POŽÍRAČI DUŠÍ

23-„Jestli odsud neodejdeme, zemřeme."

„Já jsem Alexe neřekla legendu o Flamma sub terre."
Ta věta mi zněla v hlavě pořád dokola a dokola.
Zamračil jsem se, až se mi mezi obočím objevila rýha.
„Flamma sub terra." vydechla Lexa s udiveným výrazem ve tváři. „Konečně ji zase vidím."
„Zase?" opáčil jsem.
Vybavila se mi vzpomínka, kdy jsem s Alexou a Rileym došel k Flamma sub terre s to si zastřílet z luku.
„Je to zvláštní místo, nemyslíš?"
„Ano," přitakal jsem.
„Celá ta legenda, co se k ní vztahuje,"
„Počkej, jak víš o legendě vztahující se k Flamma sub terre?" zapojil se do konverzace Riley, obracejíc se k Alexe.
„Evangeline mi ji vyprávěla."
Jenomže proč by mi Evangeline lhala?
Proč by dělala něco, co sama nesnášela nejvíc ze všeho?
Ale proč by mi přece lhala Lexa?
„Nevěděl jsem, že jsi trávila s Evangeline nějaký čas. Zrovna tenhle příběh nevypráví jen tak někomu."
„No, řekněme, že mám své kouzlo." usmála se, do tětivy luku vložila šíp, natáhla, zamířila a vystřelila.
Ustaraně jsem si povzdechl.
Riley jí legendu určitě neřekl, tím jsem si jistý, zauvažoval jsem. Zaprvé, proč by se jí tedy ptal na otázku, odkud legendu zná a zadruhé, ji nikdy neslyšel celou, protože to zavrhl jako smyšlený příběh se špatným koncem.
Ne, Riley jí to určitě neřekl.
A kdyby Lexe legendu povyprávěl kdokoli jiný, přece by zmínila jeho jméno a ne jméno Evangeline, o níž bylo všemi známo, že je to nadšená vypravěčka a zná spoustu legend a příběhů.
Nenapadl mě snad ani jeden jediný důvod, proč by mi lhala, a už vůbec jsem neměl ponětí, odkud ji tedy znala.
Že by si snad lidé za hranicemi lesů Mortui předávali legendu o vyprahlé louce, kterou nikdy nespatřili?
To mi nepřipadalo pravděpodobné.
Nedokázal jsem si odpovědět na téměř žádnou z otázek, jež mi probíhaly hlavou a překřikovaly jedna druhou.
Na jednu stranu mi to připadalo jako hloupost, trápit se nad jednou drobnou lží, no na druhou stranu mi cosi uvnitř mě našeptávalo, že něco skutečně není v pořádku.
Ale co?
Co?
Nepřipadalo mi divné, že se tady Lexa zničehonic objevila, ani že jsem to byl já, kdo ji objevil poblíž Flamma sub terry. Poté, co jsem s ní strávil nějaký ten čas, jsem sice stále nechápal, jak je možné, že ji lesy dovolily se dostat až k Timoru, ale považoval jsem to za zázrak, možná snad i jako známku osudu, dar pro mne, dar, jenž ze mě udělal neuvěřitelně šťastného muže.
Jenomže co když v tom opravdu bylo něco víc?
Co když se Alexa opravdu nezjevila poblíž Timoru čirou náhodou a všechno to mělo již předem nějaký úmysl?
Ale jaký?!, vykřikl jsem v duchu zoufale.
Jaký důvod mi to mohlo mít? Proč by se tady kčertu objevila tak nádherná dívka a zajímala se jenom o mě?
Jistě, musel jsem trochu povýšeně uznat, že jsem nevypadal vůbec zle, avšak i přesto to bylo podezřelé...
Stalo se to všechno až příliš rychle a Alexa byla až příliš krásná na to, aby to byla jen obyčejná dívka, které se podařilo to, co nikomu jinému ne.
Už jsem se chtěl vrátit zpátky a zahalit dívku hromadou otázek, když vtom se křoví jen několik metrů ode mě zavlnilo.
Nepřikládal bych tomu žádnou pozornost, jenomže nefoukalo.
Vítr se ani nepohnul.
Neuvědomoval jsem si, jak riskantní můj čin může být, no vydal jsem se ke křoví nacházejícímu se před opevněním.
Ale když jsem do něj nahlédl, nic zde nebylo.
Nic.
Jako by ono samo mělo život a pohnulo se silou vlastní vůle.
Nechápavě jsem zakroutil hlavou a raději zamířil domů, bez odpovědí na své otázky, které mi nedaly spát a téměř celou noc mě udržovaly v bdělém stavu.

