,,To jako vážně?! Já si nikoho brát nebudu teď ani v nejbližší době."
,,Ale vezmeš, to že jsi gay jsem přijal a teď ti dokonce našel i partnera, tak se přestaň chovat jako dítě a nemluv se mnou tímhle tónem. Ještě pořád jsem tvůj král."
,,Možná, ale...
,,To jako vážně. Já si nikoho brát nebudu teď ani v nejbližší době." Protestoval jsem.
,,Ale vezmeš, to že jsi gay jsem přijal a teď ti našel i partnera, tak se přestaň chovat jako dítě a nemluv se mnou tímhle tónem. Ještě pořád jsem tvůj král." Nesnáším, když se nade mě takto povyšuje.
,,Možná, ale hlavně jsi můj otec." To že je král neznamená, že bude rozhodovat za mě. Protočil jsem oči.
,,Přestaň, pořád děláš nějaké problémy, tak tě třeba svatba zklidní. Naštěstí nikdo neví, kdo jsi a jak vypadáš, jinak bych se asi hanbou propadl." Posadil se zpátky na trůn.
,,Co prosím?" už jsem byl dost vytočený.
,,Nediv se mi. Kolikrát tě zatkli co?" Dobře na to už jsem nevěděl co říct, zatkli mě mockrát. Jen za maličkosti jako sprejování, ale stejně, asi by to nebylo úplně ku prospěchu něco jako - princ Louis znovu zatčen za...
,,No vidíš a teď běž k sobě." Zase jsem protočil oči, otočil se na podpatku a vydal jsem se do své ložnice, která je až úplně na druhé straně hradu. Cesta mi tam trvá z hlavního sálu, kde jsem se nacházel teď asi pět minut.
,,A mimochodem princ přijede za tři dny." Volal za mnou ještě můj otec.
Jen jsem zvednul prostředníček a přes rameno mu ho ukázal, aniž bych se zastavoval v chůzi.
,,Williame přestaň." Zavrčel na mě.
,,Neříkej mi tak víš, že to nesnáším."
,,A přesně proto ti tak říkám, i když mně se to líbí."
***
Nikoho si brát nebudu. Prostě uteču. Nikdo venku mě nezná a když zná můj obličej neví, že jsem princ.
Utéct nebude problém.
A kam uteču? Zůstanu tady.
Nikdo to nebude čekat. Když se dostanu přes všechny své myšlenkové pochody, které máme s otcem podobné, přijdu na to, že nejlepší je schovat se tady, v městě pod hradem. Otec všechny stráže pošle hledat do všech okolních zemí.
Mohl bych třeba začít chodit do školy. Do teď jsem se učil doma na hradě se spoustou soukromých učitelů a různých vědců. Upřímně si myslím, že se učím dobře a ve škole bych určitě procházel s jedničkami.
No nic, teď zpátky k plánu. Mám dva dny na to se ztratit, zařídit si bydlení, školu a třeba i brigádu. Mohla by být zábava i pracovat.
***
Všechno mám zařízeno, teď už jen nepozorovaně vypadnout. Posbíral jsem si všechno oblečení a narval ho do batohu.
Všechno povlečení a prostěradla co jsme našel jsem svázal dohromady, abych mohl... ne dělám si srandu. Prostě jen vyjdu jedněmi dveřmi pro služebnictvo, stejně jako, když odcházím po nocích sprejovat. Ještě si mě nikdy nikdo nevšiml, jak se plížím ven, tak proč by měl dnes.
Čekal jsem až kolem sebe neuslyším žádné hlasy ani kroky.
Konečně. Nikde nikdo. Vzal jsem za kliku.
,,Fuck" zašeptal jsem si tak nějak sám pro sebe. Je zamčeno.
,,Louisi, co tu děláš?" Ester, je to moje chůva.
Vychovávala mě už od mích čtyř let, hned po tom, co zemřela moje maminka. Moc vzpomínek na ni nemám, ale stejně mi moc chybí.
,,Ester, musím jít, nepřežil bych to." Myslíte, že přeháním, ani trošku. Radši bych skočil z věže než si brát nějakého prince, kterého ani neznám.
,,Já vím zlatíčko a neboj, tvému otci to neřeknu, ale vážně bys odešel bez rozloučení?" soucitně se na mě usmála žena, které mi většinu života nahrazovala matku a přitáhla si mě do objetí.
,,Budeš mi chybět Ester, ale stejně se jednou budu muset vrátit." Odemkla mi dveře a já ještě s posledním ohlédnutím na postarší hnědovlasou ženu s tmavě hnědýma očima, s děkovným úsměvem na tváři vyběhl do tmavé zahrady zalité pouze měsíčním světlem a ztratil se. . . . . . . . Tak a je tu prolog k mému novému příběhu. I když vím, že z toho zatím nejde v podstatě nic úplně usoudit, doufám, že se líbil. Zítra vyjde první kapitola🤍
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
