Niky

11 - Návrat

Hlavou jsem se opírala o okýnko, za nímž se postupně měnila krajina s tím, jak jsme se blížili k domovu. Olivovníky, ovocné sady, slunečnicová pole. Ale já jsem nic z toho nevnímala. V hlavě jsem si pořád dokola přehrávala včerejší noc. Naši poslední noc v Itálii. Poslední noc naší dohody.

Niky se nějakým zázrakem podařilo zajistit nám téměř dvě hodiny o samotě. Nejdříve to vypadalo, že je ani nevyužijeme k tomu, o čem by Niky později chtěla slyšet každý detail. Jenom jsme seděli na terase, popíjeli červené víno a mluvili o všem a o ničem. Oba jsme si uvědomovali, že je konec našemu malému dobrodružství a čeká nás návrat do reality. Byla v tom jakási nostalgie. Jako když vám končí prázdniny a vy se druhý den chystáte zase do školy. Sice se těšíte na kamarády, ale ta svoboda vám bude chybět. Navíc jsem věděla, že to, co jsme s Martinem měli v Itálii, se už nikdy nevrátí.

Využít ty poslední společné minuty mě donutila až benátská maska, na kterou jsem narazila, když si Martin odskočil a já jsem hledala mikinu, protože venku se mírně ochladilo. S úsměvem jsem si škrabošku v rychlosti uvázala a shodila sukni, takže jsem zůstala jen v krajkovém topu a spodním prádle.

„Wow!" vydechl Martin a zarazil se ve dveřích koupelny.

„Tak povídej. Co tě v Benátkách napadalo?" mrkla jsem na něj.

„Jsi nádherná," zapředl uznale a udělal pár kroků ke mně.

Jemně mi stáhl jedno ramínko a políbil mě na odhalené rameno. To stejné zopakoval na druhé straně. Zdálo se, že na to chtěl jít pomalu. Vychutnat si naši poslední noc. Ale oba jsme věděli, že náš čas je omezený a už jsme ho spoustu ztratili povídáním na terase. Proto netrvalo dlouho, než jsme byli oba nazí, vyjma mojí masky. Chtěla jsem si ji nechat na sobě. Nijak mi nepřekážela. Jenomže ještě předtím, než mě Martin položil na postel, rozvázal stuhu pod mými vlasy a masku odložil stranou. Trochu mi to připomnělo naše první milování, to, jak postupně rozvazoval mašle na mém těle. Zvedla jsem k němu oči.

„Chci tě vidět," vysvětlil šeptem.

Všechno bylo pomalé a něžné. Jako kdybychom tentokrát nebyli poháněni touhou po zakázaném ovoci, ale něčím jiným. Když jsme nakonec leželi propletení pod tenkou přikrývkou, nechtělo se mi myslet na to, že bych měla vstát a dát se trochu do pořádku, než se vrátí ostatní. Chtěla jsem usnout s hlavou položenou na Martinově rameni a ráno se probudit v jeho náručí.

„Miluju tě," ozvalo se tichým, ale pevným hlasem.

Cože? Nadzvedla jsem se na lokti, abych mu viděla do obličeje.

„Cože?" zopakovala jsem nahlas.

„Miluju tě," pokrčil Martin rameny tak samozřejmě, jako by mluvil o počasí a nevyznával mi lásku. „Myslel jsem, že bys to měla vědět."

Zděšeně jsem vyvalila oči. Ne! Ne, ne, ne, ne, ne! Vždyť jsme měli dohodu! Itálie byla naše, ale pak se život měl vrátit do normálu. Já jsem se měla vrátit k Tomášovi. Copak jsem mohla, když jsem teď tohle věděla?

V perfektním načasování mi zazvonil mobil, ještě než jsem stačila něco říct. Niky mě prozváněla a upozorňovala nás tak, že se s Hynkem a Bárou vrací. Měli jsme s Martinem co dělat, abychom se oblékli a alespoň trochu zahladili stopy. Měla jsem štěstí, že Bára byla v opravdu upovídané náladě, protože já jsem po zbytek večera nebyla schopná slova.

***

Nebyla jsem si jistá, kdy se moje vzpomínky přeměnily ve sny. Vzbudila jsem se na benzínce v Mikulově, což byla zřejmě naše poslední zastávka. Pořád jsem nevěděla, co říct nebo jak se k Martinovi chovat, což jsem úspěšně maskovala rozespalostí. Zbytek cesty řídila Barča a já jsem skončila vzadu mezi Niky a Martinem. Měla jsem pocit, že mi stehno na jeho straně hoří. Ale odtáhnout jsem se nechtěla.