POŽÍRAČI DUŠÍ

30-„Lesy cítí tvůj strach."

Po dalších asi dvou hodinách cesty, kdy jsem byl celou dobu v napětí a ohlédal se okolo sebe, jestli nás náhodou něco nepozoruje či nesleduje a nechystá se na nás znovu zaútočit, zatímco Alexa si klidně a bezstarostně vykračovala temným lesem, jsme konečně zastavili.
„To tvoje kručení v žaludku už se nedá poslouchat!" stěžovala si. „Taky mám hlad, to mi věř, ale rozhodně to nedávám najevo tak značně jako ty. Nemůžeš to prostě ztlumit?"
„Ano, můžu, když se najím, přestane to, ale jinak ne. Nemůžeš po mně chtít, abych ovládl svůj hlad, prostě to nejde."
„To říkáš jen proto, že jsi k tomu nikdy nebyl přinucen. Nemáš ani ponětí, jaké to je, skutečně hladovět."
„Alexo, vážně, nemáš něco k snědku? Cokoli, co bych mohl jako člověk pozřít a neotrávit se tím. V těchto oblastech lesa jsem nikdy, nikdy předtím nebyl a opravdu tedy nedokážu říct, zda tady žijí nějaká zvířata, která bych mohl ulovit, nebo tady roste lesní ovoce, jež by mě neotrávilo."
„Občas jsi neuvěřitelně otravný," povzdechla si.
„To není odpověď, kterou chci."
Znovu si povzdechla, tentokrát hlasitěji, aby mi dala jasně najevo, jak moc ji obtěžuji.
„Ne, nemám. Tvoje duše je moje jídlo a já se musím zatraceně ovládat. Spokojila bych se i s tělem, kdybych byla v podobě čtyřnohého tvora, ale rozhodně by mi to nepřineslo takové potěšení jako pozření tvé duše."
Nespokojen s její odpovědí, jsem se zamračil.
Napadla mě další otázka a přestože jsem již předem věděl, že Alexa bude ještě nepříjemnější, nemohl jsem ji nechat jen tak volně plavat mou myslí a nevyslovit ji.
„Mám otázku," oznámil jsem. „Vlastně bych spíš řekl otázky."
„Už zase? Nemůžeš alespoň na chvíli být zticha a nechat svá ústa zavřená? A, jistě, že nemůžeš, protože ti to ta tvoje zatracená zvědavost nedovolí."
„V jaké podobě jsi, když se, ehm, krmíš lidskými dušemi? A nemůžeš tomu nějak zabránit? Nemůžeš se prostě živit třeba zvířecími dušemi? Počkat, mají vůbec zvířata duši?"
„Samozřejmě, že mají. Jsou to žijící tvorové a stejně jako lidé duši mají, jen je jiná. Zvířata jsou mnohem lepší stvoření než vy pozemští dvounožci. Sice nemají svědomí, ale to na věci nic nemění. Pořád jsou lepší než tvůj druh. Vy se během té krátké doby, co jste naživu, zabíjíte navzájem, lžete, soused pomlouvá souseda, kradete, nevážíte si toho, co máte, kdežto zvířata nic takového nedělají. Nezabíjejí pro potěšení či pomstu. Zabíjejí pro potravu, pro to, aby přežili. Nekonají špatno jeden druhému a pokud ano, dělají to pro přežití sebe a svých nejbližších, například svých mláďat. Tvůj druh si koná zlo, protože chce. Jste odporná stvoření ničící tuto zemi. Říkáš mi, že já jsem ta špatná, že já jsem ztělesnění zla, ale tak to není. Já se živím vašimi dušemi, jež jsou plné zla, strachu a lidské podlosti. Já jsem stvořená k tomu, abych zabíjela. Nemám svědomí, necítila bych žádnou vinu ani kdybych během jediného dne zabila tisíce lidí. Cítila bych se potom úplně stejně jako předtím. Jenomže vy lidé k zabíjení stvoření nejste. Vy máte tuto planetu opracovávat, starat se o ni a ne ji ničit! Já sežeru vaše duše a osvobodím tak zemi od dalšího bezohledného pokrytce."
„Parker byl dobrý muž." namítl jsem. „A Geffreyho ženu jsem sice neznal, ale-"
„Ale mně na tom nezáleží, Christophe!" křikla, přičemž se jí v sytě zelených očích zablesklo. „Prvních pár stovek let jsem zabíjela pouze ty, o nichž jsem předpokládala, že jsou to špatní lidé. Jenomže jak jsem řekla: Století jde za stoletím, tisíciletí za tisíciletím. Uvědomila jsem si, jak to doopravdy je. Každý člověk je špatný. Každý v sobě má dva vlky, dobrého a špatného. Během šesti tisíc a nějakých pár let k tomu jsem nepotkala člověka, který by sem tam nenakrmil vlka špatného, byť to byla jen závist či neláska k druhé osobě. Každý člověk na tomto světě je alespoň trochu zlý. Je mi tedy jedno, jestli zabiju tyrana nebo ranhojiče. Oba se totiž můžou změnit. Z tyrana se může stát mrzák neschopný někomu ublížit a do ranhojičových ruk se může dostat osoba, již nenávidí, a tak namísto, aby postiženému ránu vyčistil, potře ji jedem. Tak zvrácené bytosti jste."
