POŽÍRAČI DUŠÍ

16-„Srdce těch lesů je temné."

Na jejích rtech se znovu rozprostřel široký upřímný úsměv, což mě přimělo se taky usmát.
„Umím plavat." přikývla. „Nevím, kdy ani kdo mě to naučil, ale jsem si jistá, že umím plavat a pokud ty ne, můžu tě to naučit."
Chvíli jsem i přemýšlel, zda nemám předstírat, že plavat neumím, abych mě o důvod víc s ní trávit čas, avšak když začala plavat směrem pryč ode mě, přestal jsem nad tímto nápadem polemizovat, odrazil se od oblázkového dna jezera Caeruleum a plaval za ní.
„Očividně mou radu potřebovat nebudeš."
„Nechci, aby to vyznělo jakkoli špatně, protože to není zrovna výhra, ale jsem rád, že tady jsi. Myslím u nás, v Timoru."
Alexa se zastavila, aby se otočila na mne.
„Vnímám to stejně, Chrisi. A za to vděčím především tobě. Jsem ráda, že jsi mě našel zrovna ty."
„Zajímá mě proč." vyzvídal jsem s potutelným úsměvem, jenž se usadil na mých rtech, kopajíc nohama, abych neklesl ke dnu.
„Protože nevěřím tomu, že by kdokoli jiný nesebral nohy na ramena a nenechal mě tam. Pochopila bych to. Kdo jiný, než ty by byl ochoten riskovat svůj život jen pro to, aby zachránil úplně neznámou dívku?"
„Nemohl bych tě tam nechat. Něco takového bych si neodpustil. Moje svědomí by mi to nedovolilo."
„Dám ti radu, Chrisi," povzdechla si. „V tomhle světě, za hranicemi lesů Mortui, lidé, jímž jejich svědomí nedá za jejich činy spát, brzy skončí. Nepřežijí. Neptej se mě, jak nebo proč to vím, prostě přijmi fakt, že tomu tak je a bude. My dva nemůžeme změnit povahy ani toho druhého, natožpak těch nejmocnějších lidí žijících v této říši."
„Nejmocnějších lidí?" zamračil jsem se, načež se dívka zarazila. „Myslel jsem, že v Aurumpii je jenom jeden skutečně mocný člověk, zda-li ho tak můžu nazývat, a to je císař."
„A ty si myslíš, že by dokázal jeden, řekněme, člověk vládnout tak obrovské říši?"
„Prej upsal duši ďáblu, který mu s tím pomáhá a kterému císař skládá oběti."
„To nedokážu říct, zato jsem však přesvědčená o jednom: Zlo je všude. Není lidské bytosti, jež by v sobě neměla alespoň trochu zla." poznamenala, rozhodná o každém svém slovu.
„To je zajímavé tvrzení," zamyslel jsem se, pronášejíc svá slova nahlas. „A vlastně se mu i přikláním, ovšem trvám na to, že pokud v lidech převažuje dobro, nikdy se to zlo uvnitř nich nemusí probudit."
„Pokud je k tomu život nepřinutí."
Překvapen jejími úvahami, jsem kývl hlavou na stranu.
„Vím, že si nevzpomínáš, ale usuzujíc podle toho, co jsem se od tebe doposud dozvěděl ať už o tobě samotné nebo o čemkoliv jiném, řekl bych, že jsi to v životě neměla zrovna jednoduché. Nemáš byť jen ponětí, proč nebo jak ses ocitla v lesích Mortui?" zajímal jsem se, abych se toho o ní dozvěděl víc a lépe jí porozuměl.
Sice jsem to neviděl, ale poznal jsem, že dívka pokrčila rameny.
„Promiň. Ve snech mám občas nějaké záblesky a vidím obrazy, jako by se mi vracela paměť, nebo alespoň její ústřižky, jenomže ty jsou tak rozmazané, že to nedokážu říct jistě a nechci tím tebe ani nikoho jiného zatěžovat."
