POŽÍRAČI DUŠÍ

72-„Jsem Zkáza, Christophe."

Alexa se postavila opodál, načež se ozvalo hlasité křupání.
Skutečně to znělo jako lámání kostí, no ona nedávala nijak zvlášť najevo, že by se nechala bolestí zmáhat.
Z toho dokonalého obličeje se zformovala obrovská hlava s výraznýma zelenýma očima a dlouhými, z její tlamy trčícími, blyštivými tesáky.
Alexina snědá pokožka ztmavla do té nejtmavší černé, přičemž se její trup mnohonásobně zvětšil, obalil se horou svalů a z černé kůže se vyjevila krátká, byť hustá, srst.
Z dívčiných rukou a nohou se stala silná dlouhá chodidla s drápy tak ostrými, že by jimi prakticky bez vynaložení úsilí přesekla člověka vejpůl.
Během pár chvil z ní byl obrovský čtyřnohý zabiják, jenž upíral pohled právě na mě.
„Bolelo to?" neodpustil jsem si hloupou otázku, stejně jako když jdem pozoroval její opačnou přeměnu v lesích Mortui.
Zvykla jsem si, zaslechl jsem její, tentokrát opět značně hlubší, hlas ve své hlavě. Je to chvilková bolest.
Přestože jsem věděl, že se mi nechystá ublížit, stejně se můj respekt k ní několikrát znásobil.
Jak by taky ne?
Kdo by neměl alespoň trochu strach, kdyby hleděl do očí tvorovi, jenž byl schopen v mžiku sebrat dané osobě všechna léta, která ještě mohla prožít??
A teď se laskavě pohni a vylez mi na záda. Pokud to neuděláš, mé podmínky znáš.
„Poneseš mě v zubech.“ přitakal jsem.
Přesně tak.
Bez odmlouvání jsem tedy vyčkal, než si Alexa lehne, abych se vůbec dokázal vyškrábat na její hřbet.
Rukama jsem objal část jejího krku, abych nesklouzl na zem, když se zvedala.
Warrick nás, především Alexu, bedlivě pozoroval.
„Řekl bych nějaký vtípek, ale,“
Raději mlč, ozvala se se zavrčením Alexa tak, že jsem její nevyřknutá slova slyšel i já. A snaž se být alespoň několik desítek metrů za mnou, dodala povýšeně.
Nato se odrazila od země, vyskočila nejméně dva metry do vzduchu, přičemž hravě přeskočila kmen spadlého stromu i s jeho rozježenými větvemi s jehličím, a pádila si to k vratům paláce takovou rychlostí, že jsem vše okolo viděl pouze rozmazaně. Kde byl v danou chvíli Warrick, to jsem nedokázal říct, každopádně jsem si byl jistý, že nás nepředběhl.
Nedokázal jsem si snad ani představit, že by na světě existoval tvor rychlejší než právě Alexa, ať už byla ve zjevu lidském či zvířecím.
Během chviličky Alexa překonala vzdálenost několika stovek metrů, kdežto Warrickovi to trvalo podstatně déle.
Sarangerel při pohledu na Alexu o krok ustoupila, její výraz se však nezměnil.
„Budou takhle stát ještě pár hodin.“ promluvila, snažíc se nedat najevo své znepokojení.
Neměl jsem ale pocit, že by byla znepokojená právě z Alexy, nýbrž z něčeho, o čem se ještě nezmínila.
„Christabelle je blízko.“ dodala značně potišeji. „Ještě o nás neví, ale to se může kdykoli změnit.“
Jakmile to dořekla, vedle nás se objevil Warrick.
Slez, Christophe.
Poté, co si Alexa opět lehla, udělal jsem to, co mi bylo řečeno.
Postarej se o něj, prohodila s hlavou otočenou k Warrickovi. Neměla jsem dostatek času na to, abych jej naučila to, co by měl umět.
Warrick jen souhlasně přikývl.
Dřív, než jsem se stihl zeptat, co se bude dít dál, byla pryč.
Zmateně jsem se rozhlédl okolo, no nespatřil jsem nic kromě tmy, již prořezávalo světlo z hořících pochodní.
„Kam zmizela? A proč nám neřekla, co se chystá provést?“
„Tobě to neřekla, Chrisi.“ poznamenal Warrick, což mě nepotěšilo.
„Proč zase nic nevím? Co mi tajíte?“ dožadoval jsem se odpovědí, a když se mi jich nedostalo od Warricka, upřel jsem pohled na Sarangerel.
Ta však taktéž neřekla ani slovo.
„Alexa s tímto návrhem nesouhlasila. Byla proti tak moc, až se mi tomu nechtělo věřit. Pokud se nám tedy náš plán nevyvede tak, jak jsme zamýšleli, svou zlost si z jiného světa vybij na mě, ne na ní.“
„Cože?“ nechápal jsem.
„Omlouvám se, Christophe.“ zašeptala Sarangerel a nato mi do obličeje foukla jakýsi zvláštní prach, po jehož vdechnutí se mi zavřely oči, podlomila se mi kolena a upadl jsem do bezvědomí.