POŽÍRAČI DUŠÍ

27-Čeká nás ještě dlouhá cesta.

„Ty," vydechl jsem překvapeně a zděšeně zároveň. „Neměl jsem ani ponětí, že ty taky."
V sytě zelených očích zvířete se zablesklo.
Opravdu jsi neměl ani tušení? Nenapadlo tě to poté, co jsi mluvil s tou starou ježibabou? Nebo když jsem ti řekla, že jsem Sevot?
„Ne," odvětil jsem, pomalu se odsunujíc co nejdál od něj, nebo spíše od ní.
Stále jsem tomu nemohl uvěřit.
Stále jsem nemohl uvěřit tomu, co všechno jsem se během posledních pár hodin dozvěděl a jak moc jsem byl celou tu dobu obelháván.
Dívka, do níž jsem se zamiloval, byla pryč.
Vlastně ne, nikdy ani neexistovala.
To všechno bylo, jak ona sama řekla, jen divadlo, hra, kterou předvedla a kterou si očividně neuvěřitelně užívala.
Cítil jsem v sobě takový zmatek a zároveň jsem v tom měl jasno.
Zamiloval jsem se do osoby, která neexistovala.
Neříkej mi, že sis nespojil dvě a dvě dohromady, když ses dozvěděl, že můj bratr je zvíře, jak jsi ho hanlivě tolikrát nazval. Možná ti za to urve hlavu.
Nasucho jsem polkl.
Z jejího hlasu, jenž byl zvučnější o něco hlubší než v její lidské podobě, nevyzníval jediný náznak humoru, nic, co by naznačovalo, že svá slova nemyslí smrtelně vážně.
Uklidni se, Chrisi, možná mu bude stačit noha, dodala posměšně.
„Nerozumím tomu. Jak je tohle vůbec možné? Jak to, že jsi ještě před chvílí vypadala jako člověk a teď je z tebe," chtěl jsem říct zvíře, no naštěstí jsem si včas uvědomil, že takové oslovení ji ani jejího bratra očividně netěší.
Nevěděl jsem však, jak jinak její podobu zvířete nazvat.
„Tenhle tvor." vypadlo ze mě nakonec.
Tenhle tvor? opáčila s nespokojeným zavrčením. Jsem příliš hrdá, abych byla pozemskými dvounožci oslovována tak neúctyhodně.
Hleděl jsem na ni, věnujíc jí všechnu svou pozornost.
Ty oči, ty nádherné sytě zelené oči, povzdechl jsem si v duchu. Ty jsou stejné, jako když jsem je viděl poprvé.
Někde uvnitř jí musí být ta dívka, která si získala mé srdce.
Někde tam určitě je.
Přece by nemohla po dobu přibližně jednoho měsíce všechno jen předstírat, zadouf jsem naivně, snažíc se v sobě nechat vzplápolat alespoň plamínek naděje.
„Jak ti tedy mám říkat, když jsi v této podobě?"
Jsem Sevot, Christophe, vždyť to už přece víš. Nezáleží na tom, v jaké jsem podobě. Záleží na tom, kdo jsem po celou tu dobu. Jsem Sevot, požírač duší, jak nám někteří z vás lidí říkají.
Souhlasně jsem přikývl.
A teď se zvedni.
Neměl jsem odvahu neposlechnout. Sice jí na mně podle všeho jakýmsi zvláštním způsobem záleželo, což bylo s největší pravděpodobností jen z důvodu, že mě k něčemu potřebovala, no neměl jsem nejmenší tušení k čemu a nehodlal jsem riskovat, že ji naštvu tak, že se ožene svou mohutnou tlapou a pošle mě tak na druhý břeh.
Vím, že máš spoustu otázek, ale právě teď na ně není vhodná doba. Později, až budeme odsud konečně pryč.
„Kam chceš jít?"
Změnilo se snad něco na tom, že chceš vidět i zbytek světa a ne jen okolí téhle vesnice?
Zůstal jsem zticha.
Odpověď sice zněla ne, nezměnilo, ale kdybych někdy chtěl Timor skutečně opustit, bylo by to za úplně jiných podmínek a ve společnosti svých blízkých, s nimiž jsem se kvůli Alexinému naléhání nestihl ani řádně rozloučit.
Daleko odsud.
