Niky

6 - Možnosti

Svůj slib jsem dodržela a s Martinem jsem začala znovu mluvit. Stačilo pár dnů, abychom se vrátili ke způsobu komunikace, který jsme praktikovali, když byli ostatní na horách. Všichni se divili, co se změnilo. Předtím se zdálo, že se nemůžeme vystát. Ale pravdu jsme znali jen my dva a Niky. Bára byla nadšená, jak spolu najednou vycházíme. Tomáš o trochu méně. Ale nechtěl vyvolávat další hádku, tak raději mlčel. I když jsem kvůli němu měla výčitky svědomí, pokrytecky jsem sama sebe ujišťovala, že co oči nevidí...

Na konci dubna jsme měly s Niky první přijímačky. Doufala jsem, že budu už před maturitou vědět, že jsem přijatá. U nás doma vznikl takový malý studijní kroužek. Papíry s mými materiály byly roztahané po celém domě a míchaly se s Hynkovými přednáškami a knihami. Jeho totiž čekaly v půlce června státnice. Záviděla jsem mu, že nechodí do školy a může si tak učení krásně rozložit na celý den. V květnu jsme proto s Niky často chodily za školu a u nás si společně procházely otázky a zkoušely se navzájem. Mamky nám ochotně psaly omluvenky. Příprava na maturitu se nedá považovat za flákání. Stejně už se tam nic zásadního nedělo.

Když začínal svaťák, byla jsem naprosto v klidu. Státní část maturity dopadla nad očekávání dobře a já jsem věděla, že všechno umím a budu už jen opakovat. O to víc jsem si užívala přípravy na poslední zvonění. Letos jsme byly jen dvě maturující třídy. Áčko se rozhodlo pro program na dvoře pro celou školu, zatímco my jsme měli v plánu po skončení jejich jarmarku obcházet jednu třídu po druhé. Mladší ročníky tak díky nám získaly téměř celý den volna. Někteří spolužáci si přispali a dorazili až na naši část dne, ale já a Niky jsme byly zvědavé na jarmark.

„Měli to moc hezky vymyšlený," chválila je Niky, zatímco jsme se na dívčích záchodech převlékaly do našich kostýmů.

„A že se zapojili i učitelé!" obdivovala jsem je a smála se při vzpomínce na fyzikáře a chemikářku, kteří se pokoušeli zaujmout studenty svými pokusy. Ale přes veškerou jejich snahu měl největší úspěch stánek, kde si mohl každý za malý poplatek roztrhat nebo pod dohledem starších spolužáků dokonce spálit jakoukoliv učebnici. I když svými výtisky přispěli všichni z áčka, některých knih bylo stále málo. Fyzika a němčina zmizely téměř okamžitě, a tak další zájemci museli vzít zavděk zpěvníkem nebo zeměpisem.

„Uf, ještě že dneska není moc vedro," hekala Niky a soukala se do svého kostýmu ovce, navlas stejného, jako byl ten, co už jsem na sobě měla já.

Naše třída se rozhodla jít na poslední zvonění za farmu. Nějaký kostým zvířete byl každý schopný dát dohromady i z domácích zdrojů. Nikomu se těsně před maturitou nechtělo vymýšlet nic složitějšího, i když jsem já a pár dalších, co jsme nebyli ve stresu, navrhovali jako téma postavy z filmů.

Takže teď se ve vestibulu u vrátnice scházeli kočky, psi, krávy, prasátko, kůň a dokonce i želva. Všichni obdivovali naše ovečky, které jsme si s Niky poctivě půjčily v divadle. Jako poslední samozřejmě dorazil náš farmář, téměř dvoumetrový Kuba, který v lacláčích, flanelové košili a slaměném klobouku vypadal jako strašák do zelí. Hned se rozhodl, že povede náš průvod po škole spolu s ovečkami po každém boku. A protože my jsme se na rozdíl od jiných holek necítily v kostýmech trapně, nadšeně jsme s Niky souhlasily. S obrovským rámusem (každý se snažil napodobit zvuky svého zvířete a Kuba do toho hlasitě zpíval: „Ou MacDonald farmu měl...") jsme navštívili všechny třídy a vybrali první finance na večerní párty. Ovečky měly úspěch, protože místo čmárání do otevřených sešitů, polívání vodou a razítkování čel rozdávaly polibky na tváře. Před každou třídou jsme si obtáhly slíbanou rudou rtěnku a za jakýkoliv příspěvek do pokladničky jsme obtiskly svoje rty na rozesmáté obličeje.