Plně mě však probral křik několika lidí zvenčí.
Vyběhl jsem tedy před dům, abych zjistil, co se děje.
Oblohu krájely světelné šavle doprovázené strašlivým hromobitím.
Do toho začaly na zem dopadat studené kapky vody. Jejich intenzita se rychle zvyšovala, až se z nevinných dešťových kapek stalo krupobití.
To však nebyl důvod, proč lidé křičeli.
Byla to další osoba, jež bezvládně ležela uprostřed davu, a u ní stál někdo další. Nedokázal jsem rozeznat ani jednu z postav, no odhadoval jsem, že jedna z nich je nejspíš Grayson.
Sevoti, pomyslela jsem si.
Přestože déšť byl velmi hustý a během pád vteřin jsem byl celý zmáčený, spatřil jsem v dáli siluety postavy, nerozpoznal jsem, zda je to žena či muž, ničit opevnění. Chtěl jsem se rozběhnout a dát osobě co pro to, ale do cesty mi vběhl Riley.
„Nikam nechoď, Chrisi. Zmizelo pět lidí. Pět. Ten muž, kterého teď otec prohlíží, jmenoval se Victor. Měl tři děti. Tři. A je mrtvý. Bez duše. Nikam nepůjdeš."
Začalo silně foukat.
„Kde je Alexa?" křikl jsem na Rileyho, aby mě vůbec slyšel.
„Myslím, že zůstala s matkou v domě."
„Musím s ní mluvit."
„Ne, Chrisi, teď musíš být tady." namítl a nechtěl mi uhnout z cesty. „Zůstaň se svou rodinou."
„Ty to nechápeš! Něco se tady děje. Mluvil jsem s Evangeline."
Riley na mě skrz déšť hleděl a vyčkával na má další slova.
Sotva jsme viděli do tváře toho druhého.
„Vzpomínáš, jak Alexa tvrdila, že jí Evangeline řekla legendu o Flamma sub terre? Není to pravda."
„Vždyť to je přece naprosto bezvýznamná lež, Christophe! Nemusí to vůbec nic znamenat!"
„Já vím. A Lexe věřím, ale,"
„Potřebuješ vysvětlení. K čertu s tou tvou zvědavostí, Christohpe!" přerušil mě Riley a sice jsem dobře neviděl výraz v jeho tváři, věděl jsem, že jeho slova nesloužila k tomu, aby mě urazila.
„Teď ale není vhodná chvíle. Nikdo neví, co se to tu zase děje a musíme,"
„Neslyším tě!"
„Říkal jsem, že tu musíme být, kdyby někdo potřeboval pomoct." zopakoval ještě hlasitěji.
Neměli jsme se ani kam schovat.
Všude panoval zmatek, lidé pobíhali sem a tam, a přístřešky před příbytky vesničanů strhal vítr k zemi.
A pak najednou jsem přibližně v místě, kde jsem před chvílí viděl něčí siluetu, spatřil oheň.
Nechápavě jsem se zamračil.
Jak může oheň vzplát v takovém lijáku, nešlo mi do hlavy.
„Riley!"
Ukázal jsem prstem do místa, kde se oheň začínal rozšiřovat a podpalovat opevnění Timoru.
„Vidíš to?"
„Co mám vidět?" ptal se mě zmateně. „Přes ten déšť vidím sotva tebe!"
„Někdo zapálil opevnění."
„Ty jsi pil?" pohlédl na mě.
„Jak ten oheň může v tomhle počasí hořet?!"
„Ale vždyť tam žádný oheň není, Chrisi!"
Říct, že jsem byl kompletně zmaten, by zdaleka nevystihlo mé pocity.
Byl jsem si jistý, byl jsem si naprosto jistý tím, co vidím.
Byl to oheň.
Oheň, který neuhasil déšť, i když byl tak intenzivní.
Zlostně jsem zavrčel a chtěl se rozběhnout kupředu, když vtom se část opevnění zhroutila v plamenech k zemi.
„Co to," nedokončil jsem větu, jelikož oblohu prořízla další světelná šavle doprovázená hromobitím.
Tentokrát však blesk zasáhl jeden z obrovských stromů, jenž rostl jen kousek od místa, kde jsem spolu s Rileym stál.
Najednou se strom začal lámat a padal přímo na nás.
Byla to Alexa, kdo se tam v tu dobu zničehonic objevil, a řekl bych, že snad až nadlidskou silou mě odtamtud o několik metrů odstrčila.
„Riley!" zařval jsem a sám netušíc, jak bych mu mohl pomoct, jsem se chtěl rozběhnout za ním, no Alexa mě zastavila.
„Proč jsi tady venku?! Měla jsem tušit, že ta tvoje zvědavost by ti nedovolila zůstat v alespoň o něco větším bezpečí."
Strom dopadl na několik domů v řadě a skoro tak snadno, jako by medvěd usmrtil myši, kdyby na ně svou vahou dolehl, rozdrtil střechy domů.
Země se zatřásla.
„Musíme pomoct Rileymu!"
Vyhnul jsem se jí, když se mi postavila do cesty a nevěnoval pozornost ani jejímu podivnému zavrčení.
Našel jsem Rileyho ležet pod částí jedné z větví, jež se od stromu během pádu odlomila.
Nebyla příliš velká na to, aby jej usmrtila, pokud by nezasáhla jeho vaz, avšak ani tak malá, aby mu něco nezlámala nebo alespoň nepohmoždila.
„Musíš mi zpod toho vytáhnout nohu." procedil mezi zuby a pokynul hlavou k větvi.
Pokusil jsem se větev odsunout, ale nešlo to. Byla příliš dlouhá a ztěžklá kvůli množství vody, které natáhla.
Pokusil jsem se ji i zlomit, ale větev jako by to snad tušila a byla uprostřed ze železa.
Až s Alexinou pomocí jsem dokázal část větve, pod níž měl Riley zaklíněnou nohu, zlomit.
Překvapen její silou jsem na ni pohlédl.
Připadala mi tak cizí a to bych jen pár hodin nazpátek tvrdil, že ji znám nejlépe ze všech.
„Vytáhni ho." řekla chladným tónem hlasu, až mi přeběhl mráz po zádech. „A rychle. Musíme odsud zmizet."
Pomohl jsem Rileymu na nohy, přičemž zaskuhral bolestí.
„Můžeš chodit?" zeptal jsem se jej.
„Ne, myslím, že ta noha je zlomená."
Zaklel jsem a dal si jeho ruku kolem ramen.
„Potřebuji pomoc!" vyšlo z mých úst, načež k nám opět přiskočila Alexa.
„Proč nejsi s matkou doma?" zeptal se jí Riley poté, co se o ni opřel.
„Nevyčerpávej se zbytečnými otázkami." odbyla ho.

