Niky

7 - Dárek

„Myslím, že je celkem jasný, co by si přál od tebe," křenila se na mě Niky.

Jenom jsem zvedla oči v sloup. Vtipná.

Bylo to přesně jedenáct dní, co jsem Martina neviděla. Ne, že bych to počítala. On bohužel nevěděl o mém rozhodnutí neohrožovat vážný vztah jen chvilkovým poblázněním. Takže i když jsme se neviděli (nebo zřejmě právě proto), byli jsme v kontaktu alespoň online. V uplynulých jedenácti dnech jsme si sedmkrát psali. Ne, že bych to počítala. Pětkrát napsal on mně, dvakrát já jemu. Jednou, abych mu oznámila svoje přijetí na vysokou. Přece to byl on, kdo mi ten nápad vnukl a pak mi tolik pomohl s přípravou. Zasloužil si být informovaný přímo ode mě, a ne prostřednictvím Barči. Nikdy bych nahlas nepřiznala, že když jsem otevřela obálku a přečetla si „... jste přijata ke studiu v 1. semestru...", měla jsem takovou radost, že bych nejradši utíkala k Linhartovým a vlepila Martinovi pusu. Ale ovládla jsem se a místo toho zavolala Tomášovi.

Za pár dní jsem Martinovi napsala podruhé, protože jsem se prostě nemohla udržet. Celé dny jsem trávila s Tomášem nebo s Adélkou a Nelinkou. Chat jsem obvykle otevírala až večer. Spát jsem chodila kolem jedné ráno. Já i Martin jsme byli spíš sovy než ranní ptáčata, a tak dlouho jsme si vydrželi vyměňovat svoje názory na filmy a knížky, nebo se prostě jen popichovat. Přestože jsem si ho nedržela od těla tak moc, jak bych chtěla, byla jsem na sebe pyšná. Odmítla jsem jedno pozvání do kina a jedno na koktejl a celkově jsem se mu snažila nedávat nijak najevo, že se mi líbí. (I když to už pravděpodobně věděl.) Vzhledem k okolnostem jsem si vedla moc dobře. Jenže pokud bych chtěla Martina nadobro vytěsnit ze svého života a neuvádět se tak v pokušení, pak bych si nemohla vybrat za jednu z nejlepších kamarádek jeho sestru.

Barča předevčírem volala, aby mi sdělila plány na Martinovu oslavu narozenin. Samozřejmě. Za ten rok, co jsme se znali, byl Martin jediný, jehož narozeniny se neslavily. Mohlo mi dojít, že je musel mít někdy těsně předtím, než jsme se seznámili. Ale nedošlo. O to víc jsem se styděla, když jsem se Barči ptala:

„Kolikátého přesně je má?"

„Přece dvanáctého července. Nehodlá pořádat žádnou oslavu. Zřejmě se jenom opije s kamarádama. Ale to dělá každý víkend..." při téhle poznámce jsem se zamračila. „... a tak jsem myslela, že bysme třeba zašli na večeři. Nic velkého, jen tak v poklidu. Ty, já, Martin, Niky s Hynkem, Tomáš, Patrik..."

Tu větu sice nechala otevřenou, ale bylo mi jasné, že je to konečný výčet pozvaných. Leda že by počítala, že si někoho přivede Martin. Proti mé vůli se mi ta představa nelíbila. Ale víc mě překvapila poslední dvě jména. Pokud existoval někdo, s kým by Martin určitě nechtěl slavit svoje narozeniny, pak to byl Tomáš. Věděla jsem, že Tomáš to cítí velmi podobně. A Patrik? Sice s námi občas někam zašel, ale netušila jsem, že je Martin s Tomášovým bratrancem až takový kamarád.

Nicméně svou účast jsem potvrdila. Vůbec ne proto, že jsem zoufale toužila Martina vidět, ale protože by bylo neslušné pozvání odmítnout.

Poslední tři dny u nás byla nastěhovaná Niky. Sice spala v pokoji s Hynkem, ale oči měla všude, takže jsem neměla šanci Martinovi napsat a zeptat se, jaký dárek by si přál. A tak jsme teď spolu ležely u venkovního bazénu a přemítaly, co koupíme. Bylo mi naprosto jasné, na co Niky neustále naráží. Ostatně byla jediná, která znala celou pravdu, jak to mezi mnou a Martinem bylo. Snažila jsem se ji ignorovat a přijít s nějakým skutečným nápadem.

„Mohly bysme se složit na flašku nějakého drahého alkoholu," nadhodila jsem, ale vzápětí jsem to zavrhla. Nechtěla jsem Martina podporovat v pití.