„Kam?" vyptával jsem se, doufajíc, že se mi dostane její odpovědi.
Tam, kde se lidé probouzí, když je sluneční paprsky pohladí po tváři.
Při té představě jsem začal z toho celého mít alespoň o něco lepší pocit, no po Alexiných dalších slovech, byl i ten plamínek slabé radosti sfouknut.
A stejně se necítí o nic lépe než obyvatelé Timoru, jelikož jsou na příkazy císaře vyhlazováni.
„Alexo," promluvil jsem na ni rozklepaným hlasem: „jestli mě přivedeš k císaři, nebude mu záležet na tom, čí jsem potomek a že nemůžu za to, kam jsem se narodil. Jeden z mých předků se mu před pár desítkami let vzbouřili a utekli. Zabije mě tím nejhorším možným způsobem. To je tvůj plán?"
Není to plán číslo jedna.
Nervózně jsem polkl.
„Tak co se mnou máš v plánu udělat?"
Kývla obrovskou hlavou na stranu.
„Chceš mě snad sežrat?"
Vycenila zuby a z hrdla jí vyšlo něco, co očividně mělo znít jako posměšek.
Ne, odvětila, ne, pokud mě k tomu nepřiměješ. Tak se mě nepokoušej naštvat, Chrisi.
Souhlasně jsem přikývl.
A teď se zvedni.
Udělal jsem, co mi bylo řečeno.
Vylez mi na záda.
Překvapeně jsem se zamračil.
Dělej, Christophe, nemáme času nazbyt.
„Alexo, tohle se nesluší. Nezáleží na tom, v jaké jsi podobě. Pořád jsi to ty a i přes to všechno, co jsi udělala, se k tobě nebudu chovat takovým způsobem. Ode mě jako od muže se to prostě nehodí."
Zlostně zavrčela.
Hni sebou! Je mi jedno, co se sluší a co ne. Vylez mi na záda nebo tě ponesu v zubech.
Bez dalších připomínek jsem poté, co si lehla na zem, na ni doslova vyšplhal.
Nemohl jsem uvěřit tomu, že z té štíhlé dívky oplývající neuvěřitelnou krásou, je ve skutečnosti ten největší zabiják, který mě přinutil opustit svůj domov, do jehož v podstatě neexistující osobnosti jsem se zamiloval.
Cítil jsem se jako hlupák.
A počítej s tím, že za to, jak jsi mě ušpinil, si to ještě odskáčeš. Možná vypadám jako zvíře, ale jsem mnohem, mnohem čistotnější, než kterýkoli tvor obývající tuto planetu.
„Nebudu se ti omlouvat." poznamenal jsem a snažil se na jejím těle udržet, když se zvedala. „Přinutila jsi mě odejít, takže je to všechno tvoje chyba."
Nesouhlasně zavrčela. Nemáš ani ponětí, o co tady jde, Christophe. Kdybych nemusela, nikdy bych se do Timoru nedostala. Povídali byste si o mně pouze jako o stvoření temnot, Sevotovi. Přestože jsem se svým vzhledem jako dvounožec spokojená, v téhle podobě budím v lidem mnohem větší respekt.
„Respekt?" opáčil jsem s povytaženým obočím. „Ne. Nebudíš v lidech respekt ale hrůzu. Děsíš je a není se čemu divit. Jsi," na chvíli jsem se odmlčel, hledajíc ta správná slova, abych ji neurazil, no stejně jsem použil to první, jež mi přišlo na mysl. „Jsi obrovská."
Spíš bych se popsala jako nepřemožitelná, odfrkla si.
Následně se zadníma nohama odrazila od země, načež jsme se ocitli o několik metrů vpřed.
Abych se udržel přikrčil jsem se a obejmul ji, jak jen mi rozpětí paží dovolilo, no i přesto jsem věděl, že dlouho v takové poloze nevydržím.
Najednou jsem však začal mít pocit, jako by se Alexa snad ani neodrážela od země, jako by levitovala nad zemí a já jsem tak již nepociťoval silné odrazy a následně těžké doskoky, kdy mi křuplo snad ve všech kloubech v mém těle.