„Co se stalo?" vyhrkla Adalyn se zděšeným výrazem ve tváři, když spatřila svého syna.
„Spadla mu na nohu větev. Říkal, že ji má nejspíš zlomenou. Postaráš se o něj?"
Souhlasně přikývla.
„Dobrá, my půjdeme pomoct ostatním. Hlavně musíme uhasit ten oheň."
Adalyn mi věnovala zmatený pohled. „Jakmile tohle skončí, zastav se u nás, Chrisi." pronesla starostlivě a následně zavřela dveře.
Avšak jen co jsme byli několik metrů od domu léčitelky, Alexa mě zastavila.
„Jestli odsud neodejdeme, zemřeme."
„To myslíš vážně? Teď chceš odejít? Teď, když je tu spousta lidí, co potřebuje naši pomoc? A jak se ti podařilo mě tak daleko odstrčit? A jak ses vůbec dokázala objevit tak rychle? Nikde jsi nebyla a zničehonic jsi stála u nás! Co se to tu děje, Lexo a co s tím máš ty co dočinění?!"
„Nemáš ani ponětí." odvětila, nesouhlasně kývajíc hlavou.
Poté svůj pohled obrátila k padajícímu opevnění, které bylo ve stále vyšších a hladovějších plamenech, na něž sice
„Oheň brzy sežehne celou vesnici, pokud mi v tom ten zatracený mizera přestane bránit."
„Počkat, ty ten oheň taky vidíš?"
„To já jsem jeho původcem."

***
Nemáte ani ponětí, co chystám, že?
No, řekněme, že příběh začíná konečně nabírat ten správný směr... 😁

*****
Btw. Jak se těšíte zítra do školy?
Mně osobně se tam vůbec nechce, ale zároveň je mi to asi jedno😂, prioritou pro mě je, abych stíhala psát.... a když ne ve dne, tak v noci🌌

kubicova_adela

kubicovaa