POŽÍRAČI DUŠÍ

38-„Trochu úcty, pozemšťane."

Tentokrát však ani zdaleka tak dlouho netrvalo sejít všechny schody, přestože hned to taky nebylo.
Toto schodiště, narozdíl od toho, jímž jsme scházeli do obrovské knihovny, bylo mnohem prosvětlenější a díky tomu na mě působilo lepší atmosférou.
Denní světlo zde proudilo velkými okny umístěnými téměř přes celou délku zdi, jež byly zdobené spoustou stříbrných vlnek, které dodávaly majestátní vzhled nejen oknům ale celému prostoru. Ve větších intervalech od sebe byly rozmístěné svícny připevněné ve stříbrných držadlech na zdi.
Schody byly jako ty předchozí z bílého mramoru, no zábradlí vypadalo podstatně honosněji, především díky stříbru, jež jej zdobilo.
Když jsme došli do nepříliš velkého, avšak i přesto ne malého, salónku, Alexa se otočila čelem ke mně a po chvíli mlčení opět promluvila, již klidným a vyrovnaným hlasem.
To, jakým způsobem na mě vyjela v knihovně, mě stále znepokojovalo, ale nechtěl jsem to na sobě nechat znát, alespoň jsem se o to snažil.
Moji pozornost však upoutali dvě postavy stojící u robustních velkých dveří. Oba to byli muži, oblečeni v jakémsi podivném a poměrně komplikovaném modro-bílém hábitu, bílých kalhotách a stříbrně zbarvených botách vysokých do půli jejich lýtek.
Vlasy, jejichž část byla spletená do copů po stranách hlavy, měli oba muži až k ramenům, což jsem u mužů viděl snad prvně.
Krátký sestřih mužských vlasů totiž byl dalším nepsaným pravidel, kterého se všichni muži v Timoru drželi.
Nikdo nevystupoval z davu.
Jakmile muži spatřili Alexu, na rtech se jim rozprostřel decentní úsměv.
„Tua maiestas, receperint retro. Mater tua est, expecto te."
Alexa jen přitakala a nadále mě propalovala svým intenzivním pohledem.
„Christophe," oslovila mě přísně. „Přestaň lelkovat a poslouchej mě."
Trhnul jsem sebou, jako bych byl v nějakém transu.
„Co to říkal?"
Nemohl jsem přeslechnout pobavený úšklebek obou mužů, no ani jeden z nich se neodvážil nic říct.
Alexa si otráveně povzdechla.
„Že jsme očekáváni."
„Kým?" vyptával jsem se, stále se rozhlížejíc po salónu, jenž byl vydlážděn bílým mramorem stejně jako schody, zdi byly natřené světle modrou barvou a okna, k jejichž vrchním okrajům byly připevněny bílé závěsy, sahala od země až k několik stop vysokému stropu.
V rohu salónu se nacházel kamenný sloupek s postříbřenou vázou, v níž byly květiny. Opodál byl umístěn stůl s květinami, okolo nějž stála dvě křesla a menší pohovka s ozdobnými polštářky.
Nad stolem visel mosazný třpytivý lustr, jenž salónu dodával ještě více velkolepý a bohatší zjev.
„Neptej se a raději poslouchej. Jakmile vstoupíš do sálu, prosím tě, nerozhlížej se tak okatě okolo, alespoň se o to pokus. Už tak se o tvém druhu ví, že je nad míru neslušný, tak nám nemusíš ukázat další úroveň neokázalosti, ano?"
Při jejích slovech se oba muži zase uchechtli.
„Nejsem neokázalý." namítl jsem dotčeně a vůbec si přitom neuvědomoval, že mám ruce v kapsách ušpiněných kalhot.
Alexa s potutelným úsměvem kývla hlavou na stranu.
„V tom případě si ani nechci představovat, jak podle tebe vypadá člověk, jemuž je etiketa naprosto neznámá."
„Etiketa?" opáčil jsem.
„Nauka o slušném chování." doplnila mě.
Oba muži se mermomocí snažili zadržet smích.
Nasupeně jsem tedy vykročil vstříc dveřím, no ve chvíli, kdy jsem muže spatřil zblízka, jsem se zaraženě zastavil.
Když jsem stál opodál, vůbec jsem si nevšiml, jak zvláštní oba jsou.
Zamračil jsem se, pohlédajíc na podivně špičatý tvar jejich uší, ostře řezané tvary jejich obličejů, dokonale upravené obočí a úzké, avšak respekt vzbuzující oči zvláštně šedé barvy.
