Niky

9 - Dohoda

Od rána jsem byla celá rozjařená a těšila se na výlet jako malé děcko, jako bych se chystala na nějaký filmový road trip. Dopoledne jsem ještě rychle připravila několik toastů na svačinu a telefonovala s Barčou, která pekla štrůdl. Existuje něco, co ta holka neumí? A pak už před domem zastavilo velké auto pana Linharta a z něj vyskočila Barča v riflových kraťáskách, s copem zapleteným na bok přes pravé rameno a značkovými slunečními brýlemi. Martin mi pomohl s kufrem a já jsem na sebe byla náležitě pyšná, že není o nic větší než sportovní tašky, které si do auta naházeli kluci.

Ještě než jsme vyrazili, poměrně rychle se utvořil zasedací pořádek. Já jediná jsem neřídila ani nenavigovala, takže bylo jasné, že strávím celou cestu na zadním sedadle. Báře se zase při dlouhých trasách dělalo vzadu špatně. Tudíž pokud zrovna neřídila, měla zůstat na sedadle spolujezdce. Kluci měli rotovat mezi dvěma zbývajícími místy. Okamžitě jsem si spočítala, že dřív nebo později budeme s Martinem sedět vedle sebe, což mě zároveň znervózňovalo i vyvolávalo ve mně euforii.

Mamka ještě zhruba třicetkrát zopakovala, ať jedeme opatrně a ať se okamžitě ozvu, až dorazíme na místo, a potom už nám s Karlem zamávali a my jsme konečně vyjeli. Málem jsem nadskakovala vzrušením, když Bára zatočila na výpadovku z města a přidala na hlasitosti mp3, hrající z reproduktorů. Nasadila jsem si sluneční brýle a natočila hlavu směrem k zářícímu sluníčku. Martin seděl přede mnou a dohadoval se s Barčou, kdo bude během cesty vybírat hudbu. Mně to bylo upřímně jedno. Koneckonců neřídila jsem, tak jsem cítila, že nemám právo zasahovat ani do muziky. Ostatně všichni tři měli dobrý vkus, takže jsem jen poslouchala a nechala se unášet představami, co všechno nás čeká.

První zastávka a střídání nás čekaly hned za Vídní. Vděčně jsem vyskočila a běžela na benzínku. Už dobré půl hodiny se mi strašně chtělo na záchod. Barča se na parkovišti protáhla a následovala mě. Prodavači v obchůdku málem ukápla slina, když jsme mu platily dvě vody a dvě kokakoly. Musela jsem se smát. Na tohle bych si měla zvyknout, když budu následující dny trávit vedle nejhezčí holky, co znám.

Ovšem Martin se tvářil, jako kdybych jediná holka na světě byla já, když jsem mu podávala vychlazenou láhev. Usmíval se a nevšiml si brunetky, která vedle nás tankovala a mohla na něm oči nechat. Taky jsem se usmála a nechala naše prsty dotýkat se o vteřinu déle, než bylo nezbytně nutné. Nemusela jsem si nic namlouvat. Přesně jsem věděla, proč jsem byla z výletu celá vedle a v co jsem v skrytu duše doufala.

Za volant se usadil Hynek a jeho místo vedle mě zaujal Martin. Snažila jsem se sedět nějak elegantně a nerozvalovat se jako v první etapě cesty. Poslouchala jsem, jak ti tři vzpomínali na různé prázdniny, co spolu prožili, a smála jsem se všem těm neskutečným historkám. Připadalo mi zvláštní, že jsem je ještě před rokem neznala, a přála jsem si, abych s nimi prožila vše, o čem teď vyprávěli. Nicméně jsem přidala alespoň pár vlastních příhod. Největší úspěch mělo moje líčení, jak jsme s Niky v patnácti utíkaly v Itálii oknem na diskotéku a její babička nás přistihla. Chytila mě tenkrát za nohu a odmítala pustit, zatímco Niky se mě zvenku snažila vytáhnout, div mě nepřetrhly. Barča se smála, až jí tekly slzy.

„Vy jste teda byly pěkný kvítka," prohlásil Hynek.

„Vy máte co říkat. Kam se na vás hrabeme," nesouhlasila jsem.

„Od nás se to čeká, ale vy klamete tělem," oponoval mi Martin.

„Jako jak?" otočila jsem se na sedadle k němu. Martin můj pohyb zkopíroval, takže jsme se dívali jeden druhému přímo do očí.

„Na pohled takové princezny a uvnitř ďáblíci," pousmál se a já jsem najednou měla pocit, že teď naráží na něco jiného než na náš neúspěšný pokus zdejchnout se Nikčině babičce.