Po chvilce zazvonil školní zvonek.
Ten otravný zvuk se rozlehl po všech chodbách, starobou zapáchající školy.
Mé oči však zůstaly pořád upřené na déšť, dopadající na umazaná okna.
Jednotlivé kapky, stékající k zemi.
V tom jsem uviděla odraz smutné dívky.
Dívala se na mě. Vypadala jako malá mrtvolka.
Vychrtlá, bez známek života.
Jako lidská schránka bez života.
Nevnímala nic okolo sebe.
Sklopila jsem pokled a díky tomu má slza spadla na šedivou podlahu.
Nic jsem neslyšela, nic jsem nevnímala.
Byla jsem tu jen já, šedivá podlaha a můj odraz ve skle.
Zvedla jsem hlavu a podívala se okolo sebe.
Nikdo si mě nevšímal, každý do mě vrážel, šlapal mi na nohy a nadával mi.
Necítila jsem žádnou bolest.
Ani psychickou, ani fyzickou.
Možná to je dobře.
Bez jakéhokoliv výrazu ve tváři, jsem se rozešla zpátky ke své skřínce.
Byla otevřená, přesně tak jak jsem ji tady nechala.
Kdo by se toho taky chtěl dotknout.
Už několikrát jsem zaslechla, jak o mě koluje pomluva, že jsem nemocná a že se to přenáší dotykem.
Na vše na co sáhnu, na sobě má automaticky také bakterii, která ve mě přežívá už rok a půl.
Ale na něco je to dobré.
Nemusím se bát, že mi mé věci někdo ukradne.
Vyndala jsem si sešity na druhou hodinu, zavřela skřínku a rozešla se do učebny.
Šla jsem jako tělo bez duše.
***
Postavila jsem se před dveře našeho domu.
Před ulicí nebylo tátovo auto, takže jsem doma sama.
Odemkla jsem lehké dveře a pootočila klikou.
Rychle jsem se dostala až do pokoje ale to, co se mi dostalo do hlavy mě doslova praštilo.
"Sakra já jsem měla být ve škole"
Obratem jsem doběhla do chodby ke dveřím a vyletěla jak nejrychleji to šlo.
S těžkým batohem na zádech se mi běželo strašně špatně, a ještě k tomu jsem zakopla o kámen na chodníku.
"Kterej blbec nechá kámen na chodníku!" Vstala jsem a vší silou do kamene kopla.
Bolest, které mi okamžitě projela celou nohou, byla tak silná že mi vytryskly slzy.
Chytila jsem se za chodidlo a snažila se bolest nějak vymazat.
Neuspěla jsem.
Nedivila bych se, kdybych měla zlomenou celou nohu plus i tu druhou protože jedna, je u mě málo.
Moje kalhoty byly zralé opustit můj šuplík s oblečením.
Vyhodila bych je, kdybych měla jiné.
Kulháním, jsem se dostala na autobusovou zastávku, sedla jsem si na díky bohu prázdnou lavičku a čekala.
Sluníčko mi svítilo do tváře a to mě hřálo.
Dnešek mě opravdu hodně unavil, tak myslím,že nevadí, když si na chvilku zavřu oči.
***
Leknutím jsem se posadila a snažila se vyhledat zdroj zvuku, který mě probudil.
Přímo předemnou, v krásném černém autě, seděl člověk, kterého jsem doufala, už dnes neuvidím.
Koukal na mě přes otevřené okýnko s obrovským úsměvem na tváři.
Pomalu si sundal brýle, asi pro přidání dramatičnosti, olízl si suché rty a prohlásil.
"Ujel ti autobus zlato" Nezapomněl na mě mrknout a hlasitě opustil své dosavadní místo.
A zase jsem si z celé jeho věty dokázala zapamatovat jen to poslední slovo.
Proudilo ve mě jako krev v žilách.
"Přestaň si se mnou hrát" Zakřičela jsem do prostoru.
Cítila jsem se, jako bych právě vykřičela všechno co mě tížilo.
Ten pocit byl užasný.
To by mi ho ale nesměla zkazit nějaká ženská, která si za mnou nenápadně odkašlala.
Díky dodané energii a adrenalinu, jsem si dovolila asi až příliš a s drzým úsměvěm jsem se na ní podívala.
"Nějaký problém, babi?" Můj úsměv mi zůstal asi tak dalších deset vteřin, než jsem si uvědomila, že to byla paní, která si nechává u mého táty pravidelně spravit svoje nablýskané autíčko, a nechává tam majlant.
Je to jedno z těch malých záprdků, na které když se podíváte, musíte se smát protože jsou strašně vtipná a hnusná.
Když jsem se na ní znovu podívala, s trošku vyklepaným výrazem, měla pusu otevřenou dokořán a oči vytřeštěné jako srnka, kterou jste málem přejeli.
Nakonec, celou tuhle poněkud trapnou chvilku, zakončila ona se slovy, ze kterých se mi udělalo trochu špatně.
"Spolehni se, že tohle se dozví tatínek" A otočila se na svém ohavném podpadku tak prudce, až jsem se divila, že její vycpaná liška, která jí dělala ozdobu, neuletěla do teplých krajin.
Chudák.
Mám takový pocit, že dneska, už do školy ani chodit nemusím.
