Než začnete číst, ráda bych Vám dala typ na jeden film, který mě opravdu dostal. Jmenuje se "Suicide room". Je to s angickýma titulkama, ale určitě to stojí za shlédnutí, pokud máte rádi trošku psycho :)
Zhnuseně jsem se podívala na otce, který ke mě přišel.
"No tak?... Kde jsi byla?! " Zeptal se mě a nazvedl obočí.
"Nikdo pro mě nepřijel, musela jsem pěšky" Drze jsem se na něj pousmála a prošla okolo něj do kuchyně.
Už jsem nechtěla poslouchat ty jeho řeči.
Stejně jako ráno jsem otevřela lednici a stejně jako ráno v ní nic nebylo.
"Není tu ani jídlo abych mohla něco udělat" Otočila jsem se na něj.
Všimla jsem si, že na stole leží nějaký bonbón na bolest v krku.
Mám strašně ráda bonbóny na bolest v krku a bohužel si jich někdy vezmu víc, než by se mělo.
O dost víc, než by se mělo.
Rozbalila jsem ho a dala do pusy s očekáváním že se mi jeho příjemná chuť rozlije po jazyku.
Bohužel, tohle nebyl ten typ bonbónu s úžasnou příchutí, ale ten, který jsem nemohla ani vystát.
Začal mě neuvěřitelně pálit v puse a jeho chuť byla prostě odporná.
Rychle jsem ho vyplivla do koše a až pak si uvědomila, že celé moje menší divadélko sledoval můj čím dál více naštvanější táta.
"Dojdu nakoupit" Rychle jsem řekla, ještě pořád skloněná u koše a pokusila se usmát co nejlépe to šlo.
Když si to tak vezmu, celá tahle situace musela být pro tátu vtipná, ale on na mě pořád koukal uplně vážně.
Po chvíli, koukání si navzájem do očí, jsem sebrala tašku i s učením a rychlím krokem prošla okolo táty, otevřela vchodové dveře a co nejrychleji vyběhla ven na ulici.
Radši jsem si vzala celou tašku abych se nezdržovala v jednom domě s tátou, který podle toho jak vypadal než jsem odešla, každou chvílí bouchne.
Z tašky jsem si vyndala sluchátka a zapojila je do mobilu.
Byl starý, ale písničky se z něj poslouchat daly a to bylo pro mě nejduležitější.
Zmáčkla jsem tlačítko a mobil se rozsvítil.
Podívala jsem se na svojí tmavou tapetu.
Vždy jsem měla slabost pro takové ty depresivní fotky a obrázky.
Mám jich plný mobil.
Mou tapetou momentálně byla fotka v lese s pravdivým nápisem.
Dostala jsem se do hudby a pustila svou nejoblíbenější písničku.
Ed Sheeran- Make it rain.
Už dlouho to byla moje oblíbená písnička.
Šla jsem pomalu, i když bych měla možná přidat, aby táta nebyl ještě naštvanější.
Až mi bude 18, půjdu pryč.
Ještě rok a půl.
Zajímalo by mě, kolik je Jasonovi.
Nevypadal, že by byl stejně starý jako většina lidí z mé třídy.
Měla bych na něj přestat myslet.
To, že mě odvezl domů, ještě nic neznamená.
Ale mohlo by.
Třeba se mu zdám sympatická.
Nebo to bylo proto, že nejsem jako ostatní?
To je ale blbost, protože člověk se může sice lišit, ale většinou se má s kým na obědě bavit.
Já ani na oběd nechodím.
Naštěstí už jsem byla před obchodem, takže jsem mohla Jasona vypustit z hlavy tak, jak to on udělal už dávno.
Vešla jsem do obchodu a pozdravila.
Když jsem procházela okolo polévek, vzala jsem si dvě instantní do ruky a šla zaplatit.
Položila jsem je na pokladní pás a sundala si batoh z jednoho ramene, přehodila jsem si ho na břicho a začala hledat peněženku.
Když jsem zjistila, že v kapse, ve které jí obvykle mám není, polilo mě horko.
Rychle jsem si vyndala sluchátka z uši a nechala je volně spadnout podél mého těla.
Díky tomu, že byly napevno zastrčené v mobilu, jsem se nebála, že mi spadnou.
Omluvně jsem se podívala na prodavačku, dávajíc jí tak najevo, že se omlouvám za zdržování.
"Kolik to je?" Jenom to ne. Už zase tady je ten jeho hlas.
Proč se tohle stává mě.
S přivřenýma očima jsem se podívala za sebe, kde stál Jason.
Je až trapné že na něj pořád narážím.
Stál tam a hledal drobné ve své Louis Vuitton peněžence.
"Tady" Podal jí peníze.
Prodavačka se na něj usmála a poděkovala.
Jason do mě zezadu strčil, abych se pohnula z místa, ve kterém už jsem pravděpodobně vystála důlek.
Ještě než jsem se rozešla, podívala jsem se na prodavačku, která na mě k mojí smůle taky koukala a né moc příjemně.
Ještě jednou jsem se omluvně pousmála a vyšla ven.
Když konečně vyšel i Jason, rozešla jsem se k němu.
Mezitím co byl uvnitř, se mi podařilo najít peněženku.
Raději jsem peníze už vyndala a peněženku zandala zpátky do batohu, aby ji Jason neviděl.
"Tady jsou peníze" Natáhla jsem k němu ruku s penězi v dlani.
Chvíli se na mě koukal a pak zvedl svou ruku.
Pomalu jí táhl k mé.
V okamžik, kdy se jeho konečky prstů dotkly mých, celým tělem mi projel zvláštní pocit.
Nohy se mi začaly podlamovat a na chvilku se mi zatajil dech.
Nikdy jsem nic takového nezažila.
"Nechci to" Zavřel mi rokou dlaň a pak jí pustil.
"Ale byl bych rád, kdyby jsme na sebe takhle nenaráželi mimo školu. Zkus to nějak zařídit"
Otočil se, nasedl do auta a byl pryč.
A s ním byl pryč i můj úžasný pocit.
Zase to zkazil.