Nemohl jsem si pomoci a musel jsem se přesvědčit, zda je můj pocit pravdivý nebo je to jen pocit.
Byl jsem udiven, když jsem spatřil Alexiny obrovské tlapy odrážející se od povrchu půdy lesů Mortui. Krajina okolo nás byla stále stejná, a přesto se měnila.
Alexa běžela neskutečnou rychlostí.
Žádné zvíře nedokáže vyvinout až takovou rychlost, žádné, pomyslel jsem si.
Okolí jsem viděl pouze v měnících se mžitkách, jež jsem byl sotva schopen vnímat.
Míjeli jsme úzkou mýtinku, křoví, trní, svištěli jsme lesy Mortui, neohroženi žádným stvořením, jež se v naší blízkosti nacházelo. Mohl by nás napadnout ten největší medvěd a stejně by jej Alexa usmrtila jediným ohnáním tlapy.
Zasyčel jsem, pociťujíc nepříjemnou bolest, když mě jedna z větviček řízla do tváře.
Po asi dvou a půl, možná třech, hodinách Alexa zastavila u menší tůňky.
Neobtěžovala se mě nijak varovat, prostě skočila spolu se mnou na jejich zádech do vody. Jelikož jsem nic takového neočekával, nestihl jsem si zacpat nos a po vynoření jsem několik vteřin hlasitě kašlal.
Ještě nikdy se mě nikdo neopovážil tak ušpinit tak jako ty, drzoune!
„Kdybys mě nenutila, abych s tebou utekl, nemuselo by se to stát." poznamenal jsem k ní naštvaným tónem hlasu.
Nenutila jsem tě, obhájila se, dala jsem ti přece na výběr!
Nesouhlasně jsem si odfrkl.
„Na výběr?" opáčil jsem s křikem. „Kdybych neodešel, podpálila bys celou vesnici!"
I to je možnost volby.
„Děláš si legraci?"
Zadívala se na mě svýma sytě zelenýma očima, jež byly mnohem větší a blyštivější než v její lidské podobě, tedy podobě pozemského dvounožce, jak by to jistě nazvala.
Ne, nedělám.
„A jak je vůbec možné, že jsi ten oheň ovládala? A taky nerozumím tomu, jak je možné, že v takovém lijáku neuhasl?"
Na tvou první otázku ti odpovím jindy a co se týče tvé druhé otázky, pravda je prostá, Chrisi, říkám tomu magie.
„Magie?"
Sice běháš pomalu, neumíš tak dobře střílet z luku, ani nemáš zrak orla, ale alespoň dobře slyšíš.
„Jak je to ale vůbec možné? Vždyť to popírá všechno, čemu mě odmalička učili."
Je to nemožné, a přesto to možné je.
A nic, čemu tě tví příbuzní naučili to nepopírá, nebo vlastně ano, ale zároveň ne.
Pozoroval jsem ji s naprosto nechápavým výrazem ve tváři a nohama kopal sem a tam, abych neklesl na dno tůňky.
Alexe byla voda přibližně do půli břicha.
Normální oheň by v dešti, obzvlášť ne v tak silném, nikdy nevzplanul, jenomže ten oheň pocházel ze mě, z mých sil. Já jsem byla jeho původcem.
Už jsem chtěl opět položit další otázku jako nejednou předtím, avšak Alexa, jako by četla mé myšlenky.
Neptej se mě, jak je to možné, možná ti to někdy povím, teď ne. A taky jsem si jistá že tě zajímá, jak to že ty jako jediný z vesnice jsi ten oheň viděl, pronesla hlasem, jež se ozýval v mé hlavě. Protože jsem si přála, abys jej viděl pouze ty, nic víc v tom není.
Nesnaž se mi položit víc otázek, Christophe. Jsem hrdý tvor, velmi hrdý tvor a nemám náladu ti odpovídat.
Poté vyskočila z tůňky, otřepala se, což mi připomínalo krupobití, a pohlédla zpátky na mě.
Vylez z té vody. Musíme dál. Čeká nás ještě dlouhá cesta.

******
A stejně jako Alexu a Christopha čeká dlouhá cesta, tenhle příběh také... 😊❤️

Těšte se na čtvrtek!✨💖

kubicova_adela