"Jsem tady!" Zařvala jsem, hned jak jsem otevřela dveře.
Celou cestu jsem myslela na to, proč mu to tak moc vadí, že mě potkal.
Bohužel, když je někdo jako já, ostatní se s ním neradi setkávají ve společnosti.
Kazí jim to pověst.
Položila jsem si tašku ke schodům do prvního patra a šla do kuchyně.
"Vzala jsem dvě instantní polévky" říkala jsem při chůzi.
Z posledního šuplíku jsem si vyndala dvě misky a položila je na dřevěnou linku.
Už to tady musím uklidit, když vidím všechno to nádobí kolem.
Kdyby si po sobě uklízel i táta, měla bych to jednodušší.
"Ty budeš taky?" Vážně se mě na tohle zeptal?
Otočila jsem se čelem k němu a zadkem jsem se opřela o linku.
Při tom tlaku se mi nepříjemně zaryl okraj do kůže.
"Ne tati, nebudu."
Nemá cenu mu tady vysvětlovat, že jeho dcera taky žije, a tudíž musí za den pozřít nějaké to jídlo aby byla dál naživu.
Opravdu mi nestačí vypít sklenici vody za den.
Nevadí. Zadkem jsem se odstrčila od linky a s rukama zkříženýma šla do chodby.
Tam jsem si vzala tašku a podívala se na schody, které budu muset vyjít.
Dneska toho mám opravdu dost.
Pořádně jsem se nadechla a pustila se do zdolání mého soukromého Mount Everestu.
"Poslední, Anno snaž se!" Když jsem zvedla nohu a položila ji na podlahu v prvním patře, cítila jsem se opradvu jako někdo, kdo překonal tu největší překážku.
"Jsi dobrá" Sama jsem se pochválila a zalezla do prvních dveří po mé pravé ruce.
Když jsem vešla do svého pokoje a hlasitě za sebou zabouchla, očima jsem vyhledala svůj jediný cíl.
Postel byla opravdu ta věc, kterou jsem potřebovala, ale něco mi říkalo, že sprcha je taky dost důležitá.
Mé oči skákaly z měkké, ustlané, krásně vypadající postele a dveřmi do koupelny.
"Anno, sakra, nejsi prase!" Mrskla jsem svou tašku do kouta a šla do koupelny.
Dva dny staré oblečení jsem si svlékla a hodila do proutěného koše na špinavé prádlo.
Tentokrát jsem se na sebe nechtěla koukat do zrcadla.
Přeběhla jsem rychle do sprchového koutu a zavřela za sebou plastové dveře.
Pustila jsem na sebe vlažnou vodu a začala se mýt.
Všude po těle se mi z chladné vody, která dopadala na mé tělo, udělala husí kůže.
Namočila jsem si vlasy a voda z nich mi nepříjemně tekla po obličeji.
Napřed jsem si na ruku dala šampón který jsem si vetřela do vlasu a při tom jsem si masírovala pokožku.
Bylo to docela uklidňující.
Hned potom, co jsem si šampón smyla, dala jsem si na vlasy nějaký kondicionér co jsem našla ve sprše.
Ten jsem si nechala na vlasech do té doby, než jsem ze sebe smyla poslední mýdlovou pěnu.
Otevřela jsem dvířka a nával chladu, byl více než nepříjemný.
Zuby mi mírně drkotaly a ruka se mi klepala, když jsem se natahovala pro ručník.
Konečně jsem ho držela pevně v ruce a přitáhla si ho k tělu.
Postupně jsem se celá osušila a vlasy si vyfénovala.
Nemám ráda když jsou mokré.
Když jsem otevřela dveře od koupelny, můj pohled padl na postel.
"Tak jsi se dočkala" řekla jsem sama pro sebe a s rozběhem do ní skočila. V tu ránu jsem usnula.
***
Hlasitý a odporný zvuk vycházející z mého mobilu mi jako každé ráno úplně znepříjemnil vstávání.
Samozdřejmě, že každé vstávání je nepříjemné, ale když vám do ucha řve nějaký hrozný zvuk, který byl už přednastavený, což ještě víc naznačuje tomu, jaký propadák to je, je to ještě horší.
Pomocí nohou jsem ze sebe skopala peřinu a napomohla tak chladu, aby mě donutil vstát z postele.
Hbitě jsme se posadila a dala nohy z postele.
Špičkou palce jsem otestovala, zdali je podlaha hodna toho abych po ní přešla.
Naštěstí nebyla moc studená, tak jsem se postavila a namířila si to do koupelny.
S tímhle rozhodnutím, jsem ale udělala celoživotní chybu.
Z koupelny jsem vyběhla tak, že jsem se snažila co nejméně dotýkat ledových dlaždiček na zemi.
Sedla jsem si zpátky na postel a hledala moje froté ponožky.
Po asi pěti minutách opravdu usilovného hledání alá 'hledám ponožky a hele náramek s opravdu zajímavým přivěskem' jsem je stejně nenašla.
Byla jsem donucena bojovat o přežití.
Postavila jsem se před koupelnu.
Byla jsem připravená, tohle je ten správný okamžik.
Rozhoupala jsem se a skočila.
"Žiju!"
Podařilo se mi doskočit na bílý kobereček uprostřed koupelny.
Bohužel jsem už nedomyslela, jak se budu pohybovat.
***
Celé ráno jsem nějak zplácala, a teď stojím na zastávce jako každé ráno touhle dobou.
Autobus už zatáčí k nám do ulice.
Rozešla jsem se k okraji silnice a čekala.
Když autobus zastavil, zvedla jsem hlavu, abych se podívala na okýnko.
Nikdy jsme si nemyslela, že když se setkají naše oči, budu z toho mít skoro infarkt.
