POŽÍRAČI DUŠÍ

21-„Miluju tě, Lexo."

„Stará legenda praví, že muž a žena byli odděleni, protože se bohové báli jejich společné síly. Celý život tak hledáme tu ztracenou polovinu. A já jsem ji našel. Bohové mají důvod se bát. Společně budeme kráčet kupředu, jednou ponesu já tebe, jindy možná ty mne." pousmál se Carson, držíc ruce mé sestry Reagan, jež se pousmála též.
„Láska není slepá, ta pravá láska vidí vše. Slibuju, že tu pro Tebe budu v časech dobrých i zlých.
Společně se budeme smát i plakat. Společně budeme usínat i se probouzet. Společně se postavíme všemu, co nám osud nachystá. To ti slibuji!
Já Carson, odevzdávám se tobě, Reagan, a přijímám tě za svou ženu. Dokud nás smrt nerozdělí."
„Beru si tě, Carsone, takového, jaký jsi. Miluju tě takového, kým jsi dnes, a budu tě milovat takového, kým se v budoucnu staneš.
Slibuju, že nezestárnu vedle tebe, ale s tebou.
Slibuju, že ti budu naslouchat a učit se od tebe, podporovat tě a přijímat tvoji podporu.
Oslavím s tebou tvé radosti a vítězství a opláču s tebou tvé ztráty a prohry, jako kdyby byly moje vlastní. Ať se stane cokoliv, budu ti stát po boku a budeme spolu věřit, že naše láska nikdy nevyprchá. Tak, jako vkládám svoji ruku do tvé, tak ti odevzdávám svůj život. Budu tě milovat a věřit v tvoji lásku ke mně, ať nám následující roky a život přinesou cokoliv.
Já Reagan, odevzdávám se tobě, Carsone, a přijímám tě za svého muže.
Dokud nás smrt nerozdělí."
Když farář s decentním úsměvem přikývl, a Carson navlékl jednoduchý zlatý prstýnek Reagan na prsteníček levé ruky a ona následně udělala totéž jemu, se políbili.
Nebyl to zdlouhavý obřad, nikdo zde nezpíval, farář nejprve rychle pronesl svatební řeč, aby měli Carson a Reagan prostor říct si své sliby.
I přesto jsem se celou tu dobu spokojeně usmíval a cítil ve své duši klid, pokoj a štěstí. Štěstí za to, že moje sestra je šťastná

Ona a Carson si byli souzeni už od samého dětství.
Vyrostli po boku toho druhého, stáli při sobě v nesmyslných dětských hádkách a bránili se navzájem. A přestože se občas pohádali, následně z toho vzešli ještě silnější než předtím. Stáli při sobě i v těch nejtěžších chvílích, především v době, kdy Carson přišel o oba své rodiče. Reagan chodila jako tělo bez duše, jako by ona sama ztratila své rodiče. Nesla s Carsonem jeho bolest tak jako nikdo jiný.
Měli se rádi již odmalička a připadalo mi skoro jako zázrak, že jejich city přetrvaly a dovedly je až k manželství.
Oni dva mi dávali naději, že i na tomto zapomenutém konci světa existovala pravá láska.
Dříve jsem jim jejich vztah tajně záviděl. Nebyl perfektní, ničí vztah není, no i tak mi připadal pohádkový. Princezna milovala svého prince stejně tak, jako on miloval ji. Byl tam však háček, stejně jako tomu je v každé pohádce – nemohli se vzít, protože by tím ohrozili duše své, tak duše těch, na kterých jim záleželo.
Zlo žijící v lesích Mortui rozprostírajících se všude okolo nás bylo ten háček.
Sevoti byli ten háček.
Ale i přesto všechno našli princ a princezna způsob, jak být spolu.

Ve chvíli, kdy jsem stál v malé kapli a sledoval šťastný výraz ve tváři jak své sestry, tak jejího manžela, mého švagra, jsem začal doufat, že i já jednou budu moct ženě, kterou budu milovat, slíbit svou věrnou lásku a ona ji zase slíbí mně.
Cítil jsem se šťastný, protože oni se tak cítili.
Po asi půl hodině jsme všichni vyšli z kaple.
„Budeš se teď stěhovat ke Carsonovi, viď?" optal se Benjamin Reagan.
„Ještě zůstanu pár dní doma, ale brzy budu žít s Carsonem. Jsme manželé, i když ne s požehnáním mých rodičů, čekáme spolu dítě a budeme všichni tvořit rodinu. Jen musím přijít na způsob, jak to všechno říct matce. Jsem si jistá, že otec to přijme mnohem lépe než ona. Vím, že má o mě jenom strach, ale raději budu žít šťastně a zemřu dřív než se několik desítek let utápět ve smutku."
„Čím dřív jim to řekneš, tím lépe to přijmou."
Poté, co jsem jim oběma poblahopřál, vydal jsem se spolu s Benjaminem zpátky domů mezitím, co novomanželé byli stále zahledění do sebe a radovali se ze svého sňatku uvnitř kaple.