Niky

Prolog

Příběhy obvykle svatbou končí. No, proč nebýt originální a svatbou nezačít? I když bych se možná měla vrátit do hlubší minulosti. Do doby před dvěma lety, kdy proběhlo ono osudové seznámení se zámožným Karlem. Nebo bych měla začít ještě dřív? Před osmnácti lety, kdy se jedno kamarádské posezení mých rodičů trochu zvrtlo a za osm měsíců a tři týdny jsem se narodila já?

Ano, moji rodiče se přede mnou nikdy nesnažili ututlat, že ačkoliv byli skvělí kamarádi, jejich manželství by nevzniklo nebýt mě. A tehdejší doby, samozřejmě, a z ní vyplývajícího postoje všech zúčastněných. Tudíž nikoho nepřekvapilo, když se nakonec stalo to, co se prostě stát muselo. Jednomu z rodičů už nestačilo jen přátelské manželství a zamiloval se. V mém příběhu byl oním zamilovaným hrdinou táta. Já bych řekla, že jsem rozvodem rodičů nijak netrpěla a ani neměl vliv na moje navazování vztahů. Zřejmě proto, že mě rodiče úspěšně přesvědčovali, že svého manželství vůbec nelitují, protože díky němu mají mě (i když já bych spíš řekla, že díky láhvi vypitého rumu). Ale psycholog, k němuž mě po rozvodu chtěla vypravit babička (zřejmě pod vlivem některého právě vysílaného amerického seriálu), by byl jistě jiného názoru.

Já jsem to spíš vnímala tak, že se s tátovou novou manželkou Renčou a jejich dvojčaty, mými nevlastními sestrami, naše rodina rozšířila. Proto mi asi byt, kde jsme s mámou zůstaly samy, nepřipadal tak prázdný jako jí. Chodila jsem do školy a do kroužků, ze kterých se časem vytříbily moje koníčky, a máma se ponořila do práce a vybudovala fungující firmičku. Vztah mých rodičů zůstal stejně přátelský, jako by zřejmě byl celou dobu nebýt mého narození, a máma byla dokonce schopná se čas od času bavit i s Renčou.

A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Objevil se Karel a náhle jsem si vzpomněla, jak táta zářil, když se s novou láskou seznámil, a jak se to zároveň snažil skrývat, protože ho hryzalo svědomí, že nás kvůli ní opustí. Tu zář jsem viděla i u mámy. A stejně tak i výčitky svědomí. Ne že by mě kvůli Karlovi chtěla opustit, ale chystala se mi kompletně překopat život. Vzhledem k tomu, že tohle jsem v té době ještě netušila, nadšeně jsem ji podporovala v randění, pomáhala vybírat šaty do divadla i trička na výlety a s radostí pozorovala, jak je šťastná. No dobře, potají jsem se uchichtávala jejímu puberťáckému zamilování a užívala si nečekané svobody, když jsme náhle netrávily všechen volný čas spolu. Ale za tu jiskru v jejích očích jsem byla Karlovi vážně vděčná.

Asi jsem byla hloupá, když jsem necítila, co se blíží, ani ve chvíli, kdy mě mamka začala tahat s sebou. Sem tam do divadla, občas společné kino nebo večeře. Návštěva u nás, návštěva u něj... Zřejmě se všeho měl účastnit i jeho syn Hynek, ale ten pro jistotu zdrhl na rok studovat do Ameriky, takže jsme se potkali všeho všudy třikrát. Proto jsme oba byli trochu v šoku, když nám na našem čtvrtém společném setkání, na večeři v jedné z dražších restaurací, máma s Karlem oznámili, že se chtějí vzít. Napadlo je to už dřív, ale chtěli, aby Hynek byl nadobro zpět z Ameriky, aby u toho byla celá rodina. Jaká rodina? Moje rodina byla máma a táta s Renčou a dvojčaty. Ne tenhle cizí chlap a ještě víc cizí kluk. Ale ta hlavní perla přišla až na závěr. Po svatbě se s mámou odstěhujeme do Karlova domu. Vzpomínám, jak jsem po tomhle oznámení nebyla schopná polknout ani sousto. Dobře, asi jsem to dramatizovala, ale věděla jsem, že tím obřadem se můj život obrátí vzhůru nohama. A proto si myslím, že bych právě svatbou měla začít.