Její pohled na život mě zaskočil.
Ještě před chvílí bych si bezhlavě stál za tím, že ona je to nejhorší stvoření chodící po tomto světě, no její slova mě přiměla se zamyslet.
Na jednu stranu jsem si stále hájil to své, tedy že bezohledné zabíjení, především, nevinných lidí, je špatné, ale na druhou stranu se kdesi uvnitř mně skrývalo porozumění vůči ní.
Za těch šest tisíc let měla možnost poznat miliony lidí a zjistit, jací uvnitř opravdu jsou, není divu, že vidí svět tak zkaženě, řekl jsem si.
„Takže ti opakuji Christophe, přestaň mě urážet. Jsem zlá, opravdu ano. Byla jsem tak stvořená. Nemám v sobě dobro a nikdy mít nebudu. Tak to zkrátka je. Jenomže já si to alespoň přiznám. Vím to a jsem si toho plně vědoma. Tvůj druh tvrdí, jak jsou jejich srdce čistá, modlí se k bohům a tvrdí, jak jisto jistě skončí v nebi. To vás lidí dělá ještě ohavnějšími."
V danou chvíli mě nenapadalo nic, co bych mohl namítnout.
Měla totiž pravdu.
Pravdivě popsala lidskou povahu a očividně pravdivě popsala i tu svou.
„A proč se tedy nemůžeš živit zvířecími dušemi?" položil jsem jí další otázku, avšak po jejím vyslovení jsem si na ni dokázal odpovědět sám.
„Ty znáš odpověď." pronesla, jako by mi četla myšlenky.
„Protože zvířecí duše jsou čisté. Protože zvířata zabíjí pro přežití a ne z důvodů, ze kterých zabíjejí lidé. Jsou lepší než my."
„Přesně tak. Já se živím zlem, strachem a všemožnými lidskými emocemi, která zvířata nedokáží cítit."
Chápavě jsem přitakal.
Už jsem se chtěl začít znovu vyptávat, no Alexa mě zarazila.
„Ano, vím, že jsem ti nezodpověděla jednu z tvých otázek, ne že by jich nebyly desítky, ne-li stovky. Zajímá tě, jak vypadám, když požírám duši?"
Souhlasně jsem přikývl, avšak svým rozhodnutím jsem si jistý příliš nebyl.
Alexa, jako by mou nejistotu vycítila, mi věnovala prozíravý pohled: „Až uznám za vhodné, budeš toho svědkem. Právě teď na to nejsi dostatečně silný."
Ve tváři se mi usadil znepokojený výraz.
„To bych neřekl. Za posledních několik hodin jsem mě toho překvapilo tolik, že tvoje podoba během požírání duší mě určitě nevyvede z míry tak, jako to, co jsem se o tobě už dozvěděl. Věř mi, Alexo, zvládnu to." trval jsem na svém.
„Ne, Christophe. Možná máš pocit, že toho o mně víš hodně, no pravda je taková, že nevíš téměř nic. Nemáš ani ponětí, co jsem zač."
„Tak mi to řekni."
„Opravdu si myslíš, že se šest tisíc let se dá jen shrnout? Moje minulost je strasti plná a především neuvěřitelně dlouhá na to, abych ji někomu popisovala od samého začátku."
„Není to nudné?" pohlédl jsem na ni a pokrčil rameny. „Mám na mysli, žít tak dlouho."
Alexa se s posunkem hlavy pousmála.
„Ne, to skutečně není." zavrtěla hlavou. „Protože ani po tak dlouhé době jsem nepoznala všechno. Stále jsou věci, které by mě mohly překvapit, přestože jich ani zdaleka není tolik jako v tvém případě. Čím více znáš, tím víc si uvědomuješ, kolik jsi toho ještě nepoznal."
Uznale jsem kývl hlavou na stranu.
Zase měla pravdu.
„Nerada se opakuji, ale je čas zase vyrazit."
„Kdy mi už konečně řekneš, kam mě vedeš?" povzdechl jsem si.
„Buď půjdeš, abys to zjistil, nebo zůstaneš tady a s největší pravděpodobností nepřežiješ déle než pár hodin. Lesy cítí tvůj strach. Vědí, že z nich máš obavy a pokud se mě nebudeš držet, všechny je využije proti tobě."
„Ne každý je nepřemožitelný požírač duší, který se nemá čeho bát." poznamenal jsem jízlivě, přičemž se Alexa pobaveně usmála.
„Přesně tak, pozemský dvounožče, správně jsi vyhodnotil situaci. Budu doufat, že ti tvoje inteligence ujasní i to, co je pro tebe nejdůležitější, aby ses vůbec dožil dalšího rána, sebereš ten svůj zadek a budeš mě laskavě následovat."
Poslední slova pronesla chladným hlasem se smrtelnou vážností, až mi přeběhl mráz po zádech.
Raději jsem již nadále neoponoval a vydal se za ní.
„A ještě jedna věc," dodala posměšným tónem hlasu po několika krocích, otáčejíc se zpátky na mě. „Nejmenuji se Alexa. Mé celé jméno zní Alexandrine."

.

Ranomandry Tobě moc děkuju za jedny z prvních komentářů, protože snad není kapitola, ke které by ses nevyjářila😁🖤

kubicova_adela