na jedno.
Bylo úplně dole schované před očima všech lidí, chodících neustále okolo.
Sehla jsem se, abych na těch pár slov viděla.
Je až úžasné, kolik citů může skrývat jedna věta.
If I never existed, how much better, would everyone's lives be?
Hodně lidí by v těhle jedenácti slovech nevidělo nic, ale já vidím tu bolest v očích někoho, kdo to napsal.
Musel cítit přesně to co já.
Bříškama prstů jsem přejela po nápise.
Představila jsem si hrot centrofixu jak vytváří písmenko po písmenku.
"Panebože budeš tady ještě dlouho?" Rychle jsem se otočila za hlasem.
Mám pocit, že její modré oči za chvilku vzplanou.
"Omlouvám se" Sklopila jsem pohled a postavila jsem se.
Palcem a prostředníčkem jsem opatrně vzala horký kelímek a soustředila se jak nejvíc to šlo, aby ani kapka neskončila na zemi.
Bohužel, i přes všechno úsilí, které jsem na to vynaložila, se mi to nepovedlo.
Modrooká dívka mi milostivě nastavila svou hubenou nohu.
Do vteřiny jsem ležela na zemi a stejně tak i celý obsah plastového kelímku.
Má jediná záchrana na dnešek se rozlévala do všech stran.
Postavila jsem se na své do teď třesoucí nohy a otočila se na modroočko.
"Omluva se přijímá" Usmála se na mě jízlivě, otočila se a zašla do své třídy.
Naposledy jsem se podívala na nápis úplně dole.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se alespoň trochu uklidnila a rozešla se pro papírové ubrousky.
Když jsem se vrátila, kafe bylo snad uplně všude po podlaze.
Každý kdo tudy prošel si nutně musel šlápnout do mého rozlitého zachránce.
Bohužel mi nezbývá nic jiného, než to uklidit.
***
Potichu jsem seděla v lavici a sledovala co píše učitelka na tabuli.
Samozřejmě, má mysl byla uplně jinde.
Právě v tuhle chvíli bylo mé jediné přání, abych mohla zmizet.
Nikdo by si toho nevšiml.
Ale co když někdo přeci jen.
Ať jsem se snažila myslet na cokoliv jiného, vždy jsem skončila tam kde jsem nechtěla.
Nechtěla jsem na něj myslet.
Dokonce se mi to příčilo.
Nepochybuji o tom, že každé jedno slovo, které opustilo jeho dokonalá ústa, byla lež.