Jejich bledá pleť nejevila jedinou známku nedokonalosti.
Budili ve mně respekt, to skutečně ano, no nepociťoval jsem v jejich přítomnosti strach, alespoň ne do momentu kdy se na mě oba zeširoka usmáli. V tu ránu, při pohledu na dlouhé blyštivě bílé tesáky namísto špičáků v jejich ústech, o pár kroků jsem ustoupil, až jsem narazil do Alexy.
„Co, co jste zač?"
„Ne co, ale kdo. Trochu úcty, pozemšťane." promluvil na mě jeden z nich hlubokým a naprosto vyrovnaným hlasem, dávajíc mi tak najevo, že jej jen tak něčím nevyvedu z míry. „Jak dobře znáš mýtické bytosti a legendy?"
„Řekla bych, že kromě legendy o Flamma sub terre, kterou ještě určitě zná ve špatné verzi, jich moc neslyšel, ne-li žádnou." vložila se do toho Alexa.
„Jsme spojením dvou druhů, Christophe z Timoru, elfů a popíječů krve, upírů, či vampírů, na názvu příliš nesejde."
Znepokojeně jsem se zamračil.
Najednou jsem už z nich měl obavy.
O elfech jsem, abych pravdu řekl, jsem nikdy předtím neslyšel, o popíječích krve, tedy vampírech, jsem však něco málo věděl, ale netušil jsem, co z toho je pravda a co pouhý výmysl.
Bylo mi známo, že oplývají nadlidskou silou, jsou nesmrtelní, nenávidí česnek, jsou to noční lovci, jelikož by je slunce spálilo, což byla očividně jen báchorka, jelikož jsem tyto bytosti právě viděl stát na místě, kde na ně přímo proudily sluneční paprsky, no že se živili krví byla rozhodně pravda.
„Jsme hybridi, stejně jako spousta dalších tvorů. Říkáme si elfírové. Možná ti to zní zvláštně, ale věř, že každý, kdo poznal a na vlastní oči spatřil naše schopnosti, neodvážil se si z nás utahovat. Radím ti totéž."
Souhlasně jsem přikývl.
Opravdu nebylo v mých úmyslech si ani jednoho z nich dobírat, i kdyby mě předem neupozornili.
Vyzařoval z nich respekt na první pohled.
Jen hlupák by v říši plné nadpřirozených bytostí provokoval někoho, o kom nemá ani ponětí, kdo je zač a co všechno dokáže.
„Jak to, že vás nespálí slunce?" přelétl jsem pohledem z jednoho na druhého.
Tentokrát mi odpověděl druhý z nich, opět s pobaveným úšklebkem.
„To se mezi vámi lidmi šušká? Odkdy slunce pálí ochránce Země, se kterou se přátelí? Protože to my jsme. Ochránci této planety. Čistíme ji od těch, kteří ji ničí, především od vás lidí."
„Kolik nadpřirozených bytostí ještě existuje? Je tohle všechno, nebo je jich mnohem víc?" povzdechl jsem si a rozhodil rukama, otáčejíc se zpátky na Alexu, jež se potutelně usmívala.
„Jsou jich spousty, Christophe, ať už jsou jejich podoby jakékoli."
„A kolik bytostí je tvého druhu? Kolik Sevotů obývá tuto planetu?"
„Těch nejvzácnějších je vždycky nejméně." pronesla, stále se usmívajíc a vykročila kupředu, načež jí elfírové otevřeli dveře a znovu se lehce uklonili.
A nejspíš právě proto je Alexandrine ve světě nadpřirozených bytostí tak významná.
Nedokázal jsem říct, jaký počet asi její slova značila, no bylo mi jasné, že Sevotů je málo a právě proto mi nešlo do hlavy, proč se dva z nich, tedy Alexa a její bratr Maxmillián, pohybovali po tak dlouhou dobu právě v lesích Mortui v okolí Timoru.
Když jsem tam zůstal jen tak nečinně stát, oba elfírové pokynuli hlavou směrem ke mně a naznačili mi tak, abych se vydal za Alexou.
To jsem taky udělal, no na její připomínku, abych se tak okatě nerozhlížel všude okolo, jsem v danou chvíli dočista zapomněl.

******
Těšte se na další kapitolyyy😁❤️

kubicova_adela

a btw. pokud Vás něco o mně zajímá, ať už ohledně psaní nebo i něco o mně samotné😂, můžete se mě na instagramu kubicova_adela přes stories zeptat💞😽