„Není to o tom, že bys mě tím zatěžovala. Budu vděčný za jakoukoli informaci o tobě a tvém životě, ať už jsi si jejich pravděpodobností jistá či ne. Řekni mi o čemkoliv, co se ti vybavilo. Můžeš mi věřit."
„Nevěřím nikomu víc než tobě." pousmála se. „Jen nechci, aby mé matné vzpomínky ovlivnily způsob toho, jakým na mě pohlížíš."
„Ať se ti v životě přihodilo cokoliv, nevěřím tomu, že bys byla špatný člověk. A vlastně i kdyby ano, je mi to jedno, nezáleží mi na tom. Každý se může změnit a každý má právo na druhou šanci, jen ne za tu stejnou chybu. Záleží tedy na tom, jakým člověkem budeš teď."
„Jsi moudrý, Chrisi." pronesla rozvážným hlasem. „Na svůj věk vnímáš tenhle svět s uvážením. Nesoudíš, snažíš se pohlédnout na situaci člověka ze všech možných úhlů a pár tvých slov má větší hodnotu než několik set slov jiných lidí, což značí, že tvá duše je starou duší. Dokonce bych řekla, že velmi starou duší."
„Zníš jako nějaký mudrc."
Alexa se zeširoka usmála.
„Stále toužíš slyšet, co si ze své minulosti pamatuju?" položila mi otázku. „I když to nemusí být pravda, ale jen chybný ústřižek, který mi má mysl z, pro mě, nevysvětlitelných důvodu vyobrazila?"
Souhlasně jsem přikývl.
„Večer toho dne, kdy jsi mě přinesl sem, do vesnice Timor, jsem měla horečku, alespoň to mi Adalyn řekla. K tomu navíc jsem nebyla plně při smyslech, ztratila jsem spoustu krve, ale ty noční můry stále nedokážu vymazat ze své paměti, nehledě na to, jak moc bych chtěla."
Doplavali jsme blíže ke břehu, kde jsme oba dosáhli chodidly na dno jezera, po němž bylo rozprostřeno několik tisíc perfektně hladkých oblázků.
„Hleděla jsem do očí tomu obrovskému zvířeti." pronesla s nejistým výrazem ve tváři. „Jenomže to na tom všem nebylo to nejpodivnější. Mluvilo to na mě. Slyšela jsem hlas toho zvířete, jako by to snad ani nebylo zvíře."
Pozoroval jsem ji se zájmem, uvědomujíc si, že jeden z mých snů se velmi podobal tomu jejímu.
„Vím, že to zní šíleně, Chrisi."
„To ano." přitakal jsem. „Ale ještě šílenější na tom všem mi přijde fakt, že jsem si takový sen, nebo spíše noční můru, prožil taky. Normálně si strach nepouštím do své mysli, ale tehdy to nešlo. Byl silnější než já."
„Byl Timor vždycky takový?" zeptala se, čímž lehce odbočila od tématu.
„Mám pocit, že až v posledních pár letech se z něj stalo místo, které lidé skutečně považují za prokleté. Čím více lesy Mortui houstnou, čím déle tady jsme, tím víc podivných a logicky nevysvětlitelných událostí se tu děje. Sám nedokážu pochopit, co je na lesích Mortui tak strašlivého. Jsou to jenom stromy, v nichž je skryto něco, co lidem nahání hrůzu. Lidé mají strach z neznáma. Tak je tomu odjakživa."
Alexa však nesouhlasně zakývala hlavou ze strany na stranu.
„Srdce těch lesů je temné." řekla chladným tónem hlasu. „To proto se v nich usadilo tolik zla. Zlo přitahuje zlo."
„Srdce?" opáčil jsem překvapeně. „Jsou to lesy, ne živé bytosti. Nemůžou mít srdce."
„Oba víme, že téměř všechno, co se tady děje, není v souladu s normálem. Ty sám jsi mi řekl, že jsi to zvíře viděl, byť jen ve snu, ale viděl, a slyšel tak jasně, jako teď slyšíš mě. Lesy Mortui si získaly svůj název Lesy Smrtí právem. Zemřelo tam tolik lidí a zvířat, že srdce lesa zčernalo a bylo zaplněno temnotou. Zlo se v těch lesech nejen skrývá. Zlo jsou samotné lesy, Christophe."
