POŽÍRAČI DUŠÍ

57-„A slečna si opravdu nic nedá?"

Probudila mě Bronzite, která do mě hlavou postrkovala, dokud jsem se s nespokojeným mručením neposadil.
Porozhlédl jsem se okolo, přičemž jsem zjistil, že Alexa je pryč, avšak Onyx klidně postával opodál.
Pomalu jsem se postavil, pohladil Bronzite a následně přešel k Onyxovi, který nejprve postavil uši do pozoru a nedůvěřivě na mě pohlédl, no nakonec mi dovolil, abych se k němu přiblížil.
Opatrně jsem jej pohladil po hřbetě nosu.
„Zvláštní," zaslechl jsem zničehonic odněkud za sebou.
Otočil jsem se na středně vysokou štíhlou dívku, jež postávala jen kousek od nás, netušíc, jak se k nám dokázala tak rychle a tak tiše přikrást. „Doposud Onyx snesl být v blízkosti jen opravdu málokoho. Pár elfírů, kteří se o něj starali v době mé nepřítomnosti, mě a," odmlčela se.
„A?"
„A toho, kdo mi jej daroval."
„Máš na mysli Leonarda, že?"
Alexa souhlasně přikývla.
„Nechápu, jak je to možné." podivovala se stále. „Zabil nebo alespoň zranil každého, kdo se k němu přiblížil až příliš. Dokonce ani Maxmilliánovi a Emperatriz nedovolí, aby se jej dotkli."
„Ale proč? Co je s ním špatně?"
Kůň, jako by rozuměl mým slovům, nespokojeně zafuněl.
„Nic. Jen žije už příliš dlouho na to, aby byl ochoten někomu důvěřovat, kromě své jezdkyně. Jak jsem řekla, není nesmrtelný, ale v poměru k délce životů ostatních zvířat žije a ještě bude žít opravdu dlouho. Sama nemám ponětí, jak to Leonardo dokázal, musí v tom hrát značnou roli nějaké neskutečně mocné kouzlo, což mě samozřejmě přivádělo k další spoustě otázek, jelikož Leonardo byl elfír a elfírové taková kouzla nesvedou."
„Nikdy jsi z něj nedostala pravdu?"
„Je to k neuvěření, že? Já jsem nedostala odpověď, po níž jsem toužila." pousmála se a popošla k nám ještě blíž.
„To tedy ano."
„Kde jsi byla?"
„Nasbírat ti snídani." odvětila s pokrčením ramen a pozvedla menší uzlíček, který jsem si od ní vzal.
„Děkuju." usmál jsem se na ni když jsem šátek rozdělal a spatřil v něm ostružiny, lesní jahody a borůvky.
„Jsem si vědoma, že ti nebude stačit hrst lesního ovoce. Po cestě seženeme něco, co tě zasytí na dýl než několik minut."

„Předpokládám správně, že jedeme někam, kde Christabelle drží mou matku?" otázal jsem se po chvíli, co už jsme byli v sedlech a blížili se k nějaké vesnici.
„Její palác není v Aurumpii, to zaprvé a za druhé, není tak lehké se do něj vplížit. Podařilo se mi to jednou a to byla Christabelle velmi oslabená, teď bychom neměli šanci. A navíc, nemyslím si, že tvou matku drží v Tenebris Mundi,"
„Tenebri- co?" skočil jsem jí do řeči.
„Musíš mě nejprve nechat domluvit a až pak klást otázky." povzdechla si. „Tenebris Mundi je svět takový, jak jej vidí Christabelle. Je to nepopsatelně matoucí místo, kde vládne temnota sama. Když se zde dostaneš, nemáš z toho takový pocit, jako když tento svět lépe poznáš. To nejkrásnější zde skrývá ta nejtemnější překvapení. Věř mi, Chrisi, není to místo, kde bys chtěl žít.
Každopádně, zpátky k tématu.
Nemyslím si, že je tvá matka zajatec v Christabellině paláci v Tenebris Mundi, jelikož, jak jsem již řekla, není to místo, kam by ses mohl snadno dostat. Jsem si téměř naprosto jistá, že tvá matka je uvězněna v Aurumpii, v císařově paláci, protože tam se můžeš dostat mnohem snadněji a právě to je Christabelliným cílem. Chce tě nalákat do pasti."
„Aby se mě mohla nadobro zbavit." dodal jsem, co Alexa neřekla.
„A ty, Maxmillián a Emperatriz jste mě v podstatě celý můj život chránili proto, že se chcete zbavit jí?"
„Ano," odpověděla, avšak ne příliš jistě.
„Jinak by zde zavládla temnota. Lidé by by vymřeli a byli by nahrazeni ohavnými stvůrami, jež by měla do jedné Christabelle pod palcem."
„Takže byste zemřeli i vy Sevoti, že?"
Alexa opět přitakala.

