Seděla jsem na lavičce se slzama v očích... Nevěděla jsem co dělat, v rukou byl třes a chvěla jsem se i v tom teple zimou... Měla jsem pocit že jsem to všechno posrala.... Čuměla jsem blba rozmazaný efekt dělali slzy v očích....
Zvedla jsem se a odešla nahoru do pokoje v ruce jsem si hrála s mobilem...
Nevěděla jsem jestli Jankovi napsat....
t:promiň.....
A neodpověděl.....
Vůbec nevim, co mam dělat.. Jasný, s Jankem jsme už zažili překážek v našem vztahu několik.. Ale tahle hádka byla největší, když kvůli tomu odjel do Prahy. Oči se mi naplnily slzama.. Měla jsem na sebe hroznej vztek.
O týden později:
Janek se mi už týden neozval..nechápu proč, ale už jsem celkem naštvaná i na něj. Kšeft jsem samozřejmě zrušila už v ten den, kdy Janek odjel. Ale i kdybych třeba v těch drogách jela taky, nebo cokoliv jinýho, čekáme spolu přece dítě. On se nemůže jen tak vypařit a nedat mi nic vědět. A taky mi chybí.. Hrozně moc.
Tak ráda bych s nim mluvila, ale nebere mi ani ten podělanej telefon. Tak jo. Už potřebuju vědět, co bude. Nemůže mě za to trestat do konce života.. Přece jsem to nemyslela špatně.. Zvedla jsem se, převlíkla se z maskáčových kalhot do džín. Vytahaný tričko jsem zaměnila za černý, uplý. Bříško ještě nejde vidět, tak toho ještě využiju. Došla jsem na bus, kterej mi jel do Prahy.
...
Stojim před Jankovo kanceláří. Jankovo asistentka, Hana, tu zrovna není. Budu jenom doufat, že je Janek tady. Zaklepala jsem, vstoupila.
Tak jo. Teď nebo nikdy.
T: J-janku.. Já potřebuju vědět, co bude. Chybíš mi, vim že jsem udělala blbost, ale myslela jsem to dobře.
J: Týno..
Přistoupil ke mně blíž, pohladil mě po tváři
J: já potřebuju pauzu..
T: j-jako rozchod?!
Dala jsem mu pryč ruku z mojí tváře, načež on jen vyfoukl vzduch.
J: né, rozchod né.. Jen pauzu.. Na pár dní.. Týdnů..
Nechápavě jsem na něj koukala
T: můžeš mi říct, co jsem tak hroznýho sakra udělala?! Že mě za to musíš tak trestat.. Kolikrát se ti mam sakra ještě omluvit?
Zeptala jsem se naštvaně, zároveň se slzama v očích
J: Týno, já nevim.. Já vůbec nevim, s kým vlastně žiju.
T: žiješ se mnou!
J: právě.. A tohle by mě o tobě nikdy nenapadlo.
T: víš co, Janku? Tak si najdi nějakou, který půjde o tvý prachy a nebude je chtít vydělat sama, abys jí měl pod palcem.
Bouchla jsem dveřma od jeho kanceláře. Jakmile jsem vyšla ven z tý odporný budovy, rozbrečela jsem se.
Uf.. Tak jo. Nádech, výdech. To zvládnu. Setřela jsem si slzy, naposledy vzlykla, vysmrkala se. Zničehonic jsem za sebou uslyšela kroky, než jsem se stihla otočit, už jsem měla kolem svýho těla něžně obmotaný svoje ruce.