Mluvila rozhodně a přesvědčivě, až by jeden neposbíral odvahu jí odporovat.
Když jsem se nad jejími slovy zamyslel, uvědomil jsem si, že to vnímám stejně, jen si to nechci připustit a přijmout fakt, že vesnice Timor je jako kapka vody, okolo níž plane oheň.
„Chceš tedy říct, že je jen otázkou času, než tady všichni zemřeme? Rozumím tomu správně?" pohlédl jsem na ni s otázkou v očích, avšak z jejího výrazu ve tváři jsem nevyčetl nic.
Vůbec nic.
„Nechtěla jsem, aby to vyznělo až tak špatně." poznamenala monotónně. „Ale obávám se toho. Obávám se toho právě z důvodu, že jsem v těch lesích byla."
Alexa se vydala ke břehu, což mě přimělo udělat totéž.
Sedli jsme si k okraji jezera do měkké trávy, jež prorůstala mezi mechem a chvíli naslouchali příjemným zvukům auzorové vody.
Koženou vestou, kterou jsem si svlékl předtím, než jsem vběhl do vody, abych si ji nezmáčel, jsem překryl Alexina ramena, za což mi věnovala letmý úsměv s poděkováním.
Poté opět začala mluvit.
„Připadala jsem si tam jako vyvrhel, Chrisi. Vyvrhel, o který nemá nikdo zájem a který se zároveň všechno okolo snaží zničit."
Něžně jsem svou ruku položil na její klepající se dlaň.
„Začala jsem mít halucinace. V křoví jsem viděla svou rodinu, ale když jsem se k nim rozběhla, zmizeli, proměnili se v prach. Pak jsem si všimla, že jen několik metrů od mýtiny, po níž jsem šla, visí na větvi můj bratr, snažíc se volat o pomoc. Nepřemýšlela jsem. Bylo mi jedno, že sejít z cesty může být moje osudová chyba. Prostě jsem se rozběhla k němu. Chytila jsem jeho nohy a s vypětím všech mých sil se snažila jej nadzvednout, aby se mohl nadechnout. A pak," vydechla s lesknoucíma se očima: „pak z jeho úst vylezl had a oči mého bratra zčernaly. V moment, kdy do mě kopl tak moc, až jsem letěla několik metrů vzduchem a následně skončila v hustém křoví, které mě naštěstí zachytilo, v ten moment jsem si uvědomila, že to není můj bratr. Ta postava visící na větvi nebyl on. Vlastně to nebyl nikdo. Ta osoba zmizela. Byla pryč. Nevěděla jsem, kčertu, já jsem neměla ani ponětí, co se to s mojí hlavou děje. Chtěla jsem se rozběhnout zpátky směrem, kudy jsem se do lesů dostala, ale ta mýtina zmizela. Za mnou se rozprostírala jen temnota, kam jsem za žádnou cenu nechtěla vkročit, a tak jsem běžela dál, naivně doufajíc, že brzy najdu z lesů cestu ven. Postupně jsem ztrácela své vzpomínky. Když jsem se po nějaké době, nemám ponětí, jak dlouho mi to trvalo, zastavila na paloučku, kam skrz koruny stromů proudilo pár paprsků slunečního svitu, myslela jsem, že je to můj konec. Nebyla jsem unavená. Byla jsem k smrti vyčerpaná. Jenomže to ani zdaleka nebyl konec."

***
Doufám, že Vás kapitola bavila. Konec není až zase tak hrozně neukončený, bude to i horší😂❤️

A MOC, MOC DĚKUJU ZA VAŠI PODPORU.
I přesto, že příběh nemá zase tolik přečtení, 27.4. se objevil jako #1 v romanci a dneska jako #1 v horrroru... Nechápu😅děkuju!❤️

Těšte se na další kapitolu, ta už tak klidná nebude😚

kubicova_adela

kubicovaa