Niky

13 - Nečekané

Martin z posledních týdnů byl úplně jiný Martin. Respektive to byl ten Martin, kterého jsem znala z chvil, kdy jsme byli o samotě. Ne ten, který se obvykle ukazoval zbytku světa. Nedělala jsem si iluze, že bych za jeho proměnou stála já. Spíš mi připadalo, že se konečně vracel k tomu člověku, kterým byl předtím, než mu jeho bývalá přítelkyně zlomila srdce. Po všech našich hádkách, jeho opíjení a tahání se s holkama to byla příjemná změna.

Co bylo ale důležitější, Nina tiše zmizela z našich životů. Když nepřišla do Chiquity nebo na film, který u nás Hynek promítal na velké plátno v obýváku, brala jsem to jako náhodu. Ale to, že se nezúčastnila ani naší hromadné výpravy do kina, už mi přišlo zvláštní. Hrozně ráda bych se Martina zeptala, kde ji nechal, ale nechtěla jsem být vlezlá. Niky si ovšem s taktem hlavu nedělala.

„A kde je Nina?" zeptala se, když se Martin objevil na srazu sám.

„My už spolu nejsme," pokrčil neurčitě rameny.

Díky bohu za Nikču, která vyslovila další otázku dřív, než jsem se jí stačila začít užírat.

„Jak to?"

„Zjistil jsem, že ji nemiluju," zabloudil Martin očima ke mně.

Ztěžka jsem polkla. Pochopila jsem tu narážku.

„Škoda, byla milá," řekl Tomáš, který o celé situaci nic nevěděl.

„Jestli chceš, dám ti na ni číslo," ušklíbl se Martin.

„Ne, díky. Já už svoji holku mám," vzal mě Tomáš kolem ramen.

„Můžeme udělat výměnu," mrkl na mě Martin hravě a já jsem se proti svému nejlepšímu svědomí musela usmát.

„Ne ne, já neměním," usmál se na něj Tomáš téměř přátelsky.

„Tak to budu muset vymyslet nějak jinak," pokrčil Martin rameny a šel si koupit lístek. V mých uších to znělo skoro zlověstně.

***

Martinův plán byl překvapivě jednoduchý a o to účinnější. Nebo to možná žádný plán nebyl. Prostě dělal to, co slíbil. Byl můj kamarád. Povídal si se mnou. Když jsme se potkali ve škole, odvezl mě domů. Otevíral mi dveře. Ochotně mi radil ohledně zápočtů. Nedohadoval se s Tomášem. Spolu s Barčou vymýšlel různé společné akce. A ani jednou se o nic nepokusil. Udržoval si odstup a dával mi tak prostor, abych si ujasnila, co vlastně chci. Což bylo mnohem efektivnější, než kdyby mě k něčemu nutil.

Jenomže moje problémy vybledly ve světle toho, co řešila Bára.

„Niky? Mohla bys sem přijít?" volala mi jednu sobotu dopoledne.

Trochu jsem se vyděsila. Zněla divně.

„Je ti špatně? Mám něco přinést? Kde je Martin?" vyhrkla jsem.

Barčini a Martinovi rodiče byli zhruba v polovině své třítýdenní dovolené na Bali.

„Jenom, prosím, přijď," odpověděla Bára.

Nedokázala jsem ten její tón zařadit. Jak zněla? Smutně? Vyděšeně? Nemocně?

Než jsem doslova doběhla k domu Linhartových, hlavou se mi prohnala snad tisícovka katastrofických scénářů. Sotva Bára otevřela dveře, udělala jsem rychlou prohlídku. Nebyla zraněná. Nevypadala ani nemocně. Jen trochu vyděšeně. Stalo se snad něco jejím rodičům? Martinovi?

„Báro, proboha, mluv! Co se děje?" začínala jsem panikařit, když mě zavedla do obývacího pokoje.

Bára mě neposlechla a dál mlčela. V tichu, které mi drnčelo v uších, ke mně přistrčila těhotenský test se dvěma zřetelnými proužky. Překvapením mi spadla čelist, i když se mi svým způsobem ulevilo. Všichni byli živí a zdraví.