Jak Alexa předtím řekla, zastavili jsme se v jednom zapadlém hostinci, kde jsem se dosyta najedl pečeného kuřete, snažíc se nevnímat, jak špatně ochucené bylo.
„A slečna si opravdu nic nedá?" ptal se jí obtloustlý hostinský již po několikáté, načež ona s povzdechem nesouhlasně kroutila hlavou.
„Jedno kuře by vám vaši štíhlou figuru jistě nepokazilo."
Nato se Alexa pobaveně uchechtla.
Kdybys jenom věděl, čím se slečna doopravdy živí, držel by ses od ní co nejdál, pomyslel jsem si s potutelným úsměvem, jenž se mi rozprostíral na rtech.
Alexa na mu věnovala svůj prozíravý pohled, přičemž bych přísahal, že hospodskému přeběhl mráz po zádech.
Nato se otočil a s prázdným výrazem ve tváři se odebral pryč.
„Co jsi mu to provedla?"
Pohlédl jsem na ni, stále s úsměvem.
Dívka pokrčila rameny. „Probudila jsem v něm ke slečně více respektu."
Koutky úst jsem roztáhl do ještě širšího úsměvu.
„Nikdy mě nepřestaneš překvapovat tím, co všechno dokážeš."
„To je holt kouzlo tak dlouhého života a nesmrtelnosti."
Když jsem dojedl a otřel si ústa i ruce, vyrazili jsme ven z hostince.
Avšak jen co jsme došli k místu, kde stáli oba naši koně, nespokojeně jsem se zamračil.
U Bronzite postával vysoký pohublý muž, který se poté, co mě spatřil, tak rychle, jak jen dokázal, vyhoupl Bronzite do sedla a pobídl ji k cvalu.
Těsně předtím, než jsem se rozběhl k nim, mě Alexa zastavila, nedávajíc najevo sebemenší znepokojení, přestože byla svědkem přesně toho, co já.
„Krade mi koně! Proč mě držíš?!" utrhl jsem se na ni.
„Copak jsi mě neposlouchal?" pronesla, stále naprosto klidně. „Naši koně se ukrást nedají."
A pohlédla směrem k muži ujíždějícímu na hřbetě Bronzite.
„Dej tomu pár vteřin." dodala s ďábelským úsměvem.
Se staženým obočím jsem svou pozornost upnul na místo, kde se Bronzite zničehonic zastavila a s hlasitým řehtáním se postavila na zadní.
Daný muž v tu ránu z jejího hřbetu spadl a skončil na zemi, minimálně s vyraženým dechem a pořádnými naraženinami, které se brzy projeví jako velké sytě zbarvené modřiny.
„No, dobře mu tak. Neměl mi krást koně." poznamenal jsem s pokrčením ramen.
Alexa se uchechtla. „Moje slova."
Bronzite se, nevšímajíc si bolestí skučícího muže, rozběhla zpátky k nám.
„Dobrá práce, drahá." pochválila ji Alexa a jemně klisnu poplácala po krku.
Ta na souhlas pohodila hlavou.
„Tak, příště už nebudeš mít obavy, že ti ji někdo chce ukrást?"
„Jak, jak to pozná? Jak ví, že se ji někdo pokouší ukrást?"
„Protože je to inteligentní tvor a protože ji očividně slušně nepožádal, aby jej svezla. A taky proto, že neskutečně zapáchal člověčinou a na to naši koně nejsou zrovna zvyklí."
„Jasně." přitakal jsem. „Já taky zapáchám jako člověk?"
„Teď už ne, jelikož jsi v poslední době netrávil čas s lidmi, ale musím říct, byl jsi jimi pěkně načichlý. Ty sám však nejdeš cítit jako člověk."
„Dobře, tohle zní, ehm, dost šíleně."
„Pochopil bys to jedině, kdybys měl lepší čich." pokrčila rameny, následně přešla ke klidně stojícímu Onyxovi a vyhoupla se do jeho sedla.

Zanedlouho už jsme byli kus od hostince a na hřbetech koní cválali po lesní mýtině mezi horami obklopenými nepříliš hustými smíšenými lesy.
„Jak dlouho ještě pojedeme?" neodpustil jsem si vznést otázku, jež mi vrtala hlavou.
„No, odhaduji, že koncem zítřejšího dne bychom měli dorazit k císařovu paláci."
„A co budeme dělat, až tam dorazíme?"
„Nejlepší bude, když záchranu tvé matky necháš na mně. Vidím to tak, že mezitím, co ty budeš spát, já se ji pokusím najít."
„To v žádném případě. Je to moje," zarazil jsem se, uvědomujíc si, že má slova nejsou tak úplně pravdivá. „Starala se o mě celý můj život. Dlužím jí to."
„Akorát by ses nechal zabít, Chrisi. Přeber si to, jak chceš, ale akorát bys mě zpomaloval."

*****
Těšte se na další kapitolyyy😊❤️

kubicova_adela